21. 9. 2016 PaulCraigRoberts
Upřímné a téměř až úpěnlivé úsílí Ruska ochránit Syrii před chaosem a Evropu před další masovou vlnou valící se odtud k jejím břehům, kombinované se stejně velkým úsílím vyhnout se přitom konfliktu s Washingtonem a jeho vazaly, skončilo úmyslným americkým zbombardováním známých pozic syrské armády. Tím též skončila dohoda o zastavení palby, do které Rusko vkládalo tolik nadějí.
V reakci na tuto situaci přesvědčila americká vyslankyně v OSN Samantha Powersová, že Washington dokáže lhát , až mu z hrdla páchne, pojal-li už jednou plán rozvrátit Sýrii zrovna tak, jak už rozvrátil Irák a Libyi.
Washington, a jen on sám, je odpovědný za válku v Sýrii. Když totiž britský parlament a ruská vláda zablokovaly Obamou zamýšlenou invazi do Sýrie, vyzbrojili, zafinancovali a najali Američané džihádistické žoldáky a vyslali je do Sýrie, aby zde, coby syrští povstalci, bojující za nastolení demokracie v zemi, Sýrii anektovali a zákonnou vládu z ní vypudili.
Samantha Powersová obrátila ovšem historii vzhůru nohama – a z války v Sýrii obvinila Rusko. A to za to, že ruská vláda vyslyšela žádost syrské vlády o pomoc v jejím boji proti Islamskému státu (IS) – tedy těm džihádistům, které Washington do Sýrie vyslal. Takže podle Samanthy: kdyby Rusko na pomoc Sýrii nepřispěchalo, Washington společně s IS by už dávno Sýrii zardousily, a válka by tam už dnes tedy nebyla.
Ruský vyslanec v OSN Čurkin v reakci na její projev prohlásil, že za 40 let své diplomatické činnosti tak ostudné, lživé a cynické vystoupení, jaké Powersová předvedla, neslyšel, a naznačil, že takovéto znásilňování faktů ho zbavuje naděje, že by se syrský konflikt dal cestou diplomacie vůbec ještě kdy vyřešit.
Jestliže ruská vláda skutečně – a konečně – pochopila, že Washington je skálopevně rozhodnut diplomacii obejít a za každou myslitelnou cenu nastolit v Sýrii chaos, trvalo jí to až nadměrně dlouho. Pochopitelně, ruská vláda se takovémuto neradostnému závěru dlouho bránila, protože jakmile odložíte diplomacii, nepřichází nic jiného, než konfrontace síly proti síle. V kontextu dneška pak thermonukleární válka a konec života na Zemi.
Což je i důvod, pro který se ruská vláda znovu a znovu obracela na Washington s nabídkou spolupráce namísto konfliktu.
Washington však konflikt chce, a Samatha to vyhlásila tak jasně, že to při vší snaze nelze pochopit jinak. A také tak jasně, že ruská vláda už nemůže dále předstírat, že to neslyší. Takže se nabízí otázka: Co teď Rusko a Čína učiní?
Jestliže nejsou připraveny na válku, kterou jim Washington vnucuje, ustoupí a Sýrii obětují? Obětují i ruské provincie na Ukrajině a ostrovy v Pacifiku, aby získaly čas a nabraly sil? Anebo se rozhodnou rozložit síly NATO tím, že washingtonským evropským vazalům dají otevřeně najevo, co je bude nadcházející konflikt stát? Protože není pod naší oblohou nic dobrého a prospěšného, co by Evropa mohla z agrese proti Rusku a Číně získat.
Anebo je Rusko – když se dipomacie prokázala být neužitečnou – neschopné učinit cokoliv?
Možná se ptám až moc drsně na to, že odpověď nemůže být jednoduchá. A to proto, že Rusko není tak zcela svého osudu pánem. Uvnitř ruských vládoucích vrstev existují totiž elementy, zvané „atlantičtí integralisté“, kteří mají za to, že je důležitější, aby se Rusko stalo částí Západu (tzn. aby bylo tzv. i s chlupama integrováno do západního systému), než aby bylo zemí suverénní. Argumentují, že dříve mocné země jako Británie, Německo a Francie z toho, že se staly americkými vazaly, dokáží dnes dobře profitovat. A proč by tedy z téhož nemohlo profitovat i Rusko?
Atlantičtí integralisté dále uvádějí, že strategická jaderná kapacita Ruska, stejně jako její nesmírná rozloha, by mu mohla pomoci jistou míru suverenity si i tak podržet, a jen její část – tu vazalskou – by Washingtonu předala.
Uvedený názor spočívá na předpokladu, že neokonzervativci se s něčím menším, než je hegemonie absolutní, mohou kdy smířit, a nebudou z takto oslabené pozice Ruska kapitalizovat podrobení totální.
Ruská vláda pravděpodobně stále ještě chová určitou naději, že přinejmenším aspoň některé z evropských vlád si uvědomí svou odpověnost za možné rozpoutání války – a alianci NATO opustí. Možná, že ty naděje by nebyly tak liché, kdyby hlavní politické figury na evropské scéně nebyly už koupeny a zároveň i stále placeny. Jak mi vysoký americký vládní činitel řekl už v roce 1970: „Vlastníme je, patří nám!“ „We own them, they belong to us!“
Evropané si už na svou roli vazalů zvykli. A protože se žádný evropský politik, šéfredaktor či vlastník novin nemůže domnívat, že by jeho rebelie proti tomuto vazalství mohla uspět, bude si i dál užívat života obohaceného o „prémie“, než aby jej riskoval pro věc humanity.
Otázkou širší ovšem je, zda dnes existující soci-politicko-ekonomický systém může ve prospěch humanity vpravdě fungovat, a není též jasné, zda je kapitalistická civilizace humanity vůbec schopná. Protože hodnota založená na penězích, jež z chamtivosti a moci činí faktory nejmocnější a současně též i lidsky nejméně snesitelné, je možné, že lidské zlo a nekompetence, které už zničily životní prostředí země, zničí i její lidské sociální systémy.
Globalizmus není totiž systémem pro spolupráci, je to washingtonský systém pro americkou nadvládu.
Vybral a přeložil Lubomír Man
