Británie hledá, jak z toho vybruslit Závěr je jasný – v Británii je mlha, nepřehledno, možné je všechno.

Zbyněk Fiala
27.6.2016   Vaše věc

V referendu sice vyhrál Brexit, ale najednou se ukazuje, že Británii se z Evropské unie až tak moc nechce. Přinejmenším by ráda oddálila okamžik, kdy má definitivně spustit formální proces odchodu. Třeba mezitím někoho něco napadne a celý ten nesmysl se podaří zrušit.
Stačilo prvních pár hodin po vítězství Brexitu v referendu, aby si Britové uvědomili, do čeho se to hrnou, a že to vlastně nechtějí. Podpisují se petice za obnovu hlasování (ale ty původně připravili zastánci Brexitu, pro případ, že by nepatrně prohráli). Ve Skotsku se otevřeně mluví o dalším pokusu o odtržení, v Severním Irsku zase o sjednocení Irska. Dokonce i v Londýně zaznívají hlasy, že hlavní město a jeho City chtějí v EU zůstat, protože zjistili, že s odchodem přijdou i „evropský pas“ pro volné rozvíjení obchodů na území EU. Pondělní zahájení na finančních trzích to potvrdilo pokračováním v poklesu, který už je větší než při vypuknutí finanční krize před osmi lety.

Nejen poražený premiér David Cameron, ale i hlavní strůjci odchodu proto nyní hledají cesty, jak maximálně oddálit zahájení formálních kroků k vyvázání z evropských smluv. Postup je definován v jejich článku 50, který je pro tento případ přípraven, byť jej zatím nikdo nepoužil. Britští politici nyní vycházejí z představy, že by jej mohli obejít a napřed něco vyjednat neformálně, čímž myslí zachování všech výhod jednotného trhu bez povinností členství v EU.

Brzy se však ukáže, že tohle je další z řady iluzí, na kterých byl Brexit postaven. Až v pondělí večer premiér Cameron v Bruselu vyloží kolegům na jarním summitu, jak si to představuje, jeho působení na této úrovni skončí, v úterý už se bude jednat bez něj. Tedy bez Britů. Zároveň se ukazuje, že článek 50 určuje nejen dvouletou lhůtu, ve které se má případný evropský rozvod vyjednat, ale vyplývá z něj i to, že pokud dohoda během dvou let nevznikne, partneři se rozcházejí bez dohody. Lze tedy pochopit britský zájem na oddalování začátku formálních jednání, avšak jejich evropští partneři zase mají dost důvodů pro to, aby neměli o průtahy zájem.

Jednání s Brity musí být tvrdé, aby se odradili případní následovníci, kteří už se hlásí o slovo ve Francii, Nizozemí, Dánsku, skoro všude. Dokonce i český premiér Bohuslav Sobotka varoval před vlnou evropského separatismu, což nemířilo jen kamsi přes hranice. Dnešní vlády přitom separatisty vnímají nejen jako programového nepřítele, ale také jako sílící opozici, která by je mohla snadno vystřídat. Rozhodně ji nepodpoří ukázkou toho, jak je takový postup výhodný. Snaha německé kancléřka Angely Merkelové (CDU) přibrzdit rozjetý vlak může být voláním do prázdna. Stejně tak závěr ministra financí Wolfganga Schäubleho, že „doba velkých vizí v Evropě skončila“.

Vizionáři zdaleka nejsou mrtvi. Vidí, jak se Evropa drolí, ale pak je třeba zasáhnout. Jeden možný zásah připravili Jean-Marc Ayrault a Frank-Walter Steinmeier, francouzský a německý ministr zahraničních věcí, jeden socialista, druhý z SPD, když na deseti stránkách nabídli plán federalizačních kroků, které budou radikálnější v eurozóně a budou mít prvky dobrovolnosti. Má to být otevřené i dalším zájemcům. Takhle o něm informuje agentura Reuters, která měla příležitost do dokumentu nahlédnout.

http://www.reuters.com/article/britain-eu-germany-france-idUSL8N19I0F2

V plánu jsou navrženy tři iniciativy.

První představuje Evropský bezpečnostní pakt (compact), fakticky urychlení plánů na vznik společné armády těch členů (zbylé) EU 27, kteří si to budou přát. Předpokládám, že půjde o jádro eurozóny plus Řecko a možná někdo další. Mluví se i o společných námořních silách. Členské země se zároveň dohodnou na společných strategických a bezpečnostních prioritách. Můj laický pohled v tom vidí důrazný pokus o odpoutání od agresívní politiky NATO podle not generálů z Pentagonu. Pozná se to podle toho, že to bude hlasitě popíráno.

Druhým pilířem je společná azylová a migrační politika. Tady vidím jasnou snahu odkopnout země V4 z vlivu na společná rozhodování. Nechcete? Vaše volba. Nicméně tato část plánu obsahuje i něco, co chceme – společnou ochranu hranic schengenského prostoru a pobřežní stráž. Dalším žádoucím prvkem je – zatím jen deklarace – působení na migraci tam, kde vzniká, tedy rozumnější a velkorysejší rozvojovou pomocí.

Ovšem nejsilnější hrom, který se z těch papírů ozývá, představuje uznání potřeby víc pomáhat obětem evropské finanční krize. Je to zároveň mlčenlivé uznání toho, že za jejím vznikem stála i hltavost německých a francouzských bank. Takže posílení a růstu a doplňování chybějících institucí Evropské hospodářské a měnové unie má pokračovat vytvořením společných daňových příjmů na podporu investic v těch členských zemích, které byly krizí nejvíc zasaženy. Asi nejen v Řecku, ale i ve Španělsku, kde zakořeňuje silná nová levice Podemos, nebo v Itálii, kde získalo křesla římské a turínské starostky radikální Hnutí pěti hvězd.

Plán zazní na úterním jednání summitu EU, tedy té části Evropské rady, která už proběhne bez Britů. Ti se zabaví doma svrháváním svých vůdců. Zpochybňován je Donald Johnson, vynálezce výhod Brexitu, protože se ukazuje, že byly vylhané. Kdekdo z jeho tábora nyní tvrdí, že osobně nikdy nepřednesl pověstnou nabídku 350 milionů liber týdně, které půjdou po Brexitu nikoliv do Bruselu, ale do britského zdravotnictví. Nic takového neexistuje.

Dalším velkým tématem jsou imigranti. Horečně se zvažuje převzetí norského modelu spolupráce s EU, kdy by byla Británie členem jednotného trhu – ale musela by zachovat princip tří evropských svobod, tedy volného pohybu nejen zboží a kapitálu, ale také pracovních sil. Čili musela by dál přijímat „polské instalatéry“. Padlo by tak i druhé téma Brexitu. A nakonec by padlo i to třetí – „vezmeme to do vlastních rukou“. Podmínkou jednotného trhu je přijetí unijní právní úpravy – která by nadále platila i pro Brity, ale už bez jejich účasti při hlasování.

Ukazuje se, že voliči pojali Brexit jako příležitost potrestat domácí vládnoucí politickou vrstvu stínovým bojem se vzdáleným nepřítelem v Bruselu. Prostřednictvím referenda tak mělo být poraženo něco, co se rozhoduje v domácích parlamentních volbách. Rána musela jít vedle, jako při každé střelbě se zavřenýma očima.

A napravit se to musí zase hlavně doma. Příležitost se blíží, předčasné volby jsou zřejmě nevyhnutelné. Proto i mezi labouristy začala bitva o pozici v čele. K tomu je třeba svrhnout Jeremyho Corbyna, což se má odehrát na nejbližším zasedání poslanecké frakce. Kořist je oslabena, krvácí, Corbynovi už mu uteklo jedenáct členů stínové vlády. Jenže až bude předseda svržen, musí se zvolit nový, a ten bude znovu volen přímou volbou. A to jsou úplně jiné hlasy než ty z poslaneckých lavic, mezi voliči je největší Corbynova síla. Což brzy pocítí i ti, kdo se proti němu postavili.

Závěr je jasný – v Británii je mlha, nepřehledno, možné je všechno. I nemožné, dodávají ti, kdo hledají jak z Brexitu vybruslit. Referendum o odchodu z EU přece není právně závazné.