Bombardéry Tu-22M3 v Íránu: z pohledu na mapu je jasné, co se Rusku otevírá

Avatar
Původní autoři

17.8. 2016   Eurasie 24
napsal/přeložil Geo

Západní oligarchové svojí „tržní“ omezeností denně nutí ruského prezidenta Vladimira Putina k vyvolaným reakcím. Problém pro ně je ten, že tak současně nutí ruského vůdce a skupinu jeho poradců k uplatňování nesporné a mnohokrát prokázané geniality, reálné schopnosti uvažovat celostně a přetvářet protivníkovu útočnou energii v dynamiku, která ve výsledku láme Západu vaz.

Vladimír Putin nesčetněkrát opakoval, že nestojí o to, aby se Rusko stalo globální supervelmocí, ale neskrýval opodstatněný názor, že by mělo být jedním z center multipolárního světa. Ačkoliv ruský vůdce – jak je u něho nikoliv zvykem, ale pravidlem – vždy jedná přesně podle toho, co říká (byť někdy mezi řádky), křeče západních oligarchů a jejich slouhů v nadnárodních i národních politických strukturách jej nutí získávat pro Rusko statut skutečné globální supervelmoci.

Z pokusu Američanů vystrnadit ruskou posádku z Krymu (Sevastopolu) a namísto ní si na poloostrově zřídit stálou vojenskou základnu strategického významu je nakonec významně větší Ruská federace schopná nově účinně kontrolovat jižní křídlo Severoatlantické aliance.

Z pokusu o vyhladovění Ruska ekonomickými sankcemi před blížícími se prezidentskými volbami je soběstačnější, v mnoha oblastech bohatší a úspěšnější (nezaměstnanost v Rusku je poloviční oproti Francii), motivovanější, perspektivnější a nakonec globálně silnější země.

Z pokusu poštvat proti Rusku Turecko sestřelením ruského stíhacího bombardéru Su-24 loni nad Sýrií je nesmírně důležitá rusko-turecká společná řeč s potenciálem nejen ukončení syrského konfliktu a ukrajinského konfliktu (ano – prostřednictvím Tureckého proudu a vyražením z ruky kyjevské junty krymskotatarské karty), ale také pro Rusko životně důležité stabilizace Kavkazu. Výsledek? Silnější Rusko s výhledově konečně klidným zájmovým prostorem.

Z pokusu oslabit, rozervat a „chaotizovat“ Sýrii a sebrat tak Rusku přístup k teplému moři je nejen rozšíření stávajících kapacit přístavu v Tartúsu, ale i stálá přítomnost ruských pozemních vojsk v Palmýře – samotném srdci Sýrie a konečně také stálá letecká základna v Latakii.

A z pokusu zintenzivnit poslední odpor vůči nezvratnému syrsko-íránsko-ruskému vítězství, zejména v Aleppu, ale i jinde, je (nejméně) od poloviny srpna umístění strategických bombardérů Tu-22M3 v Íránu. Naprosto nová situace na Středním východě – situace, která potvrzuje ruský statut supervelmoci.

Žádné přehánění – stačí i jen rychlý pohled do mapy na to, co se Rusku umožněním operovat strategickými prostředky z íránského území otevírá. Je toho velmi mnoho, ale některé skutečnosti jsou přímo do očí bijící.

Jednak je to wahhábistická, vyděračská a vytrvale nepřátelská Saúdská Arábie doslova na dlani. Tamní despotický (byť rozkládající se) režim si dnes a denně koleduje o přistřižení křídel. Ta sice při gigantickém deficitu tamního státního rozpočtu a k tomu de facto prohrané válce s „pantofláky“ v Jemenu už nemají sílu jako dřív, ale stále jsou s to mávat západním oligarchům na znamení schopnosti držet ceny ropy sebevražedně nízko a současně lákat Rusko do pastí proradných kšeftů.

Dále je to schopnost zasadit údery na námořní cíle v Perském zálivu, který má pro Západ mimořádný význam, a je proto doslova hnízdem amerických námořních sil v oblasti. Mimochodem: Bahrajn, který je domovem Páté flotily amerického námořnictva, je od místa dislokace Tu-22M3 v íránském Hamadánu vzdálen jen zhruba tisíc kilometrů.

Zde přijde vhod pár slov o Tu-22M3. Ačkoliv toto úchvatné nadzvukové letadlo s měnitelnou geometrií křídel a doletem přes 6000 km známe v posledních měsících především ze záběrů bombardování pozic teroristů „hloupými“ bombami, primární poslání tohoto letounu je jiné: jsou jím dálkově prováděné útoky na útočné svazy amerických námořních sil – označení „Carrier Killer“ („zabiják letadlových lodí“) proto v jinak tradičně přihlouplých amerických publikacích má své opodstatnění.

Z pestré škály zbraní T-22M3 lze v kontextu výše uvedeného „vypíchnout“ dvě střely, proti kterým je účinná obrana velmi složitou, ne-li nemožnou záležitostí: Ch-22N a Ch-15S (těch může Tu-22M3 nést až šest). Obě létají vysoce nadzvukovou rychlostí, obě mají dosah nejméně tři sta kilometrů a obě jsou s to poslat ke dnu i velké hladinové plavidlo.

Umístění ruských bombardérů v Íránu je výsledkem stále častějších kontaktů ruských a íránských vojenských představitelů. Je velmi pravděpodobné, že má v současné době časově omezenou platnost, vázanou na osvobození Sýrie.

Ovšem už samotná skutečnost, že Íránci pod vedením „proreformního“ (jak s oblibou píší nyní jistě zklamaní papoušci v redakcích) prezidenta Hasana Rúháního jsou ochotni, byť dočasně, poskytnout své území pro činnost taktických (Su-34), ale i strategických (Tu-22M3) vzdušných prostředků, svědčí nejen o reálné moci současného Ruska, ale také o jeho výhledových možnostech.

Jednou z nich není nic menšího, než možnost kontrolovat ze vzduchu Indický oceán se vším, co k němu po staletí patří. Pro připomenutí: přímým přístupem strategickými prostředky k této části světa nedisponoval ani Sovětský svaz, s výjimkou teoretického využití jemenského souostroví Sokotra.