Evropa má křivou hubu

Avatar
Původní autoři

Jan Schneider

5.9. 2016   První zprávy 
A strašně se zlobí na zrcadlo, které si ale kdysi sama vyvzdorovala a byla na něj pyšná.
Dlouho bylo to zrcadlo symbolem její vznešenosti a rozumnosti, protože mnozí, ještě než cosi pravili, nejprve se do něj sami pozorně zahleděli. Často se stalo, že se pak místo řečí a výtek na adresu druhých pěkně potichu pustili do usilovné práce na poli domácím.

Evropa se zmítá v křečích, spor jde o zdravý rozum. Evropa ho chce zachránit silou, což nejde, neboť to je právě proti zdravému rozumu. Evropa ale už nevěří ve svůj zdravý úsudek. Proto se stále častěji uchyluje k různým úchylným úchylkám. Například utíná veškerou diskusi o dějinách a některé historické děje nálepkuje zákonem. Naštěstí bez sankcí, ale o tyto blbé zákony jsou opřeny jiné, které již mají reálný dopad.

V tom se Evropa principiálně blíží Severní Koreji. Až mrazí při rozpustilých verších Nikolaje Stankoviče „Kdyby žil v Koreji Šimečka / nosil by na klopě Kimečka.“ Chraň bůh, nejde o Šimečku, ten je tam jen pro ten neodolatelně pěkný rým. Ale pointa je právě v tom rouhavě zpřítomňujícím nápadu.

Pak už nelze jinak zachránit zdravý rozum, než popřením jakýchkoliv zásluh o stát Tomáše G. Masaryka, Edvarda Beneš a Václava Havla. (Popřením přinejmenším ve smyslu příslušných zákonů: vše ostatní necháváme otevřeno diskusi, my ano.)

Spolu s Viktorem Karlíkem (Paměť a dějiny 2009/04) vzpomeňme na jednu výživnou lekci: „Magora pustili a já s ním měl sraz v Činoherním klubu … V divadle probíhala akce, na které byli různí hosté, spisovatelé, herci, nehrálo se, ale konala se tam diskuse Občanského fora a v baru divadla byl Magor, který najednou zařval: Smrt Občanskému fóru! Všichni jen koukali a musím přiznat, že mě to taky zarazilo. Ale pak jsem si uvědomil, že Magor se projevil jako člověk, který uvažuje o pár kroků dopředu. Řekl: Co je? Vždyť je svoboda slova! To bylo geniální, protože většina lidí v té době Občanské fórum ještě vnímala jako něco svatého, na co se nesmí sáhnout. To bylo dobré. Chytré.“

Uboze se chovají Francouzi a Němci, kteří uzákonili, že před sto lety se Turci na Arménech dopustili genocidy. A nezbývá než vzpomenout dalšího velikána. Novinář Hrant Dink, téměř před deseti lety zavražděný istanbulský Armén, oplakávaný všemi Turky, kritizoval ultranacionalismus turecký i arménský. Před svou smrtí se vyslovil proti francouzskému návrhu zákona, který chtěl postavit mimo zákon popírání arménské genocidy, a také proti podobnému návrhu, o němž se diskutovalo v americkém Kongresu. „Pokud ten zákon ve Francii schválí, pojedu tam,“ prohlásil, „a přestože osobně věřím v opak, otevřeně prohlásím, že žádná genocida nebyla.“ Jako ryzí stoupenec svobody vyjadřování Hrant věřil, že pouze lidé, Turci a Arméni, by měli najít způsob, jak se usmířit, a že politici by neměli vynášet nad touto kapitolou dějin soudy.
Podobné ubohosti se dopouštějí Poláci a Ukrajinci, když jejich legislativci pracují na zákonném prokletí těch druhých kvůli dávným, avšak hrozným nespravedlnostem. Šílené na tom je, že jsou pro ně důležitější, než hledání cesty k odpuštění. A to jsou protagonisté oné údajně křesťanské Evropy! Nikoliv, takto se chovají naprosto prázdné hlavy, civilizace v úpadku.

Nikdo nemá rád teroristy, ale jen srabi si místo boje proti terorismu vybírají snazší cíle, a úchylové cíle související jen zdánlivě. Mohlo by to vposledu dopadnout tak, že by byla zakázána všechna písmenka, z nichž se (slovo) terorismus skládá. To by bylo slavné vítězství! Podobně jako nad burkinami!

Vzpomeňme na klasika, který praví: Nitimur in vetitum – hlavní pedagogické pravidlo: nezakazovat mnoho, nýbrž poukázat jenom na škodlivé důsledky. (Karel Havlíček Borovský)

Zdá se, že pojistku nad uchováním zdravého rozumu v Evropě mají nyní ve významné míře francouzský ministr vnitra a nejvyšší soudní instance. Donutí ženy na plážích se svlékat, nebo se rozum vrátí do svých kolejí a bude ponecháno každému, ať dělá, co se mu zlíbí – obzvlášť, když na to Evropa neustále přísahá? Nebo už tu platí ono orwellovské, že někteří jsou si rovnější?

Zdá se, že Západ dosáhl slavného vítězství nad komunismem způsobem, kterým se sám těmi nejkritizovanějšími komunistickými zlořády kontaminoval. Zřejmě to ani nebyly komunistické zlořády, protože koncem komunismu neskončily. Nejspíše tomu bude tak, že byl zvolen atraktivní, ale chybný cíl. Proponovaného výsledku dosaženo nebylo, ba naopak. Tím, že si Západ v boji proti komunismu leccos „nestandardního“ povolil, obrátilo se to teď proti němu. Pravidla nejsou, vládnou jen dvě „CH“: chamtivost a chtíč. Chacha!

První zprávy ,J. Kouda