13. 9. 2016 ProtiProud
Pavel Felgenhauer, uznávaný ruský vojenský analytik, vysvětluje, v čem je momentální rozložení vztahů mezi Západem a Východem výhodné, a proč bychom měli raději chtít, aby při tom zůstalo
Rusko předpokládá, že v dohledné době dojde k válce. “Bude to konflikt o zdroje, které tou dobou stále vzácnější, jak se veřejně vyjádřili představitelé ruského generálního štábu už v únoru 2013,” tedy ještě před tím, než se naplno rozhořel celý ukrajinský problém – jak tvrdí ruský vojenský analytik Pavel Felgenhauer.
Felgenhauer, který v ruské (tehdy sovětské) armádě sám sloužil, je pověstný tím, že má “zdroje zevnitř”(míněno z vnitřku ruské armády). V následujícím rozhovoru objasňuje, proč Rusko jedná tak, jak jedná v otázce Krymu i dalších – a proč je studená válka výborná věc.
Jak bude Rusko reagovat na zvýšenou přítomnost vojsk NATO na východním území Aliance?
Samozřejmě i Rusko pořádá cvičení – jejich předmětem je příprava na celou škálu možných scénářů. Jednou jejich částí jsou masové přesuny jednotek, které mají za účel otestovat naši schopnost mobilizovat ozbrojené síly. V zásadě jde o přípravu na velkou válku.
Vnímáte válku jako realistickou možnost dalšího vývoje situace?
To by bylo předčasné tvrdit. Je však možné říci, že ruské vojenské kruhy mají za to, že velká válka přijde, a to zhruba někdy kolem roku 2030. Připravujeme se na ni už dlouho. Přípravy zahrnují obrovité programy modernizace zbraňových systémů i celé armády a dramatické zvýšení rozpočtu na obranu.
V této chvíli nicméně Rusko na skutečně velký konflikt připraveno není. Samozřejmě, nikdy není možné vyloučit náhodnou eskalaci napětí, která ve válku vyústí. Tomu bychom se měli snažit stůj co stůj vyhnout. Ale to, co se nyní děje, vlastně zatím není tak hrozné.
Takže narůstající tenze mezi Západem a Ruskem nevidíte jako velký problém?
Obě strany jsou si těchto tenzí vědomy a už učinily opatření, která současný stav institucionalizovala a upevnila. To je dobré znamení. Dodává to celé situaci stabilitu. Neměli bychom se bát studené války. Studená válka je dobrá. Proč? Protože jedinou její alternativou v současné chvíli je válka horká. To si musíme uvědomit.
Současně si musíme uvědomit, že momentální názorové rozdíly mezi Ruskem a Západem jsou nepřekonatelné. Ať už se o nich povede, či nepovede dialog. Přesto je Rusko připraveno ke kompromisu – po svém.
Co to znamená?
Patrně by šlo o cosi jako Jaltu II. Problém je v tom, že kdyby podobnou dohodu dnes podepsali vedoucí představitelé dotyčných mocností, nepředpokládám, že by mohla projít parlamenty zúčastněných států.
Když říkáte “Jalta II”, navozujete tím představu rozdělení Evropy. Co by v takovém případě Rusko požadovalo?
To by právě bylo předmětem vyjednávání. Tedy kromě Ukrajiny. Ukrajina je naše. Ruští představitelé se vždy vyjadřovali a vyjadřují o ruském a ukrajinském lidu jako o jednom národě, který je momentálně uměle rozdělen. Ale Moskva umí být pragmatická. Věc se má tak, že Rusko především potřebuje obrannou linii.
Už jsem zmínil, že existují očekávání konfliktu, který by měl vypuknout někdy mezi lety 2025 a 2030. Bude to válka o zdroje, které tou dobou budou už velmi vzácné. Tak se veřejně vyjádřili představitelé ruského generálního štábu již v únoru roku 2013, ještě před událostmi na Krymu. Ukrajina je pro stabilitu ruské obranné linie důležitá.
Euro-atlantická integrace Kyjeva je pro Moskvu nepřijatelná. Rusko věří, že momentálně jde jen o fámy – ale stejně tak věří, že do roku 2030 budou tanky, střely a letouny NATO v Charkově. Takže Ukrajina nemůže nebýt naše. Rusko nezajímá, co si o věci myslí část Ukrajinců. Je ovšem otevřeno diskusi jiných otázek. Například: Vilnius je náš, a Kišiněv klidně může být váš. Kavkaz je dalším příkladem. Rusko v zásadě zajímá linie bývalých hranic Sovětského svazu a rovněž zvláštní status pro země bývalého Varšavského paktu.
Jak by takový zvláštní status vypadal?
Moskva navrhuje, že umisťování vojenských jednotek v tomto regionu by vyžadovalo její souhlas. Idea je taková, že by Rusko mělo ve vojenských otázkách právo veta. Nevím samozřejmě, co budoucnost přinese – momentálně je neplodné o tom mluvit. Pokud se ale americkým prezidentem stane Donald Trump a Francii povede buď Marine Le Penová nebo Nicolas Sarkozy, svět se změní.
Možná, že pak uvidíme v jednotlivých státech vůdčí osobnosti, které takovou dohodu s Ruskem chtít budou. Momentálně jsme ovšem v situaci, kdy ideologické rozpory mezi prezidentem Putinem na jedné straně, a kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Hollandem na straně druhé jsou větší, než které byly mezi Josefem Stalinem a Winstonem Churchillem v Jaltě.
Jak Stalin, tak Churchill totiž chápali doktrínu imperialismu v tom smyslu, že rozuměli sférám vlivu. V současné době ovšem podobná dohoda mezi Západem a Ruskem – skutečně podepsaná a ratifikovaná – není možná. Ale to neznamená, že nutně budeme muset válčit. Mnohem lepší varianta je mít institucionalizované vztahy blízké uspořádání studené války.
Copak to může fungovat?
V roce 2014 Západ zpanikařil ohledně Krymu. Nevěděli, co se děje. V dnešní době je odpověď Západu mnohem lepší. Rusko nehodlá napadnout Polsko, Rumunsko, ani Pobaltí. Existují ale místa, kde to skřípe: jako Kaliningrad. V Pobaltí se může stát to, že se střetnou ruské a americké letectvo – a máme krizi. Dalším problémem je východ Ukrajiny.
Přímé střetnutí mezi Ruskem a Západem ale myslím zatím nehrozí. Hrozí ale další eskalace místních konfliktů. Stále ještě je léto, období příznivé pro válku. Rusko nicméně stále doufá, že do větší války nebude muset a Ukrajina jednoduše vybuchne zevnitř. Míněno politicky, sociálně a ekonomicky. Samozřejmě, to Moskva podporuje, to je koneckonců přirozené.
Prezident Putin vidí budoucnost Evropy jako koncert supervelmocí. V tomto smyslu preferuje koncepce 19. století. Všeobecně nespěchá se Západem do budoucnosti. Nepoužívá například počítače, nemá je rád, nevěří jim. Myšlenku koncertu supervelmocí se pokouší nyní uplatnit v Sýrii. Chce Washington přesvědčit, že to může fungovat.
Znamená to v praxi jediné – že Spojené státy a Rusko rozhodují a zbytek se podřídí. Západ si klidně může ponechat svůj typ demokracie. To není pro Rusko problém. Stejně se to podařilo Finsku během první studené války.
Ze Západu často slýcháme, že je Rusko nepředvídatelné. Jenže ono není. Má prostě vlastní tradice a z nich vycházející logiku. Rusko nevzrušuje, když Západ tvrdí, že myšlenka koncertu supervelmocí nemůže fungovat. Prostě ji aplikuje.
