Marko Marjanović26. 9. 2016 ProtiProud
 
Marko Marjanović , uznávaný slovinský alternativní novinář, komentuje současnou situaci na Balkáně tak, jak ji v našem mainstreamu jistě nikdo komentovat nebude.

Na referendu ve skutečnosti není nic vzrušujícího. To, co vytváří tenze a činí celou věc zajímavou, je útok Západu a Muslimů na něj.

Co se stalo? Republika srbská, jedna ze dvou “entit” (pravomocemi zhruba podobných americkým státům), z nichž se skládá stát Bosna a Hercegovina (neplést s Republikou Srbsko s hlavním městem Bělehradem – pozn. PP), vyhlásila na neděli referendum. Pojďme se nejprve podívat, co o něm psal západní tisk:

Washington Post: Napětí na Balkáně stoupá, důvodem je referendum bosenských Srbů
Irish Times: Referendum v srbském regionu rozdmýchává napětí v rozkmotřené Bosně
Reuters: Plánované referendum Srbů v Bosně znovuoživuje obavy z nepokojů
Daily Mail: Plánované srbské referendum budí obavy ze znovuoživení separatismu v Bosně
BBC: Referendum bosenských Srbů destabilizuje podmínky mírové smlouvy

Tedy…! Tak to je docela vážné, že? Zdá se, že ti Srbové si už zase nedají pokoj! Rozdmýchávají napětí, znovuoživují obavy z nepokojů, dokonce destabilizují podmínky mírové smlouvy! To se ti Srbové pořád budou snažit vyvolat válku?! A o čem vlastně to referendum má být? Odtržení, segregace? Genocida? Jak se Srbové pokoušejí o vyvolání války tentokrát?

Kupodivu ne – referendum je o tom, zda by měla Republika srbská stále slavit jako svůj ústřední svátek 9. leden, “Den Republiky srbské”.

Skutečná historie “těch Srbů”

Dobrá, řekne si čtenář mainstreamu, to zní sice jako dost nevinná otázka, ale nejspíš jde o víc. Devátý leden je určitě výročí nějakého slavného masakru, nebo Čingischánových narozenin, nebo něco takového.

Skutečnost je poněkud jiná: 9. ledna 1992 bosenští Srbové vyhlásili, že oblasti Bosny a Hercegoviny s převahou srbského obyvatelstva jsou spolkovou republikou přináležející k Jugoslávii, oddělenou od Bosny a Hercegoviny, která v té době nezávislost na Jugoslávii ještě nevyhlásila.

Bosenští Srbové v zásadě tvrdili, že jako jugoslávský národ, společně konstituující Bosnu, mají právo na vlastní republikánské zřízení a jeho instituce. O něco dříve se vzdali práva na ně, protože měli za to, že docela stačí mít úřady bosenské. Jenže jakmile se Sarajevo stalo synonymem pro bosenské muslimské politiky a jejich separatistickou agendu, která měla vyvést Bosnu a Hercegovinu z Jugoslávie, Srbové svůj souhlas s vládou v Sarajevu stáhli – namísto toho, aby se pokusili upřít právo na sebeurčení muslimským separatistům.

Tak se stalo, že v březnu 1992, když bylo v Bosně a Hercegovině vyhlášeno referendum o nezávislosti, Srbové se neúčastnili. Byli toho názoru, že s nimi nemá nic společného, protože už se už secesí od Sarajeva oddělili. V dubnu Sarajevo vyhlásilo nezávislost na Jugoslávii. Srbové setrvávali na pozici, že to s nimi nemá co do činění. Koneckonců opustili Bosnu a Hercegovinu již před třemi měsíci.

Kompromisní mír

Sarajevská politická garnitura si ovšem myslela, že její nezávislost má naopak s bosenskými Srby do činění mnoho. Podle jejich názoru mířili pryč z Jugoslávie nejen Muslimové (—-Muslimové je v tomto případě název pro Bosňáky, jeden z národů žijících na území Bosny a Hercegoviny, potomky islamizovaných Srbů – pozn. PP—–) a bosenští Chorvaté (kteří byli pro), ale i Srbové. Následovala válka – zrozená z tvrdohlavosti bosenských muslimských politiků, s níž prosazovali myšlenku, že mají právo rozhodovat o budoucnosti jak vlastního národa, tak národa cizího. Srbové věřili, že jejich republika je skutečný, nezávislý stát. Muslimové jej měli na nelegitimní.

Mír nakonec přinesl takzvaně “kompromisní” podmínky: bosenská Republika srbská byla uznána za jednu ze dvou entit tvořících samostatnou Bosnu a Hercegovinu. Nebude nezávislá, ale centrální vláda v Sarajevu zůstane slabá a Republika srbská bude požívat širokou autonomii.

Pravdivé pozadí “konfliktu”

OK, pomyslí si čtenář mainstreamu, to nezní tak špatně. Takže máme uznanou autonomní republiku, která chce oslavovat den, kdy vlastně vznikla. Jenže za vším tím “napětím” tedy musí být něco jiného!

Samozřejmě, že je. A skutečný důvod je docela jednoduchý: bosenští Muslimové a jejich váleční sponzoři na Západě se nikdy tak docela nesmířili s existencí Republiky srbské. Ještě stále je pobuřuje, že musela vzniknout, že ji nerozbila západní intervence do bosenské války v roce 1995. Takže je samozřejmě uráží, že si tato entita – která by neměla vůbec existovat – dovoluje oslavovat vlastní vznik.

OK, nedá se čtenář mainstreamu, ale stejně musejí mít nějaký skutečný problém – nemohou jen tak řvát kvůli tomu, že mají ze všeho špatné pocity, ne?

Samozřejmě, že má opět pravdu. “Skutečným” problémem je to, že jak svátek, tak referendum byly prohlášeny za neústavní Ústavním soudem společného státu.

Ústavní soud zn. Kolonie

Vidíte! Vítězoslavně zvolá čtenář mainstreamu. Referendum je výsměchem do tváře nejvyšší soudní instituce celého státu! To je od Srbů pěkně nezodpovědné. Nemůžete prostě odmítnout ústavní soud, když se vám jeho výroky zrovna nehodí.

To je sice na jednu stranu pravda – současně ale platí, že bosenský ústavní soud je docela specifická instituce: nejsou to totiž Bosňané, kdo má při jeho rozhodování konečné slovo. Po dvou soudcích mají Muslimové, Chorvaté i Srbové, tři další jsou cizinci, jmenovaní společenstvím zemí, jimž dominují západní sponzoři muslimské války. Tím pádem je jasné, že Muslimové a Západ vždycky ostatní dvě etnika přehlasují, dokonce i kdyby se spolu dohodla. Tak vzniklo mnoho jeho rozhodnutí. Ne tedy to o referendu, tam byli pro i chorvatští soudci.

Dobře, dobře, ztrácí čtenář mainstreamu trpělivost, tak jsou cizinci rozhodující silou v ústavním soudu. To zní sice dost neokoloniálně, je to poněkud nechutné, ale jestli tak zní podmínky Daytonské mírové dohody, tak by se jí měli Srbové držet. Nemůžete něco podepsat a o pět minut později to zahodit. Tak ať Srbové už konečně přestanou rozdmýchávat to napětí!

Daytonské dohody v koši

To je fajn, že se ty Daytonské dohody konečně dostaly na přetřes. On totiž současný pořádek v Bosně s nimi nemá co dělat. Je postaven na nezákonném puči, kterým západní mocnosti Dohody pohřbily.

Moc se neví, že v roce 1997 – dva roky po válce – daly hlavy dohromady státy, které ve skutečnosti nebyly ani signatáři Daytonu, ale pouze pozorovatelé. Zcela o vlastní vůli rozhodly, že “Vysoký představitel mezinárodního společenství”, jenž měl podle ustanovení smlouvy pouze roli pozorovatele situace, bude mít nadále možnost vyhazovat z funkce volené zástupce lidu, vydávat nové zákony a zakazovat nespolupracujícím politikům veřejné působení.

Tím se jim podařilo změnit Bosnu ve směsku protektorátu á la 19. století a sultanátu ze století šestnáctého. Načež se řádka Vysokých představitelů (typicky z Rakouska, tradičního koloniálního pána Bosny) jala dělat vše výše zmíněné. Postupně tak naprosto negovala Dayton a posunula zemi směrem k centralizaci, kvůli níž se celá válka mezi Srby a Chorvaty v Bosně vlastně odehrála.

Bude válka?

Západní vysvětlení znělo, že je třeba dodržovat “duch Daytonu”, i kdyby to znamenalo vymazat pro Srby záruky sdílení moci s Chorvaty a autonomie, stanovené v Daytonské a Washingtonské smlouvě. Ve skutečnosti to ovšem znamenalo, že Zápaďané pokračují ve svém válečném cíli centralistické, unitární Bosny a Hercegoviny mírovými prostředky – které byly mnohem účinnější než zbraně.

Takže je mi líto, ale ti, kdo strávili posledních dvacet let tím, že cupovali Dayton na kousky, se na něj teď nemají právo odvolávat. Speciálně ne, pokud jde o čistě symbolickou otázku, totiž zda si Srbové v Bosně mohou aspoň rozhodnout o tom, kdy budou mít prázdniny.

Pravda je taková, že jediným důvodem takzvané “krize” kolem referenda je to, že ji vyvolali bosenskomuslimská politická reprezentace, západní média a politici. Státní svátek bosenských Srbů napětí sám o sobě nevyvolává, zato ho vyvolává nenávistná kampaň, která se kolem něj spustila.

Takže Vysoký představitel Valentin Inzko varuje Srby, aby referendum neorganizovali, a velitel vojenských jednotek bosenských Muslimů Sefer Halilavić, který je dnes politikem, jde ještě o krok dál a vykřikuje, že referendum znamená “potíže”. A že “je dost mužů, kteří chtějí bojovat” a v případě války by Republika srbská nevydržela déle než “tak deset, patnáct dní”. A pak mi řekněte, kdo tu rozdmýchává napětí?

 

Chorvaté ani Rusko nemají problém

Odpověď je jednoduchá – stačí se podívat na vyjádření vůdce bosenských Chorvatů Dragana Čoviće, jenž řekl, že v referendu nevidí problém a že na něj Srbové mají právo. Chorvaty totiž celý ten cirkus ani trochu nezajímá. Jedině stoupenci centralizace jsou z něj celí pryč.

Podobný názor na celou věc má ostatně i Moskva. V předvečer referenda odletěl bosenskosrbský politický vůdce Milorad Dodik do Moskvy, aby, jak řekl, Rusům ozřejmil celou záležitost. Putin se příliš neangažoval, koneckonců a) jde o symbolickou věc, a b) co s ní mohou Rusové ve skutečnosti udělat? Učinil nicméně poměrně logický závěr, že Srbové mají na referendum právo, tak proč prý ten povyk?

Prezident Republiky Srbské ve Federaci Bosny a Hrecegoviny Milorad Dodik (vlevo) a prezident Ruské federace VCladimir Vladimirović Putin (vpravo)

“Měl jsem příležitost informovat ruského prezidenta o tom, jak se vyvíjela situace v Bosně v posledních dnech a vyjádřit svůj názor na ni, především s ohledem na fakt, že po dvaceti letech od války je stále v Bosně ve funkci Vysoký představitel,” řekl Dodik – a dodal, že cizí státní příslušníci jsou i v dalších úřadech, včetně ústavního soudu.

“Co se týče referenda, nemluvili jsme o něm nijak specificky, jen jsme došli k závěru, že na něj má srbský lid právo,” uzavřel Dodik.

Je nutno dodat, že Putin samozřejmě nepotřebuje Dodika, aby mu vysvětloval situaci na Bosně. Rusové už léta konzistentně navrhují, že by možná cizinci měli z Bosny a Hercegoviny vypadnout a nechat ji existovat jako skutečně demokratický a suverénní, nezávislý stát.

Ten, za který se za jejich podpory vyhlásila už v roce 1992.

Zdroj.