20. 10. 2015 Zvědavec
Čerstvý výběr novinek mezinárodní izolace Ruska
– Proběhlo setkání Vladimíra Putina se zástupcem prince následníka, druhým náměstkem premiéra a ministrem obrany Saúdské Arábie Mohammedem ibn Salmanem Al-Saúdem.
– Proběhlo setkání Vladimíra Putina s princem následníkem Abu Dhabi, zástupcem vrchního velitele vojenských sil Spojených arabských emirátů, Mohammedem Al Nahajánem.
– Mezi arabské lídry se vtěsnal prezident italské společnosti Pirelli, Marko Tronchetti Provera, kterému se taktéž neodkladně zachtělo promluvit si s Putinem, „izolovaným od celého civilizovaného světa“.
Za poslední měsíce se stal velice očividným zájem o vztahy s Moskvou, jaký projevují různí muslimští (sunitští) vůdci. Nějaké působení v tomto směru bylo znát i dříve, ale bylo příliš nesmělé, anebo končilo do ztracena, než mohlo přinést odpovídající plody. (srovnej případ saúdského prince Bandara bin Sultána) Teď, po demonstraci ruské síly na Blízkém východě, se situace může změnit.
Důležité je chápat rozdíl mezi vnímáním řadového občana a vnímáním státního činitele. Řadový občan by chtěl, aby byly státy v mezinárodním společenství jako přátelé, přičemž od těchto přátel řadový občan očekává věrnost, upřímnost a ochotu pomoci v kritických chvílích. Prostě se očekává, že přítel je dobrý člověk. To vše je dobré a správné, ovšem absolutně nepoužitelné v reálném světě.
V reálných mezinárodních vztazích není přátel. Jsou pouze zájmy, kompromisy, vyděračství, hrozby, uplácení a podvody. Tím je vyčerpán seznam možných forem vztahů mezi zeměmi. Přátelství a nenávist tu nemá místo. To, co se obyčejně označuje jako „přátelství“ je pouze dočasná shoda zájmů. A nenávist – dočasný nesoulad zájmů. Přičemž významnou roli hrají ne zájmy států nebo národů, ale zejména politických a ekonomických elit, jejichž zájmy častokrát nesouzní.
Například s výjimkou velmi krátkého období, zájmy sovětské politické elity, byly ve zjevném protikladu se zájmy národa. Jedna část elity pokládala za svůj zájem zažehnout „světový požár revoluce“ a země se v ten čas vnímala jako nástroj tohoto „zažehnutí“. Další, mnohem pozdější část, pokládala za svůj hlavní zájem zabezpečit si tak vysokou životní úroveň, jakou měla elita západu. A země se vnímala jako nástroj, kterým to lze dosáhnout. Zejména toto pokolení elity rozbilo SSSR. Podobnou nemocí ochuravěly mnohé národní elity – od Afriky až po Ukrajinu. Specifické potřeby národních politických elit různých zemí stanovují taktiku a strategii Kremlu ve vztahu s těmi či jinými zeměmi.
Kreml je často obviňován z toho, že nedostatečně spolupracuje s elitami jiných zemí, přičemž mu kritici zpravidla dávají za příklad americký přístup. Problém spočívá v tom, že americkou strategii mohou realizovat jen Američané. Posuďte sami: máme-li konkurovat americkým plánům zajišťování výhod pro „elity“, to můžeme rovnou zavřít krám. V libovolné „aukci“ Američané lehce přeplatí libovolnou „národní elitu“. Přičemž mohou přebít nejen cenu, popřípadě nabídnutou Ruskem, ale také cenu, kterou by popřípadě nabídla Čína. Americký válečný klacek minimálně také není horší než klacek Ruska nebo Číny. Na poli ideologickém či kulturním je také poměrně složité konkurovat: dcery a milenky „elitářů“ sní spíše o Nice a o nemovitosti v Londýně, než o pláži v Soči nebo v Sanya.
Tak co můžeme nabídnout politickým elitám Blízkého východu či Kazachstánu? S elitami Starého světa je to prostší – stará evropská „byznys aristokracie“ by chtěla ze sebe svrhnout americké jařmo a vrátit se jako rovný s rovným do Velké Hry. A co dělat s elitami těch zemí, které nikdy neaspirovaly na statut supervelmoci nebo dokonce jen nezávislých hráčů? Co my nebo Číňané můžeme nabídnout, co by překonalo Washington?
Putin našel takovou nabídku, klíč, který pomyslně odemyká vchod u nejsložitějších regionů planety. Je tu ovšem jedna potíž – klíč funguje pouze v tom případě, má-li „elitář“, se kterým vede rozhovor, vlastní mozek. Pokud mozek nemá (srovnej případ Janukovyče), pak postup, žel, nefunguje. Putin geniálně využívá jednu ze silných stránek americké strategie, obracejíce ji ve stránku slabou. Jak je všeobecně známo, Američané nikdy nesázejí na jednoho politika. V každé jednotlivé zemi drží jejich velvyslanec na vodítku hned několik politických sil, současně tak ovládá jak ty, co jsou u moci, tak opozici. Nejbližší je nám příklad Ukrajiny: Porošenko, Jaceňjuk, Turčinov, Ljaško – to jsou politici, kteří se navzájem nenávidí, konkurují si, ale všichni jsou řízeni od téhož stolu amerických diplomatů.
Takové schéma dovoluje Washingtonu zavčas zbavit se těch politiků, kteří se zdiskreditovali a umožňuje kdykoliv odstranit politika, který by chtěl hrát nezávislou hru. A navíc to skýtá možnost hrát zábavná divadelní představení s názvem „boj s korupcí“ a „výměna moci“, které se zvláště líbí naivním plebejcům, jež uvěřili v demokracii „Made in USA“.
V tomto americkém schématu je ovšem jedno slabé místo. Každý proamerický politik, jehož IQ je vyšší než číslo jeho bot, chápe, že s ním mohou kdykoliv „zamést“, i kdyby měl kdovíjaké „zásluhy“. Jednou bude stejně zbaven nakradených peněz a vydají ho na pospas davu. Tak totiž končí všichni bez rozdílu. Mubarak a Saddám Husajn také byli svého času velcí američtí přátelé.
A v ten krátký okamžik mezi pochopením nevyhnutelného a uskutečněním neodvratitelného, když elitář přichází k rozumu, objevuje se neopakovatelná možnost jak uniknout, často i se svou zemí. V ten sám moment se na scéně objevuje Putin s unikátním návrhem. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že i v případě naprosto minimální spolupráce s oficiální vládou konkrétní země, Putin nikdy nepracuje s opozicí. NIKDY. Za žádných okolností. I při naprosto minimálním přání spolupracovat s Kremlem to funguje doslova jako životní pojistka i pro úplné idioty (srovnej případ Janukovyče). Putin nenabízí peníze a spolupráce s Ruskem znamená, že elitář nezíská ani nemovitost v USA, ani zahraniční účty ani večírky s kokainem v Las Vegas, ale za to získá neocenitelnou věc – vyhlídku, že zůstane u moci.
Taková je nejen ruská strategie. Čína uplatňuje analogickou strategii v Africe, čímž přivádí USA k zuřivosti. A dnes, po demonstraci ruské síly v Sýrii, jsou dokonce i někteří velmi staří vazalové USA připraveni minimálně naslouchat ruským návrhům.
Do Moskvy přiletivší princ Mohammed ibn Salman Al Saúd není první elitář, který rozpoznal tragičnost svého postavení v rámci plánů USA na rozšiřování a posun „kontrolovaného chaosu“. No, snad se mu povede lépe, než princi Bandarovi, kterého loni Američané „sestřelili při vzletu“. Princ Mohammed ibn Salman není osamělý vlk, ale faktický vládce země, který využívá právní nezpůsobilost monarchy a podporu rozumných představitelů domu Saudů.
Výsledky návštěvy prince v Moskvě vypadají slibně. Moskva i Rijád potvrdili, že mají společné cíle v Sýrii, jak se vyjádřil Sergej Lavrov.
To neznamená, že se Saúdská Arábie stane od zítřka spojencem Ruska, ale vítr, vanoucí na stranu Ruska je už citelný. Také už se oficiálně chystá proti princi, který si dovolil navštívit Moskvu, „Arabský Majdan“ s účastí místní proamerické aristokracie. Je velmi pravděpodobné, že právě přání zachránit si život a zůstat přitom u moci přivedlo prince do Moskvy na audienci k Vladimíru Putinovi.
Bohužel, „Arabský Majdan“ je první pokus „barevné revoluce“, ve které budou hlavní hybnou silou osoby modré krve. Bude zajímavé sledovat, jak to bude nazváno. Velbloudí revoluce? Ferrari Majdan? Ropné jaro?
Faktem zůstává, že britský list The Guardian uvedl prohlášení, podle kterého se rozšiřuje mezi princi – Majdanisty chuť udělat princi Mohammedu ibn Salman Al Saúdovi malinký, vítězství „demokracie“ přinášející, převrat.
