Břetislav Olšer
31.5.2016 Rukojmí
V bývalé Jugoslávii není moc možnostmi užívat si svobody rozdělením země do vzniklých nezávislých států. Miliony běženců přinášejí také tomuto zkoušenému území další krušné chvíle. A aby toho nebylo málo, Chorvatsko nyní zablokovalo další přístupové rozhovory Srbska s EU. Ve hře je totiž spor o srbský požadavek stíhat válečné zločince. Srbský premiér Aleksandar Vučić na zamítavý krok Chorvatska reagoval námitkou, že Bělehrad se nenechá vydírat… Čeho se asi Chorvaté obávají…?
Od roku 2013 je Chorvatsko členem EU, ale už dříve podmínilo otevření přístupové kapitoly pro Srbsko změnou srbského zákona o válečných zločinech. Bělehradu totiž umožňuje stíhat osoby podezřelé z válečných zločinů spáchaných i mimo srbské území. Dotknout se to tak může i chorvatských občanů, kteří podle Bělehradu spáchali během války v letech 1991 až 1995 zločiny na srbském obyvatelstvu na východě Chorvatska.
Srbské vládě v Záhřebu proto moc nepomohl v této chvíli chorvatský ministr kultury Zlatko Hasanbegovič, jenž má na svědomí několik kontroverzních výroků, obhajujících ustašovské jednotlkÿ. Dokazuje to jeho článek z roku 1996 v neonacistickém bulletinu, v roce 2012 si zase ve svém projevu povzdechl a označil v roce 1945 poražený Paveličův režim za konec Nezávislého státu Chorvatsko a za národní tragédii a prohru. Paveličův režim měl přitom na svědomí až půl milionu zavražděných Srbů, Romů, Židů a dalších odpůrců fašistické loutkové vlády. Hasanbegovič patří k revizionistickým historikům se zjevnými profašistickými sympatiemi, zatímco nezisková média jsou marginální částí už tak marginálního politického hnutí.
Jeden z jeho prvních politických kroků spočíval ve změnách financování mediálního sektoru a neziskových organizací. Místo slibovaného nového “národní modelu” však nasměroval vyzískané miliardy ke své vlastní ultrakonzervativní neziskovce s názvem „Ve jménu rodiny“. Proto je dnes obviňován z plíživé fašizace společnosti. Ovšem, nic to nemění na faktu, že navzdory svým sympatiím k ustašovskému režimu se totiž může Hasanbegovič spolehnout na stále přežívající antikomunistický konsenzus. Takže tzv. “kulturní válka” proto mnohdy připomíná spíš dialog hluchých. http://www.playtvak.cz/armadni-psychiatr-rozpoutal-peklo-ve-jmenu-allaha-fs4-/katastrofy.aspx?c=A160527_130343_katastrofy_kuko
Ať si to levičáci vypijou, ať mají to svoje “přes spáleniště, přes krvavé řeky…
Láska k osvoboditelům za jejich humanitární bombardování je v bývalé Jugoslávii bezbřehá…
Snímky Břetislav Olšer
Během války v bývalé Jugoslávii počátkem 90. let jsem měl možnost mluvit ve Vela Luce s pobočníkem admirála chorvatského vojenského námořnictva Zoranem Pavlovičem, středoškolským profesorem ze Zagrebu, který dobrovolně narukoval do armády. “Nejhorší je, že mnohé důstojnické pozice v chorvatské armádě pořád ještě zastávají Srbové. Původně padl návrh, abychom jejich děti a ženy internovali a tím je přinutili k rezignaci. Tento krok se však zdál nehumánní a tak jsme Srby prostě vytlačili z armády i pohraniční oblasti Krajina a byl klid…” Holt, nejen humanitární bombardování bylo v kurzu…
Pak jsem projížděl od Šibeniku, přes Srebrenicu, Knin, Vukovar, Maslenicu, Zadar či Dubrovník. V Umagu jsem se na tenisu setkal s posledním jugoslávským prezidentem Stipe Mesičem. V rozhovoru mně mimo jiné řekl: “Kdy skončí válka? Až rozhodnou Američané a rozdělí peníze, které patří Chorvatům, Slovincům, Černohorcům, Bosňanům a Srbům. Jako při každém jiném rozvodu. A Ustašovci…?“ Pan prezident ani nemusel přemýšlet: „Nepříjemná minulost Chorvatska, ale dnes už nejsou nebezpeční. Kdo z nich přežil, je už starý a neškodný…” http://gloria.tv/media/YXzAeEg86os
Poslední prezident Jugoslávie Stipe Mesič v Umagu… Snímek Břetislav Olšer
Připomnělo mi to černou anekdotu, kdy mladík, co brutálně zabil své vlastní rodiče, požaduje od soudu shovívavost, jelikož je přece sirotek… Zvedá se mi tlak zvláště při vzpomínce na Jasenovac – největší vyhlazovací koncentrák v Chorvatsku, který byl během druhé světové války třetí “nejproduktivnější” tábor po Auschwitzu a Treblince. Byl jsem ve všech třech. Jednalo se o komplex, rozprostírajících se na ploše přes 240 kilometrů čtverečních. V noci 29. srpna 1942 Ustašovci podřízli hrdla 1 360 vězňům. Používali řeznické nože, zvané “srbosjek” nebo „podřezávač Srbů“. Bylo uspořádáno klání; vítěz soutěže byl nazván “králem podřezávání hrdla”. Odměnami byly zlaté hodinky, smažené sele a sud vína… Utrpení Srbů však neustalo…
Nezávislý stát Chorvatsko byl ve skutečnosti jen vazalem nacistického Německa – Foto: Licence Public domain CC0
Předtím, než se Alexandr I. stal samovládcem, byl Pavelić poslancem Skupštiny (parlamentu) za nacionalistickou Stranu práva. V onom roce 1929 Pavelić volil emigraci do bulharské metropole Sofie a o rok později za jeho přispění vzniká v Itálii hnutí Ustaša (pomsta). Nejednalo se o nic jiného, než o teroristickou organizaci. V roce 1933 se Ustaša pokusila vylodit na jugoslávském pobřeží, pravidelná armáda je však odrazila. Ustašovci si spravili chuť o rok později, když v Marseilles spáchali atentát na Alexandra I. Další obětí se stal i francouzský ministr zahraničí Louis Barthou (1862–1934), který prosazoval francouzské spojenectví s Československem… http://epochaplus.cz/?p=15883
Hitler a Pavelić.
V roce 1941 Jugoslávie přistupuje na přímé politické spojenectví s Hitlerem. To ovšem vyvolává rozsáhlé nepokoje a regent princ Pavel, který k paktu přistoupil, je nucen odstoupit. Armáda provedla převrat a hodlala provádět politiku neutrality, což byla v té době poněkud naivní představa. Bělehrad ujistil Berlín, že změna vlády není namířena proti němu, leč Hitler odmítal přistoupit na to, že by si Jugoslávie mohla dělat vlastní politiku. Odpověď nacistů však byla rychlá a zdrcující. Jugoslávská armáda vyzbrojená především zbraněmi československé výroby byla vnitřně zcela rozleptána. Chorvaté masově dezertovali, když se dozvěděli, že jim Hitler dovolí mít svůj vlastní stát. Režim však ovládal jen asi dvě třetiny země. Proti ustašovcům vystupovali především komunističtí partyzáni pod vedením Josipa Tita (1892–1980)
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v odvolacím řízení osvobodil s okamžitou platností chorvatské generály Anteho Gotovinu a Mladena Markače. Velitelům přitom před několika roky soud vyměřil tresty 24 a 18 let vězení za válečné zločiny. Gotovina a Markač byli původně uznáni vinnými z vražd, perzekuce a rabování soukromého majetku chorvatských Srbů během konfliktu v bývalé Jugoslávii v první polovině 90. let. Nedávno ale nezávislý soudce Theodor Meron rozhodl, že k žádnému spolčení s cílem podnikat zmíněné zločiny nedošlo. Žalobci se proti verdiktu nebudou odvolávat. A co další zločinci v „osvobozovací mánii“ haagské mafie?
Dvě tváře Karadžiče, odsouzeného v Haagu na 40 let,…
Naser Orić (1967) – Muslim, někdejší velitel armády Bosny a Hercegoviny v oblasti Srebrenice, byl nejprve v roce 2006 za nepřímý podíl na zavraždění a mučení zajatých Srbů během války v letech 1992 a 1993 odsouzen ke dvěma letům vězení, v odvolacím řízení v roce 2008 byl však soudem všech obvinění zproštěn.
Ramush Haradinaj (1968) – Bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) a od března 2004 do prosince 2005 premiér Kosova byl obviněn mimo jiné z odpovědnosti za vraždy, pronásledování, znásilňování a kruté zacházení se srbskými, romskými a také albánskými civilisty, kteří byli označeni za kolaboranty se Srby. Hardinaj působil v letech 2004-2005 jako předseda kosovské vlády, před tím byl velitelem UÇK. Žaloba ho vinila z odpovědnosti za 37 činů včetně vražd, znásilňování a dalších případů nelidského zacházení s civilisty. Soud ho nakonec přesto opět osvobodil… http://www.rukojmi.cz/clanky/426-lez-i-pravda-za-pojmem-srebrenica
Je to paradox a také důvod, pro se Chorvatsko oprávněně bojí srbské justice; Srbové již mají odsouzené vedle Miloševiče, Karadžiče či Mladenoviče, proto by nechtěli, aby jejich skuteční zločinci, nedávno v Haagu osvobozené, přece jen šli za mříže. Srbové mají totiž dosti argumentů. Jak napsal MUDr. Rajko Doleček, občansko-etnicko-náboženská válka v někdejší Jugoslávii, od začátku v 1991 cílená výrazně proti srbsky a všestranně propagandou i finančně podporovaná Západem (USA, Evropská unie /EU/ – obzvláště Německo, NATO) s cílem zničení multietnické a prosperující země, vyvrcholila agresí NATO proti „Malé Jugoslávii“, SRJ (Srbsko+Černá Hora) v roce 1999, kdy tato organizace bez povolení Radou bezpečnosti OSN, tedy vlastně jako teroristická organizace, 78 dnů a nocí bombardovala, dle někdejšího českého prezidenta Havla humanitárně…
Rajko Doleček vzpomínal: “Když jsme se v Scheveningenu s Karadžićem loučili, řekl mi asi toto: -„Prosím tě, přečti si znova moji proklamaci Muslimům v Bosně v roce 1992, kdy jsem jim připomínal, že jsme přece bratři stejné krve, že se nesmíme nechat kvůli tomu, že jsme jiné víry, mezinárodním ZLEM vmanévrovat do války proti sobě…“ Tu bratrskou proklamaci jsem si znova přečetl, vždyť jsem o ni i psal v jedné ze svých knih, kde jsem ji doslova citoval. Je skutečně krásná…”
Srbsko s tisíci mrtvých a zmrzačených a s obrovskými materiálními škodami, s doslova zločineckým a z vojenského hlediska zcela zbytečným, použitím „ochuzeného uranu“ Američany. Tato agrese byla zdůvodňována do nebe volajícími výmysly, lží o genocidě Albánců na Kosovu, kterým dnes už nikdo seriózně myslící nevěří . Jejím následkem bylo vyhnání z Kosova a Matohije a jejich oloupením řádově 230 000 Srbů a Romů, více tisíc jich bylo zavražděno nebo zmizelo. Stovky z nich byly zavražděny jen proto, aby některé jejich orgány mohly být prodány k transplantacím do zahraničí, jak to zveřejnila práce švýcarského senátora-vyšetřovatele Dicka Martyho, který z těchto zločinů obžaloval i významné předáky kosovských Albánců, včetně Hashema Thaciho.
Inu, nezávislost Kosova považuje kníže Karel Spáč I. i Albrightová za svůj největší politický úspěch, ale objevují se i pochybnosti. Zejména vzhledem k jejím obchodním aktivitám, které v Kosovu poté měla. Jak by také ne; všemožné angažování na straně Albánců se bývalé šéfce americké diplomacie na stará kolena vyplatilo. Za 20 milionů eur (485 milionů korun) prodala její firma Albright Group jako spoluvlastník firmy Ipko, hlavního mobilního operátora v Kosovu, svůj vlastnický podíl. Kdoví, jestli jí nekápl rovněž nějaký ten melounek i z prodeje kradených lidských orgánů…? PS: Nyní je čas pro potvrzení textu z hlavního titulku: „Soud v Haagu nepotrestal mírumilovné muslimy za vraždy, znásilňování a nelidské zacházení s civilisty, svoji zemi bránící Srbové dostali mnohaleté tresty a doživotí…“ Do Chorvatska právě zavítal turecký prezident Erdogan, kterého nadšeně přivítal další číman chorvatské vlády – ministr zahraničí Miro Kovač. Oslavili spolu 100. let od chvíle, kdy chorvatský parlament schválil přiznat islámu stejná práva, jako měly ostatní náboženství.Svůj k svému; análně si proto notovali, Erdogan je totiž zastáncem islámské teokracie, zatímco jeho dávný předchůdce Atatürk naopak prosadill sekulární stát, čímž si vysloužil od Turků přezdívku Otec Turků, což se Erdoganovi nikdy nepovede… Jen někdejší Ustašovec Pavelič se v pekle raduje…
