Stanislav Vozka
17.2.2016 Prozítřek
Současný svět, který jsme naší filozofií, politikou a ekonomikou tak úspěšně destabilizovali, se stává jevištěm pro nové, tentokrát globální stěhování národů. Představa, že se nám podaří Evropu uzavřít a ponechat migranty v péči zbytku světa je zcestná. Jednak proto, že námořní hranice Evropy nelze uzavřít (zde) a uzavření pozemních hranic jen posune problém na území všech států obklopujících EU (Makedonie, Srbsko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko, Turecko), které nám budou jistě patřičně vděčné.
Existuje jediná rozumná možnost, jak mimořádně zoufalou situaci zvládnout. Pomocí mimořádných prostředků, které omezí (ale neohrozí) lidská práva migrantů. Na území států, kam nelegálové proniknou je nutno postavit uzavřené tábory, do kterých budou tito nuceně přesunuti a kde stráví v lidských podmínkách dva měsíce, během kterých bude zjištěn jejich skutečný původ a důvod cesty, nakrmeny jejich žaludky a vyléčeny jejich nemoce. Zároveň v táborech budou jejich dospělí obyvatelé povinně denně navštěvovat kursy o aspektech života v Evropě, budou se učit jazyku země, ve které by se chtěli usadit a případně dalším dovednostem. Jejich přístup k „vyučování“ bude mezi kritérii, jejichž suma rozhodne buď o přesunu migranta do cílové země (kde požádá o azyl), nebo o jeho návratu do země původu. Ostatní kritéria: souhlas cílové země s přijetím, původ z válečné zóny, předpoklad zapojení se do evropské ekonomiky a kultury, scelení rodiny.
V současnosti nejsou evropské země (Řecko, Itálie) schopné zorganizovat ani pár hotspotů. Pochopitelně se tedy nabízí to, co my kapitalisté děláme dnes a denně: pověřit celou agendou soukromé firmy. Nabídnout jim dobrý výdělek (který bude bezpochyby trvalý) a pouze kontrolovat jejich práci, abychom zaručili že migrantům nebude ubližováno víc, než je nezbytně nutné k udržení kázně v táborech. Ti, kteří z táborů uniknou, musí být vraceni zpět, na což při dnešních technologiích a odlišnosti běženců od normální populace není třeba ostnatých drátů.
Celý proces přijímání migrantů do táborů a jejich dělení na azylanty a navracející se, musí být v zodpovědnosti Evropské unie. Území táborů by proto měla získat stejný statut jaký mají letiště, to znamená, že „do Evropy“ tito lidé vkročí až když budou tábor opouštět. Rozhodnutí o přijetí k azylovému řízení naopak musí zůstat v plném rozsahu na cílovém státu. Těm, kteří budou nuceni svůj vysněný cíl opustit, musí být kompenzovány náklady na cestu do Evropy a přidělen kapitál, který by jim dal šanci na uplatnění po návratu. Mateřskému státu migranta musí být vyplacena slušná suma jako úplatek aby nedělal potíže a přijal své, z Evropy vyloučené, občany zpět.
Každý běženec, který projde dvouměsíční zkušební lhůtou a bude přijat k azylovému řízení v cílovém státu, dostane provizorní identifikační doklad a musí souhlasit s tím, že po dobu třech let nebude z tohoto státu cestovat do jiných států Evropy bez svolení příslušné autority a bude se pravidelně jednou měsíčně hlásit na úřadu. Cestování migrantů bude na hranicích evropských států kontrolováno namátkově a neohrozí existencí Schengenského prostoru a volný pohyb evropských rezidentů. Kdo bude kdekoli v Evropě mimo zemi azylu zadržen bude opět internován a podstoupí další kůru v přijímacím táboře.
Vycházíme-li z toho, že do Evropy přijde ročně milión běženců (800 000 dospělých), můžeme poměrně přesně spočítat náklady na systém pružného zadržování. Nejdříve připusťme, že polovina běženců bude vracena přímo z táborů. Každý navracející se migrant nechť obdrží 5000 € a vládě jeho země je vyplaceno dalších 5000 €. To nás ročně přijde na 4 miliardy EUR.
Pro ubytování migrantů bude třeba postavit montované domky v táborech. Naštěstí přijímající země leží v mírném pásu a náklady nebudou vysoké. Jeden domek pro pět lidí vyjde na 50 000 €. Celkové náklady na stavbu 50 000 domků budou tak činit 25 miliard plus dalších patnáct na komunikace a inženýrské sítě. Náklady ale budou rozloženy podle životnosti domků minimálně do dvaceti let. Ročně to máme 2 miliardy €.
V táborech bude nutno živit a jinak opečovávat spoustu lidí. Předpokládáme-li náklady 15 € na osobu a den, znamená to ročně (milion osob, každá 60 dnů) necelou miliardu EUR. Předpokládejme, že na každých 20 dospělých běženců bude třeba 1 obslužná osoba (učitelé, lékaři, pořádková služba, kuchaři) s příjmem (včetně všech daní a pojistek) 4000 € měsíčně. Obslužný personál tedy přijde na 2 miliardy.
Na posledním, ale velmi důležitém místě je odměna „hostitelským státům“, jejichž orgány migranty vyloví z moře a zajistí jejich nástup do vzdělávacích táborů a omezí na minimum předčasné odchody. Řekněme 3000 € na osobu, to jsou na milion migrantů poslední dvě miliardy EUR. Sečteno, podtrženo: 12 miliard Euro ročně a dobrý byznys pro zařízení stavící a zařízení provozující firmy. Firmy odvádějící daně.
Zbývá maličkost: kde vzít 11 miliard? Podíváme-li se na rozpočet Evropské unie, zjistíme, že pro pro hospodářskou, sociální a územní soudržnost, neboli takzvané strukturální fondy – po česku dotace – je zde alokováno více než padesát miliard EUR na rok. Sníží-li tedy dotace na „nové země Evropy“ o 24 %, bude vystaráno. Ve skutečnosti bychom měli uprchlíkům ještě poděkovat, protože jedovaté evropské peníze naší ekonomice jen škodí.
Takže ano. Můžeme začít s realizací mého osobního plánu C. Jaro klepe na dveře.
