Živé duše – dokončení

Lenka Procházková

9. 7. 2017, Lenka Procházková – Živé duše (dokončení)

Poslední část poutavého vyprávění Lenky Procházkové o její výpravě na území “agresora”, kde mimo jiné prezentovala ruské vydání knihy tatínka “Ať žije republika”, opožděné o pouhých padesát let.

První část najdete na Nové republice zde prvni cast
Druhou část najdete na Nové republice zde druha cast


Jako předkrm si dávám  vodku a zajídám ji horkou rybí polévkou, abych zažehnala nachlazení. Hostitel alkohol nemůže, poveze nás pak na nádraží. Při hovoru se překvapivě ukáže, že  byl kamarádem a vrstevníkem Borise Němcova. Ukazuje nám stůl pod oknem, kde s Borisem sedávali, chválí jeho manažerské úspěchy a zásluhy z doby, kdy Němcov byl guvernérem nižnonovgorodské oblasti. Ten současný prý mu nesahá ani po kotníky. Všechno dělá jen na efekt a i své sídlo v historickém domě bohatého kupce zrekonstruoval jako hrad. Chce si připadat jako v Kremlu, buran!
Servírka nám podává vinný lístek a Anja hledá to  krymské, které jsme si v noci užívaly ve vlaku. Ale mají jen italská, co se dá dělat. Objednávám si  dvě stě gramů  Pinot Bianco, které kupuju v Praze v Bille, Anja dá přednost pivu. Pavel, ačkoliv pije jen kávu, už je pod vlivem – chandry. Mluví o Černém úterý v srpnu roku 1998, kdy v Rusku vypukla finanční krize, způsobená hlavně nelegálním odlivem kapitálu na zahraniční konta oligarchů a mafie a došlo k devalvaci rublu. Banky byly zavřené. Mnoho slušných podnikatelů a běžní občané tak přišli o úspory, vysvětluje Pavel a přirovnává to k měnové reformě za Gorbačova. Vzpomenu si na starou tátovu větu, že běžný občan vítá změny, pokud se netýkají měny. Ale v ruštině by se to zřejmě nerýmovalo, navíc překladatelku Anju momentálně zajímá nadívané maso, které jí servírka přinesla,  a zkoumá, čím je plněné.
Pavel zamyšleně popíjí další černou kávu, prázdný stůl pod oknem mu zřejmě evokuje katafalk.

„Už to snad vyšetřili,“ pronesu zastřeným kondolenčním hlasem. „Zabili ho nějací Čečenci, ne?“ „Nějací Čečenci,“ posmívá se pozůstalý. „Tak co třeba Kadyrov?“ navrhne zadavatele vraždy. „A ten je pod velením koho, hm?“ podněcuje mě  ke svému závěru. Tak tuhle verzi samozřejmě znám z našich veřejnoprávních médií. „A  není to celé operace pod falešnou vlajkou zaměřená na diskreditaci Putina?“ nabídnu verzi probíranou v diskuzích na českých internetových webech. Pavel ale pochopitelně čte jiné weby a jeho trpělivost s mou naivitou už je vyčerpaná. Ještě jsme ale nedojedly, a tak galantně sune hovor k architektuře svého města. Vysvětluje nám tzv. stroganovské baroko zachované na fasádách místních chrámů. Jenomže mrtvý kamarád je mrtvý kamarád a jeho nepomstěný duch se dál ponuře vznáší nad stolem pod oknem, i když nám Pavel kreslí na ubrousek ozdobné římsy: „To, co pro laika vypadá jako štuky, vůbec nejsou sádrové štuky, je to pracně vytesané přímo do kamene!“ Obdivně přikyvuji, ačkoliv pro mě je Stroganov hlavně excelentní svíčková.

Vlak přijíždí na minutu přesně, i když byl před několika dny vypravený ve Vladivostoku. „Transsibiřská magistrála je pro nás  Čechy pořád kultovní pojem!“ říkám Pavlovi, abych obnovila souznění. „Já vím,“ pousměje se. „V ní si vaši legionáři odváželi naše zlato…“  Opravdu čte úplně jiné weby než já, ale přesto nám vynáší kufry do vagónu a při loučení nás objímá a líbá. „Musíte zase brzy přijet!“

Souprava je hypermoderní, ale my už to nedokážeme ocenit. Únavou nám padají víčka. V kupé jsme tentokrát samy, ale sotva si  rozesteleme, zaklepe stevardka a nabízí nám teplou večeři, která je v ceně jízdenky. Se zíváním odmítáme, hodování s duchem Borise Němcova nad hlavou jsme ještě nestrávily. Po šesti hodinové noční jízdě do Moskvy nám ale vytráví a snídani si už zase užíváme. V balíčku jsou jogurty, biotyčinky, minerálka a dokonce i miniaturní kartáček a pasta na zuby. Vlak zastavuje na minutu přesně a na peróně čeká samaritánka Natálie.

V půdní  ubytovně Českého centra se slastně osprchujeme, vypijeme kávu, kterou nám samaritánka přinesla v termosce, přihodíme do  kufrů další várku knih na rozdávání a dřevěné koníčky, které pro nás vyrobil jako suvenýr Natáliin otec, vojenský lékař. Pak nás samaritánka veze na letiště Vnukovo.
Je neděle, ale vozovka působí jako v běžné ranní špičce, protože naplno propukly prázdniny, ovšem Natálie s tím počítala a má časovou rezervu.

Prázdniny jsou patrné i na letišti. Ve frontách u odbavovacích přepážek pro vnitrostátní linky čekají hlavně rodiny s dětmi. Do našeho samaljotu, směřujícího do letoviska Gelendžik u Černého moře nakládají zřízenci pět dětských kočárků. Jedno mimino brečí už v autobuse projíždějícím k ranveji  tak usilovně, že otec decentně předstírá, že k „rušičce“ nepatří a nechává konejšení na mamince. Ta nejdřív trpělivě zkoumá: „Proč pláčeš, broučku, bolí tě něco?“ Pak zpívá ukolébavky, ale řev pokračuje. Neutichá ani v kabině letadla. Otec, usazený u okénka, nezúčastněně pozoruje nakládání kufrů, zatímco nezdárník ruší křikem i instruktáž o záchranných vestách. Svatá žena však nevolá na haranta Polednici, ale kreativně skládá  z časopisu lodičku a konečně upoutá broučkovu pozornost.

Než vystoupáme nad mraky, kontrolně sleduji ruskou krajinu. Žádná  jedovatě žlutá řepková pole nevidím. Hodně střech se blyští solárními panely, shora to působí jako zrcátka. Let trvá dvě a půl hodiny, jídlo a pití si pasažéři musí kupovat, stejně jako u ČSA. Naším cílem není lázeňský Gelenžik, ale nedaleký Novorossijsk, kde žije ve městě a okolních vesnicích stále  hodně českých krajanů. Před sedmi lety už jsem je navštívila se zásobou českých knih a videofilmů.

Jejich předkové takzvaní kolonisté přijížděli do krajiny zdevastované po kavkazské válce na žádost cara Alexandra II. (kterému to vnukl František Palacký) a s neochotným souhlasem císaře Franze Josefa už koncem šedesátých letech devatenáctého století. Kolonisté, často s malými dětmi, putovali z Čech ve vlacích a na koňských i volských povozech mnoho týdnů. Dorazili na podzim. Na přidělené půdě vykopali zemljanky a přežili zimu. Pak pokáceli stromy, postavili sruby a začali obdělávat půdu. Jejich dopisy přitáhly další vlnu zemědělců. Příznivé klima inspirovalo české přistěhovalce na Kubáni k zakládání sadů a vinic. Po Franci Josefu Hejdukovi, bratrovi básníka, se zdejší vinné závody dodnes jmenují Gejdukovy. „Chceš říct, že to víno je srovnatelné s krymským?“ pochybuje Anja. „Dočkej večera a poznáš sama!“

Kalendář památných a významných dat jihu Ruska
Pohled do historie, 28. února 1837
V tento den se v Čechách narodil Franc Josef Hejduk (v Rusku, pravda, mu říkali po svém – Fjodor Ivanovič Gejduk).
Franc byl prvním agronomem Černomořského okruhu. V roce 1867 přijel na pozvání velitele okruhu Dmitrije Pilenka do města Novorossijsk. A hned další rok na pozemku 318 hektarů v Cemesském údolí otevřel “ukázkovou zkušební školku ovocných kultur a zkušební vinohrady”. Také založil vinohrady jménem Abrau, v Jižní Ozerejevce, Dagomysu a v Soči.
V roce 1884 dostalo prvně víno z Abrau-Djurso malou zlatou medaili na výstavě vínařů v Jaltě.
Jménem France Hejduka, který dal základy vinohradnictví na Kubáni, nazvali obec, kde se nacházela usedlost agronoma (obec Gajduk na předměstí Novorossijska).

Muž, který nás čeká na letišti, české předky nemá, ale kamarádí s předsedkyní krajanského spolku Mateřídouška a podle jejích příkazů s námi dělá okružní jízdu kolem zátoky (v ruštině “buchta”). Za poslední velké války se tu urputně bojovalo a samotné město Novorossijsk bylo téměř zničeno. Projíždíme demarkační čáru, za kterou už Němci neprošli. Památníky obránců jsou všude. Je tu i socha Brežněva, který byl jedním z velitelů Rudé armády. Desítky českých krajanů bojovaly v armádě generála Svobody. Mezi nimi i potomci prvního starosty Novorossijsku, který ve městě zavedl elektrifikaci, vodovod a postavil divadlo a knihovnu.

Za sedm let, co jsem tu nebyla, se město rozrostlo především o průmyslovou zónu, z návrší si prohlížíme klikaté potrubí rafinerie a přístav, kde se nafta překládá do tankerů. I obrovská cementárna, kterou kdysi taky založily šikovné české ručičky, je zmodernizovaná. Krajanské vesničky mají pořád původní jména (Kirillovka, Metodějovka…), ale z nápisů pomníků na hřbitůvcích je čitelné, jak se v dalších generacích jména lidí tvarově přizpůsobovala životu v nové zemi. Jména posledních (nejčerstvějších) nebožtíků už jsou vytesána do kamene v azbuce. Kolem hrobů jsou laťkové plůtky a uvnitř „zahrádek“ jsou i stoly a lavičky, aby rodiny měly pohodlí, než svému mrtvému povypráví o všech nových událostech.

zdroj: Mapy Google

V novorossijské knihovně, kde se koná odpolední Noc s literaturou, mě objímají staří známí, ale na vyprávění nových událostí bude čas až večer. Ve velikém sále, vyzdobeném českou vlajkou, jsou kromě krajanů i členové ruského literárního spolku, obsazují polovinu prostoru, protože co Rus, to básník. Předskokanem tedy není Anja, ale Ljubov Tichonjuk, překrásně načesaná stará paní, která na naši počest složila verše o Janu Husovi o nutnosti spojit se pro uhájení pravdy.
Následuje hudební vložka zpívaná u kytary mohutným kozáckým hlasem elegána s knírkem a v blyštivé stříbrné košili. Pak nečekaně vyslechneme politickou báseň proti Obamovi, NATO a zrádným ukrajinským pučistům. Stařence, která své verše recituje zpaměti, může být osmdesát, ale tleskají i mladí a kozák znovu hrábne do strun. Častušky s ním už zpívají všichni.

Začínám mít pocit, že jsem přítomná u magického obřadu, který má zahnat přízrak války. Medvídek Kuky sice na pár minut  atmosféru odlehčí, ale i moje vybrané úryvky, které v ruštině  předčítá předsedkyně spolku Mateřídouška, jsou o válce. A tak se spásně chytám Gagarina a vyprávím o  setkání s ním. Zabírá to stejně jako v Novgorodu a oči posluchačů jsou hned veselejší. Jurij je pořád apoštolem míru a sblížení.

Rozkládací stůl, u kterého si užíváme svou poslední večeři v Rusku, se táhne přes celý obývák ve zkrášleném činžovním bytě paní Ludmily, krajanky, u které jsem před sedmi lety pila vřelý čaj. Pak jsme v chladném jarním počasí běžely s další krajankou Irinou k molu a ponořily se do moře. Mělo asi dvanáct stupňů a těch sotva padesát metrů, které jsem tehdy rozdrkotaně uplavala, abych před přihlížejícími ruskými námořníky obhájila národní barvy, cítím v kostech dodnes. Teď už je ale začátek června a Anja s noční koupelí najisto počítá.

Zatím ale pojídáme chlebíčky s  kaviárem,  sýr zabalený v horkém těstíčku, pirožky a Irina, zaměstnankyně Gajdukových závodů, nám nalévá vzorky bílého vína. Lahve už včera přinesla do Ludmiliny lednice, aby byly pro „banket“ správně vychlazené. „Na červená dojde taky,“ ujišťuje mě Irinin muž Saša, který české předky nemá. Vypadá jako Mikuláš II., jehož portrét jsem nedávno zkoumala v Petrohradě. „To už mi řeklo víc lidí!“ směje se Saša. „Ale kluci jsou naštěstí po Irině,“ hledí se zalíbením na svou pěknou ženu.

Oba jejich  synové teď studují v Praze, ten starší se chystá na doktorát. I další děti místních krajanů usilují o vzdělání na českých vysokých školách, proto chodí do kursů češtiny. Ty vede lektorka Tamara, občanka ČR, vyslaná do Novorossijska z Černínského paláce. Právě dnes proběhly písemné zkoušky v závěru ročníku. „Jak to dopadlo?“ ptám se. „Veliký pokrok!“ směje se spokojeně Tamara. „I komise bohemistů byla spokojená.“

 Pak ale neradostně probíráme politiku. „Ti parchanti tu válečnou lodičku rozhoupávají,“ mračí se Ludmila. „My už jsme se ale naválčili dost!“ Promluví z ní ruská zkušenost. „Máme slavnost, tak nestrašte válkou!“ napomíná nás předsedkyně Mateřídoušky, Kateřina. Sedí v čele stolu, a tak ji poslechneme. Rozdávám knihy, Ludmila nakrajuje dort a Anja si jde do koupelny zkusit její plavky.

Noční moře vypadá jako rozhýbaný inkoust, přes den bylo azurové odrazem nebe. Na molu pokuřuje skupina mužů, nejdřív nás mají za prostitutky, ve tmě věk a naše úmysly neodhadnou, ale když Ludmila, Anja i Tamara vlezou do vody, zahodí pánové cigarety, střelhbitě se svléknou do trenek a skáčou ukázkové šipky.
Já odolám. Koupel si chci dopřát až v bytě, kam nás na přespání veze paní Kateřina. Sama bydlí v nedalekém domku, byt pronajímá. Před námi tam ovšem spali svatebčané. Takže postel v ložnici je rozbitá, ale v kuchyni je ještě rozkládací gauč. Voda v koupelně teče jen ledová… Sprchuju se až ráno, v  domě paní Kateřiny.
Tentokrát odlétáme z Krasnodaru. Na letiště, vzdálené sto padesát kilometrů, nás veze Kateřinin bratr Konstantin. „Pro vás Kosťa,“ usmívá se v dobré náladě. Včera ulovil pět velkých ryb a ukazuje nám je v mobilu. „Na udici?“ ptám se.
„Ne vodní pistolí. Z leže.“ Neznale si představuju, že ležel na břehu. „Kdepak!“ směje se Kosťa. „To ležíš na dně moře a čekáš, až ryba přijde. Přišlo jich pět!“ klepne do mobilu. „A měl jsi šnorch?“ ptá se Anja.
„Tss! Ten by k ničemu nebyl. Prostě se pořádně nadechneš. Jak lovec perel.“ Odhadem je mu padesát. Ve skutečnosti o deset let víc. „A musí na to být povolení?“ přísně mhouřím oči. Kosťa si mě udiveně prohlíží ve zpětném zrcátku: „Proč povolení? Ryb je tolik! Tohle je požehnaná krajina.“ Rozhlíží se od volantu jako Hospodin. „Černozem je u nás hluboká deset metrů!“ Pěstují pšenici, ječmen, slunečnice, tabák. Ve svazích víno. Dokonce i rýži. „Rýžová pole jsou na Kavkaze nejvýš položená. Z celého světa!“ směje se pyšně Kosťa. Zavlažují je vodou z Kubáňské nádrže. Ta má hráz dlouhou sedmdesát kilometrů.

Na rozdíl od své sestry Kosťa už česky skoro neumí. Pamatuje si jen básničku z dětství o polámaném mravenečkovi, kterou ho učila babička. Prababička přijela s rodiči  na Kubáň hned v první várce, bylo jí asi šest let. Pak si vzala přistěhovalce z Itálie. Jejich dcera, Kosťova babička, už Rusa. Měli několik synů a dceru, Kosťovu  maminku. Ta se vdávala  v padesátých letech, za Rusa. „Ale na krajanské slavnosti chodím, mám rád české písničky a koláčky…“

Dovolte, abych se představil – Novorossijsk:

V protisměru se blíží kolona vojenských náklaďáků. Novorossijsk je strategický přístav s početnou posádkou. Vyprávím Kosťovi své zážitky z průvodu Nesmrtelného pluku v Petrohradě, kde jsme nesla fotku dědečka, co padl v odboji. Pokyvuje hlavou, jako že je to ode mě hezké. Pak po chvíli mlčení prohodí: „Já, kdybych šel v Nesmrtelném pluku, tak mi nestačí obě ruce.“ Z matčiny strany padli ve válce všichni muži. Jeden její bratr uhořel v tanku, další jako pilot v srpnu 1945 v Japonsku. Po něm pak Konstantin dostal jméno. Jeho otec žil jako kluk za války na Altaji a když odvedli na frontu všechny dospělé muže z rodiny, oral a sel. Bylo mu čtrnáct, když se stal vůdcem rodiny. „Byl tam hlad, ale táta nikdy neukradl ani hrstku zrna, aby nakrmil sestry. Věděl, že všechno jde na frontu. Krást se může jen v míru…“

pochod Nesmrtelného pluku

„Kosťo a nebojíš se, že zase bude velká válka?“  Vrtí hlavou. „Nebojím. Nebude. Proč se vedou války? Ze tří důvodů. Kvůli území, kvůli zdrojům surovin a kvůli ideologii.  My máme sedminu planety, větší území opravdu nepotřebujeme. Zdroje máme na staletí zajištěny. A ideologii už nemáme, tak ji nemusíme nikam šířit.“ Ale to mé otázce špatně rozuměl. „Válku lze vyprovokovat,“ naznačuju směr svých obav. „My se vyprovokovat nedáme!“ slibuje Kosťa. „Sestřelili nám letadlo, zabili pilota, co seskočil z hořícího stroje na padáku. Sestřelili nám na Sinaji letadlo plné turistů. Pod falešnou  vlajkou sestřelili i to malajsijské civilní letadlo! A nám za to přišili sankce. Začala válka? Ne. Rusko se nedá vyprovokovat pro žádnou cizí válku v cizích zájmech.“

„A co manévry Aliance v Polsku a v Pobaltí? A přijímání nových členů?“
Kosťa se pohrdavě ušklíbne: „To je hra. My jsme dospělí. To, že modernizujeme armádu a vyvíjíme nový typ zbraní, je ovšem nutnost. Jistota, že je od toho škrtání sirkama odradíme. Putin tím dává jasný vzkaz.“ „Tak moment,“ přeruším  Anjino rychlé tlumočení. „Putin se přece vyjádřil o své zkušenosti z leningradských uliček, že je-li rvačka nevyhnutelná, je nutné udeřit jako první!“ Kosťa přikývne: „Je-li nevyhnutelná. Ale pokud chceš pochopit strategii Putina, prostuduj si Kutuzova. Ten se taky snažil vyhnout střetu a v získaném čase shromažďoval síly. Kdyby mu to nepřikázal diletant car, nešel by ani do bitvy u Slavkova. Ušetřil by vojáky a pěkně čekal s obrovskou převahou u Borodina. Jako já na rybu.“

Najednou jsme v Krasnodaru. Vyndávám z kufru knihu o osvobozování Moravy a v zastoupení táty ji Kosťovi  podepisuju. „Máte ještě půl hodiny čas,“ dívá se na hodinky (potápěčské). „Tak si dejte u baru kubáňské víno. A nebojte se, s Ruskem žádná válka nebude!“

Víno už je ale nad naše finanční možnosti, a tak si na ten mír s Anjou ťukáme pivem. Chutná skvěle. Nejspíš proto, že i zakladateli zdejších pivovarů byli Češi.
Z okénka letadla vidíme obrovskou vodní plochu nádrže, která zavlažuje pole, kde v rekordní výšce ve svazích Kavkazu zraje rýže. Letušky v červených kostýmcích předvádějí, jak se nafukuje záchranná vesta a pak nám  naprosto nečekaně servírují oběd. „To víte, dámy, Aeroflot je Aeroflot!“ reagují na náš úžas.

Na Šeremeťěvu pak čekáme na večerní let do Prahy o hodinu déle, letadlo ČSA má zpoždění. Zatímco skupinka frajersky oblečených a vesele opilých Vietnamců tančí před butikem Dior, my s Anjou stále držíme Noc s literaturou a  krátíme si čas překládáním té básně o Janu Husovi, kterou mi autorka Ljuba darovala. Čtvrtá strofa začíná slovy:  „A ty vůbec nedoufej, světe hříšný, že v nás najdeš své otroky, jsme totiž Slované!“

-obrázky, překlad (Kalendář významných dat jihu Ruska) a další nápomocná vizualizace: Ďouba