Exkluzivní rozhovor se spisovatelem Janem Bauerem: Radikálů, kteří vytáhli na Novoměstskou radnici, nebylo z počátku mnoho, vešli se do jednoho kostela, ale po cestě se přidali další, protože se konečně začalo něco dít

Avatar
Původní autoři

Martin Kunštek
30. 7. 2016
U příležitosti 597. výročí první pražské defenestrace přinášíme rozhovor s nejproduktivnějším českým spisovatelem. Jan Bauer napsal 162 knih z oblasti literatury faktu, historických románů a historických detektivek. V rozhovoru pro Novou republiku se s našimi čtenáři podělil o své bohaté historické znalosti dějů souvisejících s pražskými defenestracemi.

Na úvod otázku, která mate řadu lidí – nejen žáků základních škol: Kolik vlastně bylo pražských defenestrací?
Pražské defenestrace byli tři. První v roce 1419 odstartovala husitskou revoluci a husitské války. Druhá byla v roce 1483. A poslední byla v roce 1618 a odstartovala třicetiletou válku.
Někdy se také jako o čtvrté pražské defenestraci hovoří o pádu ministra zahraničních věcí Jana Masaryka z okna Černínského paláce v roce 1948…?
To je spíš taková historická ironie. My dnes sice nevíme, kdo to udělal. Víme, že v době, kdy Jan Masaryk vypadl z okna, se v jeho služebním bytě na ministerstvu pohybovaly cizí osoby, ale nevíme, kdo to byl. Spekuluje se o dlouhých prstech KGB, stejně jako o opilých milicionářích nebo o zlodějích. V této souvislosti se mezi historiky mluví o tom, že Jan Masaryk nespáchal sebevraždu, ale že mohlo jít o vraždu. Nebo také o nezdařený únik před těmi lidmi, kteří do Masarykova bytu vnikli, a pád nešťastnou náhodou. Vyšetřování smrti Jana Masaryka bylo odebráno kriminalistům z pražské „mordparty“ a převzala ji StB. A ta ji možná záměrně „zfušovala“. Co se tehdy stalo, tedy s jistotou nevíme. Zcela určitě to však dotyční nezamýšleli jako plánovanou defenestraci. Tam šlo o něco jiného.
Pojďme tedy na začátek. Můžete nám s odstupem skoro šesti set let popsat, co se v Praze stalo 30. července 1419?
V té době hrozilo svolání křížové výpravy proti Čechům. Král Václav IV. se toho děsil. V té době již asi pět let fakticky zemi nevládl. Byl sice králem, ale prakticky nevykonával svoji moc. Zdržoval se mimo Prahu. Většinou na loveckých hradech. Aby byl v blízkosti Prahy, nechal si v roce 1414 vybudovat v Kunraticích Nový hrádek. Z hrozby vpádu křižáckých vojsk do Čech se však vyděsil a výjimečně začal jednat a omezovat vliv kališníků. Do té doby měl řadu kališníků i v královské radě, což byla taková předchůdkyně vlády. Ke kališníkům se tehdy hlásila i řada velmi vlivných šlechticů, jako nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka nebo Jan Sádlo z Miličína, který byl mistrem královské komory. Dnes bychom řekli ministr financí. A řada dalších.
Pod nátlakem hrozby křížové výpravy král omezil počet kostelů, v nichž se smělo přijímat pod obojí. Ale hlavně dosadil do funkce radních – zejména na Starém a Novém městě Pražském – katolíky. Noví katoličtí radní se „vyznamenali“ tím, že pochytali pár kališnických „křiklounů“ a nechali je uvěznit. To vyvolalo mezi lidmi velké vzbouření. To ještě povzbudil kazatel Jan Želivský, který kázal v nedostavěném kostele Panny Marie Sněžné poblíž Koňského trhu – dnes známého jako Václavské náměstí. Tento kostel založil Karel IV. a měl se stát největším pražským kostelem po katedrále svatého Víta. Ve své zamýšlené podobě nebyl nikdy dokončen. V té době byl rozestavěný a nebyl vybavený. V něm jako v jednom ze tří pražských kostelů král povolil přijímání pod obojí. Do funkce kališnického kazatele se v něm dostal zběhlý premonstrátský mnich z Želivského kláštera Jan – podle toho řečený Želivský. V kostele vedl dosti bouřlivá kázání. Na rozdíl od Jana Husa nebo Jeronýma Pražského on nebyl příliš vzdělaný. Řada universitních mistrů se mu pro jeho nevzdělanost posmívala. Želivský měl dobře nastudovaný pouze Nový zákon a zejména zjevení svatého Jana, zvané Apokalypsa. Tím argumentoval nevíce.
Tady si musíme uvědomit, že ve společnosti byl obecně rozšířený názor, že se blíží konec světa. Tehdejší optikou tomu vše nasvědčovalo. Hned ve třech velmi důležitých zemích už koncem předešlého století vládli blázni. V Anglii, ve Francii, a dá se říci, že v osobě Václava IV. i v Říši a v Čechách. Současně byli tři papeži. Zikmundovi se sice podařilo na koncilu dosáhnout toho, že všichni tři byli sesazeni a na jejich místo byl zvolen nový papež Martin V. – nicméně ve společnosti stále panovalo napětí a hrůza z toho, že bude konec světa a nastane Poslední soud. Tento strach samozřejmě výrazně vyvolávaly i opakované morové nákazy, které zabíjely po tisících. Vylidňovaly města i vesnice. A to se tehdy bralo jako znamení blížícího se konce světa.
Tyto nálady a strachy Jan Želivský ještě více přiživoval. Zikmunda Lucemburského kvůli jeho zrzavým vlasům a vousům přirovnával ke krvavému draku z Apokalypsy. Když došlo k pozatýkání a uvěznění kališníků, tak na kázání vyzval pražské kališníky, aby se na nedělní kázání dostavili se zbraněmi pod šaty.
Marxistická historiografie to označovala za vzpouru chudiny a sociálně-ekonomický konflikt. Ve skutečnosti to celé začalo jako náboženská revoluce. A byl to počátek náboženských válek. Ten sociální střet chudých proti bohatým se do toho přidal teprve v průběhu revoluce. Začátek revoluce však byl opravdu nábožensky motivovaný. Musíme si uvědomit, kdo tehdy mohl mít zbraně. Meč mohl nosit pouze šlechtic a tesák si mohl dovolit pouze zámožnější měšťan nebo sedlák. Sudlici nebo kopí pak měli pouze osedlí měšťané – tedy měli dům nebo jeho část, a kteří takzvaně trpěli s městem. To znamená, že platili berně – daně – a měli povinnost se účastnit obrany města. Zbraň v té době byla nákladná věc. Teprve až později si i chudí venkované předělali na zbraně kosy a okovali cepy. Ale na počátku na Novém městě Pražském tento fenomén ještě nebyl.
Na onom nedělním kázání Želivský pronesl plamenný projev a v něm vyzval, aby si takto ozbrojení kališníci došli na Novoměstskou radnici pro své vězněné druhy. Na jeho výzvu se uzbrojený dav dal do pohybu směrem radnice. Cestou se ještě „zastavili“ v kostele svatého Štěpána, který se nachází na rohu ulic dnes pojmenovaných Štěpánská a Na rybníčku. Tam se vlámali do kostela, přerušili v kostele probíhající katolickou mši a katolické věřící vyhnali. Kronikáři tvrdí, že dokonce zmlátili i faráře. V takto „dobytém“ kostele Jan Želivský podával mešní víno. A ozbrojenci povzbuzeni mešním vínem odtud pokračovali na Novoměstskou radnici. Cestou dav narůstal, protože se k původním členům výpravy přidávali další. Protože se konečně začalo něco zajímavého dít. V davu samozřejmě pod heslem „teď se to rozhodne!“narůstal jev, zvaný davová hysterie. K radnici už dav přitáhl pořádně rozvášněný. Na místě žádali radní o propuštění svých uvězněných druhů. Ačkoliv byla neděle, tak konšelská rada kupodivu zasedala. Z toho lze usuzovat, že zřejmě čekali, že k něčemu dojde. Ale zjevně situaci podcenili. Požadavku vzbouřeného davu se otevřeně vysmáli. Na místo sice přijel udělat pořádek královský hofmistr Bechyně z Lažan s několika ozbrojenci na koních, ale když viděl ten dav, který zaplnil celý Dobytčí trh – dnes nazývaný Karlovo náměstí – tak se raději stáhl a ujel. A radní v tom nechal. Do toho někdo hodil kámen na monstranci, kterou nesl na tyči před davem Jan Želivský. A to spustilo útok. Se slovy „dojdeme si pro ně“ dav vylomil vrata radnice a vtrhl dovnitř. V radniční síni konšely pochytali, někoho zabili na místě a ostatní vyházeli oknem na ulici na nastavené sudlice a kopí.
Na místě pak Želivský nařídil, že vzbouřenci nesmí mrtvé konšele okrádat, protože to by byl zločin. Zatím co jejich zabití v boji bylo podle něj řádnou odplatou za svévoli a zločiny, jichž se ranní dopouštěli.
Na místě pak vzbouřenci zvolili nové konšele – novou městskou radu.
Jak to bylo s účastí na této akci v případě Jana Žižky z Trocnova – pozdějšího nikdy neporaženého polního velitele husitských vojsk?
Pozdější historiografie tvrdí, že útoku na radnici velel Jan Žižka z Trocnova. Jediná zmínka o Žižkově účasti je v Husitské kronice Vavřince z Březové. Ta ovšem byla psaná až se zpožděním. Vavřinec z Březové je sice Žižkův současník. Jako absolvent právnické fakulty působil jako notář v královské kanceláři Václava IV. a později během husitské revoluce v kanceláři Nového města Pražského. Je považován za oficiálního husitského historiografa a kronikáře, ale kroniku začal psát až později během revolučních bojů. A já se domnívám, že to napsal pod dojmem pozdějších vojenských vítězství Jana Žižky, kterých dosáhl jako hejtman polních vojsk Táborské obce a později východočeského bratrstva.
První autentická zmínka o Janu Žižkovi z Trocnova jako husitském veliteli je z bitvy u tvrze Nekmíře, kde husité porazili mnohem početnější a lépe vybavené vojsko západočeského landfrýdu vedené Bohuslavem ze Švamberka. Ale to bylo až na přelomu prosince 1419 a ledna 1420. Tehdy se poprvé uplatnila na straně vítězů vozová hradba, jejíž autorství je připisováno Žižkovi. Šlo o na tu dobu překvapivé vítězství, které bylo ihned zaznamenáno do autentických dobových dokumentů.
Z doby červencového útoku na Novoměstskou radnici, která skončila defenestrací, však není autentický záznam. Což nevylučuje, že Žižka u toho skutečně byl. Je možný i výklad, že se události účastnil, ale nikoliv jako vůdce vzbouřenců. Možná, že se na místo dostavil, ale nikoliv s cílem aby velel útoku, ale aby mu pomohl zabránit. Uvědomte si, že v té době byl královský dvořan. Dobové záznamy uvádí, že byl vrátným na dvoře Václava IV. Což neznamenalo, že by byl vrátným v dnešním slova smyslu. To tehdy znamenalo, že byl něco jako králův bodyguard. Měl dokonce podřízené, takže patřil mezi velitele královy gardy, což byly elitní jednotky. Musíme brát v úvahu, že tehdy mu bylo kolem šedesáti let a byl to velmi zkušený válečný veterán. Před vstupem do královských služeb se mnoho let účastnil jako žoldnéř vnitrozemské války mezi moravskými markrabaty Prokopem a Joštěm. Také je z dobových pramenů – mimo jiné Rožmberské popravčí knihy – známě, že se v rámci lapkovských rot účastnil záškodnických válek proti Rožmberkům. A napadal a olupoval i budějovické měšťany. Markrabě Prokop byl spojenec Václava IV. v domácí válce proti šlechtě, která krále jeden čas dokonce věznila. Žižka se zřejmě za své „úspěchy“ v lapkovských a záškodnických výpadech proti Rožmberkům domohl od krále amnestijního listu. Poté se jako žoldnéř vydal do Polska, kde vstoupil do služeb krále Vladislava II. Jagiella. V korouhvi Jana Sokola z Lamberka bojoval v roce 1410 v bitvě u Grunwaldu. Což byla největší bitva té doby. Polsko-litevská unie v ní porazila Řád německých rytířů. Není tedy divu, že po návratu z Polska vstoupil do služeb českého krále a zřejmě ne jen jako řadový voják. Jako šlechtic – zeman – s velkými válečnými zkušenostmi měl zřejmě velitelskou funkci v králově ochrance. V roce 1414 máme doloženo v soudní knize Nového města Pražského, že jako Janek Jednooký vrátný krále Václava IV. koupil za 50 kop grošů dům v ulici Na příkopech.
Spíše bychom tedy mohli čekat, že pokud na místě byl, tak tam asi byl, aby pomohl udržet pořádek. A teprve v průběhu událostí se přidal na stranu vzbouřenců. Ale to je jen spekulace.
Jak se situace vyvíjela dál po defenestraci?
V prvních dnes se vzpoura dále zatím nešířila. Když se o vzpouře dozvěděl král Václav IV., tak ho to dost rozčílilo…
Traduje se, že jej ranila mrtvice, a že na to umřel…?
MUDr. Thomayer po prozkoumání záznamů z té doby tvrdil, že to zřejmě byla mrtvice. Podle pozdějšího výkladu lékařů to mrtvice nebyla. Popis symptomů tomu totiž z medicínského hlediska moc neodpovídá. Neurolog prof. Lesný později publikoval závěr, že Václav IV. měl zřejmě těžké stádium alkoholismu, a že záchvat, který utrpěl po vyslechnutí zprávy o rebelii, měl průběh jako delirium tremens. To je stav, kdy postižený vidí ony známé bílé myšky, hady anebo se mu zjevují přízraky.
Václav IV. žil ještě téměř tři týdny po defenestraci. Umřel až teprve při dalším záchvatu. Během té doby nakonec ještě dokonce potvrdil novou městskou radu na Novém městě Pražském. I když původně vyhrožoval, že všechny nechá pověsit. Teprve poté, jak dokládají dobové záznamy „zemřel za strašného, lvu podobného řvaní na Novém hrádku u Kunratic“. Podle názoru lékařů člověk postižený mrtvicí nebo infarktem většinou neřve.
Zpráva o králově smrti rozdmýchala novou vlnu pověr o právě začínajícím konci světa. Lidé se začali vrhat na kláštery a fary, které přepadali a vykrádali. Kališníci se zbraní v ruce obsadili celou Prahu. Chudinka královna vdova Žofie, která kališníkům původně stranila a patřila k zastáncům Jana Husa, musela pod ochranou mladého – tehdy sedmnáctiletého Oldřicha z Rožmberka – uprchnout před rozvášněným davem z Pražského hradu. A to ještě tajně a v noci. V nastalém chaosu ani nebylo možné nebožtíka krále pořádně pohřbít. Napřed byl nouzově uložen na Vyšehradě a pak byl pod rouškou noci převezen na Pražský hrad. Odtud byl pak převezen na Zbraslav, kde byla od dob Václava II. zřízena královská hrobka. Tam byl jen tak zastřen pod pohřební desku. Později po vyhrané bitvě na Vítkově sem přitáhli vítězní husité a po vydrancování Zbraslavského kláštera zpití klášterním vínem mrtvolu krále vytáhli z hrobu a nalévali jej pivem a vínem. S tím, že tak to měl ostatně za živa rád.
Královu mrtvolu zachránil podle pověsti rybář Moucha. A když byla na objevení ztracené královy mrtvoly vypsána odměna, tak se přihlásil, že jej má pohřbeného u sebe na zahradě. Tedy ne že by to byl takový dobrák, ale při nalezení a vydání mrtvého Václava k řádnému pohřbu asi hráli roli peníze.
Když to tak vezmeme, tak převrat, který se v Praze odehrál v rámci defenestrace, byl vlastně úspěšný, když král nakonec zvolené radní potvrdil…?
Ano převrat byl úspěšný. Po králově smrti ovšem došlo k tomu, že řádění rozvášněných davů, kde už v té době byla hojně zastoupena chudina a dokonce i kriminální živly, dosáhlo takových rozměrů a škod, že Staroměstští měšťané od podpory vzbouřenců ustoupili. A chtěli se raději se zástupci zemské úřední moci nějak dohodnout. Na Starém městě Pražském proběhlo několik kol takzvaného dohodování. Za „vládní“ stranu je vedl nejvyšší purkrabí Pražského hradu Čeněk z Vartemberka. Ten se napřed pokusil vzbouřence potlačit, na což najal v Sasku žoldnéřské rytíře. Pokus o vojenské potlačení vzpoury se však ukázal jako marný. Husité v bojích dobyli i Menší Město pražské – jak se tehdy říkalo Malé Straně – a tam  vydrancovali a vypálili arcibiskupský dvůr. Stejně tak lehlo popelem i Židovské Město. Židé jako ostatně vždycky doplatili i na tyto nepokoje. Teprve poté došlo na dohadování o nějakém urovnání situace.
Obě konšelské rady – Starého i Nového města Pražského nakonec sjednali jakousi dohodu o smíru. V dohodě s představiteli zemských úřadů se pak dohodli, že královna vdova Žofie bude vládnout jako regentka. Ta ovšem mezi tím uprchla do Brna a nakonec nikdy nevládla. Podle dobových pramenů se vlády dokonce svým prohlášením zřekla.
            Na její místo měl nastoupit Zikmund Lucemburský jako dědic království po bratru Václavovi. Husitští radikálové však lucemburskou dědickou dohodu neuznali.  Ozbrojené kališnické houfce pod velením Mikuláše z Husi odtáhly na hrad Zelená hora u Plzně, kde se opevnili. Odtud je později vyhnalo vojsko západočeského landfrýdfu, kterému velel Bohuslav ze Švamberka. Část kališníků, mezi nimiž byl i Jan Žižka z Trocnova, se oddělila již po cestě a na čele s knězem Korandou odtáhla do Plzně, kde se usadili a očekávali příchod konce světa. Plzeňským svým chováním působili značné hospodářské škody. Přišli do krámu vzali si zboží a řekli, že nebudou platit, když se přece blíží konec světa, tak peníze nebudou mít cenu.
            Konec světa byl kazatelem Petrem Kánišem ohlášen na 28. února 1420. Kániš k tomuto datu dospěl na základě jakýsi výpočtů, které měly vycházet z analýzy Apokalypsy a oficiálně jej vyhlásil z kazatelny. Avizovaný konec světa však „kupodivu“ nepřišel. Takže plzeňští měšťané se na kališníky naštvali a vyhnali je z města. Po vyhnání z Plzně kališníci odtáhli na horu Tábor, kde se připojili k zakládání husitského města. Při jejich ústupu z Plzně do Tábora došlo k legendární bitvě u Sudoměře, kde Žižka využil výhodného terénu a s pomocí vozové hradby se opevnil na hrázi mezi rybníky Makovcem a Škaredým. A úspěšně odrazil spojené vojsko šlechty plzeňského kraje a Johanitských rytířů a královské hotovosti, které mělo mnohonásobnou početní převahu a bylo mnohem lépe vyzbrojené. Ale to už hovoříme o naplno běžících husitských válkách, které pak trvaly až do roku 1434.
Rok před první pražskou defenestrací proběhla podobná vzpoura při níž se házeli konšelé z okna ve Vratislavi. Dnes je toto město v Polsku, ale tehdy jako metropole Slezska náleželo k zemím koruny České. Myslíte, že Pražané se tím inspirovali?
Spíš si myslím, že Vratislavští rebelové se hodně inspirovali děním v Čechách. Po upálení mistra Jana Husa na koncilu v Kostnici v roce 1415 se situace v Českém království postupně „vymkla z kloubů“. V zemi nastaly poutě na hory, došlo k sepsání stížných listů české a moravské šlechty proti upálení Jana Husa, kterou podepsalo a zpečetilo více než čtyři sta představitelů nejvýznamnějších šlechtických rodů. Včetně nejvýznamnějších českého šlechtice Oldřicha z Rožmberka, který později přestoupil ke katolické straně. Nebo jeho dřívějšího poručníka Čeňka z Vartemberka. Českou zemí se šířily rebelské myšlenky. A ostatně již před husitskou dobou království zažilo řadu povstání. Proti králi Václavu IV. se opakovaně vzbouřila šlechta. Krále dokonce zajali a nějaký čas jej věznili. Řadu let také v zemích koruny České probíhala vnitřní válka. Dnes bychom řekli občanská válka. Válčila proti sobě vojska moravských markrabat navzájem. Válčili mezi sebou šlechtici. Anebo válčili s králem. Čechy a Slezsko byly samozřejmě v čilém styku a mezi oběma zeměmi se pohybovala řada lidí. Myslím si tedy, že „rebelské móresy“ se z Čech dostaly do Slezska. Podle některých kronikářů dokonce měli defenestraci ve Vratislavi vyprovokovat čeští studenti, kteří šířili radikální myšlenky. Tato vzpoura však byla záhy vojensky potlačena a její vůdcové byli popraveni. Jeden z českých studentů, který patřil k iniciátorům, byl dokonce upálen. Takže bych asi nepřeceňoval vliv Vratislavských událostí jako možné inspirace na pozdější dění v Praze.
V roce 1378, tedy v roce kdy umřel císař Římský a král Český Karel IV., proběhla defenestrace v Lovani. Dnes je to město v Belgii, ale tehdy patřilo k Lucemburskému vévodství a vládl v něm nevlastní bratr Karla IV. – vévoda Václav. Myslíte, že odtud mohla přijít nějaká inspirace do Prahy?
Vlastní pojem „defenestrace“ se poprvé objevuje až v roce 1618. Tedy při třetí pražské defenestraci. Když zástupci vzbouřených stavů vtrhli na Hrad a začali soudit místodržící Slavatu a Martinice, tak kdosi navrhl, že podle starého českého zvyku by je měli vyhodit z oken. Tehdy se poprvé objevuje tento název.
Ale jinak se to okno vždy použilo prostě proto, že bylo nejblíže. Co také s nimi? Při druhé pražské defenestraci vyhodili staroměstského purkmistra z okna, ale on to přežil. Na Novoměstské radnici zase vyházeli z oken mrtvoly již pobitých konšelů. Takže se to nedá brát tak, že by to tehdy byla nějaká tradice, nebo zvyklost jak se zbavit politického protivníka. To okno se prostě hodilo, protože bylo blízko. Bylo jich více. Tak co s nimi? Tak je vyházeli ven. Teprve později se to začalo považovat za jakýsi symbol „úklidu“.
Přejděme k druhé pražské defenestraci z roku 1483. Někdy se také říká, že oba akty roubí období nazývané husitskou revolucí…?
Husitská revoluce jako taková prakticky skončila bitvou u Lipan v roce 1434 nebo spíše přijetím Kompaktát v roce 1436. To byla smlouva mezi koncilem a kališníky, kterou jako garant podepsal i císař Zikmund. V ní bylo českým a moravským kališníkům přiznáno právo přijímat pod obojí – tedy i z kalicha. Kompaktáta ale měla i funkci i mírové smlouvy.
Po jejím vyhlášení v Čechách, jako v první zemi v křesťanském světě, vedle sebe žily dva náboženské národy, nebo také dvojí lid. Katolíci a kališníci. A obě tyto frakce se samozřejmě mezi sebou svářily.
Ale mezi koncem husitských válek a druhou pražskou defenestrací uběhlo mnoho let. Po vyhlášení Kompaktát se na krátkou dobu ujal vlády v Čechách císař Zikmund.
K tomu, aby se mohl fakticky ujmout vlády, ale musel napřed kdekoho uplatit. On byl sice korunován už v roce 1420 – pár dnů poté, kdy jeho rytíři dostali od Žižky „výprask“ na Vítkově. Ale nemohl vládnout, protože většinu země ovládali husité, a ti se s jeho kralováním nechtěli smířit. Až po dlouhých sedmnácti letech válek, v nichž ho kališních poráželi, se mu podařilo uspět poté, kdy přední kališníky zkorumpoval. Tábor dostal stejná práva jako Staré město Pražské, a navíc obrovské pozemkové majetky bývalého Louňovického kláštera. Takže se z něj nakonec stalo velmi bohaté město. Jednotliví husitští hejtmani dostali to, co ovládali, když to předtím vojensky dobyli. Zikmund peníze neměl, tak rozdával majetky. Třeba Táborský hejtman Bedřich ze Strážnice dostal Kolín. Původně to byl husitský radikál, který založil Nedakonice – přezdívané Moravský Tábor.
Tak se Zikmund mohl fakticky ujmout vlády až vlastně ke konci života. Záhy ale v roce 1437 zemřel. Po jeho smrti se na základě dědických smluv mezi Lucemburky a Habsburky ujal vlády v Čechách římský král Albrecht II. A to i přes odpor kališníků. Po dvou letech však v roce 1439 také zemřel. Po jeho smrti trvalo až do roku 1453 takzvané interregnum – neboli období bez krále. Zemi fakticky spravovali zemští úředníci a krajské spolky šlechty a měst zvané landfrýdy. Nejdůležitější rozhodnutí se pak dělala na zemských sněmech. Na nich se pokoušeli najít nového krále, ale nepodařilo se jim to. Nikdo do válkou rozvrácené země nechtěl.
Až v roce 1453 byl korunován Ladislav Pohrobek – syn Albrechta II., který se ale narodil až po jeho smrti. Ten však zemřel jako mladý v roce 1457. Navíc bez potomků. Po něm na sebe vládu strhl Jiří z Poděbrad, který do té doby krále zastupoval jako zemský správce. Král Ladislav totiž většinu času pobýval v Uhrách.
Jiří z Poděbrad vládl jako sněmem zvolený král v letech 1458 až 1471. Měl sice syny, ale ti na trůn nemohli usednout, protože byli v klatbě. Ještě za svého života Jiří z Poděbrad dojednal dohodu s polskými Jagellonci, kterým po své smrti odkázal nástupnictví v Čechách. Svým synům zajistil vládu v Münstenberském knížectví, které jim udělil ještě za svého života, a dohodl s Jagellonci, že tam jejich vládu uznají.
Po smrti Jiřího z Poděbrad na trůn nastoupil Vladislav Jagellonský, kterému tehdy bylo šestnáct let. Přezdívalo se mu král „Dobře“, protože na všechno odpovídal „Bene“ – latinsky „dobře“.  Fakticky za něj vládli čeští páni – česká šlechta.
Co se tedy seběhlo v roce 1483 v Praze?
V roce 1483 přišel do Čech mor a král před ním utekl do Třebíče. Mor měl těžké důsledky nejen v tom, že na něj umírali lidé, ale i v tom, že pak neměl kdo obdělávat pole a byl nedostatek jídla. Ceny potravin prudce zdražily. K tomu se na radnici rozbujela korupce. Někomu bylo v jeho žádostech vyhověno a někomu ne. Lidé na to poukazovali a stejně jako dnes se vynořila spousta bojovníků proti korupci. Do toho se v zemi rozšířila zpráva, že král je těžce nemocen, a že v Třebíči umírá. A tato zpráva dala impulz k novému politickému dění v Praze
Na pražských radnicích v té době vládli katoličtí konšelé. A ti se rozhodli, že když je na tom král tak špatně, tak „využijí“ situace a s pomocí spřátelené šlechty si s kališníky „vyřídí účty“. A zlikvidují je. Informace o připravovaném komplotu  však „prosákly“ ke kališníkům. Katolíci dokonce poslali ke králi do Třebíče posla se žádostí, aby plán schválil. Jenže posel to vzal cestou přes Budějovice, které byly tradiční katolické město. A pod vlivem několika vypitých piv se začal v hospodě chlubit s tím, že ví, co se bude v Praze dít. A jak už to tak v Čechách bývá, tak se to „vykecalo“ dál a někdo to donesl do Prahy. K tomu se opil v hospodě v Praze i jeden z katolických konšelů a pohádal se s nějakým kališníkem. A při tom řval „však vám dáme brzy kravích mazancou žráti!“. Spiknutí bylo prozrazeno. Kališníci nebyli hloupí a rozhodli se akci předejít.
24. září 1483 se v 8 hodin ráno rozezněly zvony na Týnském chrámu, který patřil kališníkům. Na tento signál zaútočili ozbrojení kališníci na radnice a pochytali katolické konšely. Staroměstského purkmistra vyhodili zaživa z okna a on to kupodivu přežil. Později ho chytili ještě jednou a zavřeli. Na Novoměstské radnici to bylo ostřejší. Novoměstští byli vždy více „od rány“, takže na místě pobyli celou městkou radu. A z oken pak vyházeli mrtvoly konšelů. Na Malé Straně se celkem nic nedělo. Tam radnice nebyla přepadena. Ale kališníci pak záhy snadno dobyli Vyšehrad. Chtěli napadnout i Pražský hrad. Ale purkrabí jim raději nabídl, že jim Hrad sám uvolní a vydá výměnou za volný odchod i se zbraněmi. Což se stalo.
Kališníci tím v podstatě ovládli Prahu. Zbytek katolíků v městských radách pak pozatýkali a popravili.
Král v Třebíči neumíral. Ta zpráva byl v podstatě jen drb. Když se to král dozvěděl, tak se velmi rozčílil a chtěl dát dobýt Prahu vojensky. Nechal svolat ke Kutné Hoře zemskou hotovost. Jenže ta se sešla až následující rok. Tehdy všechno dlouho trvalo, protože nebyl žádný internet nebo telefony jako dnes. A navíc se na královu výzvu dostavilo pouze asi čtyři sta jezdců. V tu chvíli král pochopil, že dobývání Prahy je marné. Takže další rok se s Pražany raději smířil.
Takže převrat byl vlastně úspěšný?
Po prvních zprávách o převratu v Praze se celá Evropa zděsila. Všichni čekali další husitské války. Naštěstí k tomu nedošlo. A král když viděl, že nemá sílu dobýt Prahu vojensky, tak s Prahou dojednal Kutnohorský mír. Na sněmu v Kutné Hoře pak byla vyhlášena rovnost obou náboženství v zemi. Kompaktáta byla zahrnuta mezi zemské zákony. Takže když to hodnotíme celkově, tak převrat byl pro kališníky úspěšný. Král navíc v  dohodě o smíru novou radu potvrdil.
Na situaci však reagoval tak, že se raději přestěhoval z Králova dvora na Pražský hrad. Králův dvůr byl někde v místech dnešního Obecního domu. Vladislav jej zdědil po svém předchůdci Jiřím z Poděbrad, který celou dobu vládl odsud. Šlo v podstatě o městský palác, který byl rozhodně snáze dobytný než Pražský hrad. Moc se tomu ani nemůžeme divit, protože vzbouřenci při převratu kde co vyplenili a řadu klášterů zapálili. V rámci plenění proběhl i pogrom na Židy. Napáchané škody byly skutečně obrovské a byly viditelné ještě i po návratu krále do Prahy.
Tato defenestrace je celkem málo známá. Někteří lidé se dokonce domnívají, že byly jen dvě defenestrace. O této skutečně druhé se v podstatě ani moc ve školách neučí. Proč myslíte, že tomu tak je?
Těžko říci. Asi je to tím, že po této akci nebyla žádná revoluce. Spor se nakonec vyřešil smírně. Takže pro řadu autorů to není tak „atraktivní“. I dějepisci si rádi vybírají velká dramata. Ona taková bitva na Vítkově také v podstatě nebyla žádná velká bitva. Ale byl to začátek dlouhého období válek. O Čechách se pak mnoho let mluvilo v celé Evropě.
Kdežto v tomto případě musel král přistoupit na smír, v němž si kališníci bez nějaké velké války na králi vynutili v podstatě všechno, co chtěli. Když jej pak záhy na to v roce 1490 Uherské stavy zvolili i uherským králem, tak Vladislav z Prahy raději utekl a přestěhoval se do Budína. A s Čechami pak už nechtěl mít nic společného. Tím v Čechách vypukla doba, kdy si šlechta začala sama vládnout, a každý si v podstatě dělal, co chtěl. Byl to dost chaos. A to co se děje dnes, tu dobu dost připomíná.
A v roce 1500 si stavy dokonce vynutili na králi Vladislavovi vydání Zemského zřízení, které v Čechách v podstatě uzákonilo parlamentarismus…?
Dá se to tak trochu zjednodušeně říci. Vladislavské zřízení zemské byla vlastně první česká ústava, která vstoupila v platnost. Úplně první zákon, který měl charakter ústavy, se pokusil vydat Karel IV. pod názvem Majestas Carolina. Ale pro odpor šlechty ji musel odvolat. Aby zabránil vzpouře a domácí válce se šlechtou tak „lišácky“ prohlásil, že dokument nešťastnou náhodou shořel. I když ve skutečnosti neshořel a dochoval se v Rožmberské knihovně. Ale ten jeho pokus nevyšel. První ústavní text, podle něhož se začalo fungovat, je právě Vladislavské zřízení zemské, jehož vydání si vynutila šlechta k potvrzení svých práv vůči panovníkovi. Poprvé se zde zakotvuje omezení moci krále a práva sněmu – tedy v podstatě předchůdce parlamentu. I když to ještě nebyl plnohodnotný parlament, jak jej známe. Posuzováno dnešními měřítky, se autoři návrhu dopustili závažného „renonsu“. Královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy, který sepsal návrh Zřízení, v něm „opomenul“ zmínit práva měst a jejich postavení na zemském sněmu. On to tedy asi udělal schválně, protože to byl odpůrce vzestupu politického vlivu měst, který za husitských dob výrazně narostl. V době, kdy v zemi sněmy prakticky vládly, si na něm města vydobyla v podstatě stejně silné postavení jako šlechta.
Po mnoha tahanicích a pod hrozbou selské vzpoury zástupci měst a šlechty zasedli k jednacímu stolu a tzv. Svatováclavskou smlouvou doplnili Zemské zřízení o právo účasti měst na práci zemských sněmů. Výměnou za to, že i šlechta mohla začít vařit pivo a hospodářsky podnikat. Takže to byl takový obchod.
O tato práva však později města zase přišla, když se vzbouřila proti habsburskému králi Ferdinandovi I. v roce 1547. Tehdy Ferdinand jako král římský a český požadoval svolání zemské hotovosti a její vyslání na pomoc svému bratrovi císaři Karlu V., který v Říši bojoval proti protestantským knížatům. Čeští stavové odmítli nejen vyslání hotovosti, ale i výběr mimořádné válečné berně na tento účel. S tím, že války mezi katolíky a protestanty v Říši se jich netýkají. Po vítězství ve válce, která se nazývala šmalkaldská – v podstatě to nebylo vítězství, ale zabránění prohře katolíků – král „přistřihl křídla“ i české šlechtě. V rámci takzvané redakce Zemského zřízení byla omezena i moc šlechty a posíleny pravomoci panovníka. „Tipec jim pak oběma zaťal“ Ferdinand II. vydáním Obnoveného zřízení zemského v roce 1627. Po porážce stavovského povstání na Bílé hoře v roce 1621 král nechal napsat novou „zemskou ústavu“. A v ní stavy v podstatě přišli o skoro všechna práva, která se předtím vydobyly. České království se ze stavovské monarchie v podstatě začalo přeměňovat na absolutistickou monarchii.
Tím se oklikou dostáváme ke třetí pražské defenestraci. Jak to proběhlo 23. května 1618?
Při přípravě se organizátoři poučili z průběhu předchozích defenestrací. Jeden z hlavních organizátorů Jindřich Matyáš Thurn hned na začátku vyrazil do ulic s oddílem ozbrojených jezdců, aby zabránili rabování a ničení.  Z historie dobře věděli, co se může stát, když vyhodí císařské místodržící z okna. Že kdekoho pak může napadnout, že půjde o krámů a tam si bez placení vezme co chce, nebo že na potkání kohokoliv na ulici zmlátí. Proto hned na začátku vyrazili do ulic patrolovat a udržovat mezi lidmi mír a pořádek. Aby to nedopadlo špatně. Díky tomu nebyla defenestrace provázena lidovou bouří, ničením a rabováním.
Vzbouřenci, kteří vyhodili císařské místodržící z okna, poté sepsali a rozeslali do světa dokument zvaný Apologeta v němž tvrdí, že defenestrace je „tradiční český způsob řešení politických problémů“. Dokonce  v něm tvrdili, že vše proběhlo po právu a odvolávali se na nějaký tajný dodatek k Majestátu císaře Rudolfa II., v němž mělo být údajně stanoveno, že ten kdo ruší zemský mít mezi katolíky a nekatolíky – zakotvený v Majestátu – má být vyházen z okna. Existoval takový nějaký tajný dodatek?
Myslím si, že to vzniklo až na místě defenestrace. Když vzbouřenci přišli na Hrad a chytili Slavatu a Martinice, tak mezi nimi byl i právník Pavel z Říčan. Na místě pak uspořádali cosi jako soud. A dotyčný právník na místě zaimprovizoval a vymyslel toto „právní zdůvodnění“. Takže pánové pak letěli z okna – podle tradice.
A bylo to reálně opravdu tak, že místodržící Slavata a Martinci porušovali mír mezi konfesemi a tím i zemské právo?
Předně místodržících bylo celkem osm. Původně v dávných dobách býval místodržící jeden a ten zastupoval krále, když pobýval mimo Čechy. Teprve za Ferdinanda I. vznikl sbor místodržících. Po potlačení prvního protihabsburského povstání, o němž jsme před chvílí mluvili, poslal Ferdinand I. do Prahy jako svého zástupce svého syna Ferdinanda Tyrolského jako zemského správce. Když v roce 1566 odešel, tak zemi z králova pověření spravovali nejvyšší zemští úředníci, kterým udělit tituly místodržící. Byla to v podstatě taková zemská vláda jmenovaná panovníkem. 
Celý problém začal Broumově. Město patřilo katolickému klášteru benediktinů. Tamní lidé, vlastně poddaní kláštera, si na pozemku patřícímu klášteru postavili protestantský kostel. K podobné situaci došlo na více místech. Vrchnost nařídila protestantské kostely zavřít a v jednom případě zbourat. Šlo o obec Hrob, kde stál protestantský kostel na pozemku Pražského katolického arcibiskupství. To samozřejmě vyvolalo velké pobouření. Protestanti nechali svolat sněm, kde měl být problém řešen. Císař král však jeho svolání zakázal a nechal jim vzkázat, že jednají protiprávně. Ferdinand II. si předvolal největšího protestantského radikála Jindřicha Matyáše z Thurnu do Vídně. Ten samozřejmě věděl, že kdyby tam jel, tak jej panovník nechá zavřít. Reagoval tak, že o své vůli svolal do Prahy zástupce protestantských stavů. Ti se pak usnesli, že kdyby měl být Thurn vsazen do vězení, tak za ním budou všichni stát a přísahali, že jej v tom nenechají. Potom se sešli v paláci Albrechta Jana Smiřického na Malostranském náměstí. Dnes jsou v tom domě kanceláře Poslanecké sněmovny. Na poradě u Smiřického se u vína se dohodli, že druhý den potáhnou do místodržitelské kanceláře na Hrad a budou chtít vysvětlení.
Když dorazili na Hrad, místodržící Slavata a Martinic se s nimi odmítli bavit. Ostatní místodržící tou dobou byli ve Vídni. A to, že místodržící se zástupci stavů odmítli jednat, rozhodlo o jejich osudu, který dnes všichni známe. Z okna za nimi pak letěl i písař Fabricius, který se k tomu v podstatě nešťastnou náhodou nachomýtl.
Ale ono se jim vlastně nic vážného nestalo – na to že letěli z oken, která byla asi 20 metrů vysoko…?
Nic moc se jim nestalo. Byli jen potlučení. Oni totiž spadli do hromady papíru a dalších odpadků. Tak se tehdy uklízelo, že se odpad házel z oken ven. A ta hromada odpadků jim zachránila život, protože ztlumila dopad. Více zhmožděný byl pouze Martinic, kterého ale ošetřila v nedalekém Lobkowiczkém paláci Polyxena z Lobkowicz – rozená z Pernštejna.
Co se dělo potom – po vyházení místodržících z oken?
Zástupci stavů zvolili jako novou zemskou vládu třicetičlenné Direktorium. Současně se snažili sehnat zahraniční pomoc. Zvláštním prohlášením se obrátili na moravské stavy, rakouské stavy a slezské stavy. První reagovala slezská šlechta. Moravská šlechta dlouho váhala a původně se nechtěla připojit. Thurn musel dokonce na Moravu vojensky vytáhnout. V čele Moravského zemského sněmu sice stál nekatolík Karel starší ze Žerotína, který se hlásil se k církvi Jednoty bratrské – stejně jako Jan Amos Komenský. Ale dobře si uvědomoval, do jakého rizika vede cesta připojení se k českému povstání. Moravané měli vlastní nedobré zkušenosti s tím, když se vzbouřili ještě v době Rudolfa II. a podpořili jeho bratra Matyáše. Podruhé už se do toho nechtěli nechat zatáhnout. Nakonec však další Žerotín Ladislav Velen – bratranec Karla staršího – ustavil i na Moravě stavovskou zemskou vládu, v jejímž čele stanul.
Dlouho nerozhodné byly rakouské stavy, které napřed váhaly, ale nakonec se přidaly na stranu vzbouřených Čechů.
V tu chvíli to s Habsburky muselo být hodně „nahnuté“. Proč tedy nakonec povstání ztroskotalo?
Na lakotě. Marxistická historiografie tvrdila, že to ztroskotalo na tom, že nedali zbraně lidu a neumožnili mu se bránit. Ale to je nesmysl. Tehdy už byly válka záležitostí žoldnéřů. Bojovalo se převážně střelnými zbraněmi, které ale v té době byly dost složité na ovládání. K úspěšné střelbě bylo třeba dlouhého výcviku a praxe. Proto se válce věnovali profesionálové. Proti mušketám a dělům by sedláci s cepy nebo městská chudina moc nepořídili. Tehdy se na boj najímaly za žold jednotky dobře vycvičených profesionálů, kteří s těmito ničivými zbraněmi uměli zacházet.
A ten kdo dal víc peněz,  měl větší naději, že sežene více vojáků, lépe vycvičené vojáky a s lepším vybavení. A také lépe motivované bojovat. Bitva na Bílé hoře měla takový rozpačitý průběh, protože nikdo neměl peníze.
Jediný, kdo byl ochoten do toho obětovat nějaké peníze, byl Albrecht Jan Smiřický. Ostatní sice nechtěli Habsburky, ale nechtělo se jim do toho moc investovat. Českou evangelickou šlechtu porazilo její „skrblictví“.
A obráceně. O Buquoyovi se nesprávně tvrdí, že po bitvě na Bílé hoře si neprávem zabral velkou část jižních Čech – velký díl panství po vymřelých Rožmbercích. Není to pravda. Karel Bonaventura Buquoy postavil na své náklady vojsko, které pak porazilo armádu českých stavů. Buquoy dostal velkou část bývalého rožmberského panství, které tehdy patřilo Švamberkům, od císaře jako naturální náhradu za žold, který Buquoy ze svého v hotovosti vložil do najmutí vojska. Švamberk byl jeden ze třiceti  vzbouřeneckých direktorů a císař mu majetek zabavil poté, kdy jej Buquoy porazil. Válka souvisela s penězi a v té době byla svého druhu podnikání.
Ing. Jan Bauer (* 11. dubna1945, Jihlava) je českýnovinářspisovatel. Vystudoval zemědělskou ekonomiku a politologii. V letech 1968 – 1998 pracoval jako novinář, nyní je spisovatelem z povolání. Novinářský talent a znalosti v oboru zemědělství uplatňoval dlouhá léta jako redaktor celostátního deníku Zemědělské noviny. Po sametové revoluci se v  ZN věnoval investigativní žurnalistice a politice. Nyní dlouhodobě žije na samotě u Vodňan, kde se věnuje psaní knih. Za svou tvorbu obdržel řadu literárních cen, např. cenu Masarykovy akademie umění, prestižní jihočeskou literární cenu Číše Petra Voka nebo 2. cenu v soutěži o  román roku 2014.

Doposud publikoval přes 160 knih. Některé knihy napsal pod pseudonymy Felix Krumlowský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová. Věnuje se především detektivkám a literatuře faktu, přičemž uplatňuje své znalosti českých dějin.

Počátkem podzimu mu v nakladatelství Alpress vyjde kniha „Převratné události v dějinách lidstva“ a  v  nakladatelství Petrklíč „Zajímavá zastavení v dějinách“.