Klíčem ke spolehlivému zdravotnictví je ozdravění poměrů na místech, kde se o něm jedná

Avatar
Původní autoři

Josef Mrázek
19. 10. 2016
Společnost Conforum pořádá 25.10. 2016 pod záštitou ministra zdravotnictví Němečka konferenci „Strategie a vize českého zdravotnictví v roce 2017“, a aby tam kritickými poznámkami „nerušili“ dobrovolní občanští aktivisté, dříve důležití účastníci takových akcí, tak základní vstupné je 13 700 Kč a pro jistotu se s diskuzí v programu ani nepočítá.

V úvodní části jednání vystoupí MUDr. Vepřek, předseda dotovaného spolku Občan, který v rámci příprav pořádá 19.10.2016 diskuzní setkání jakési „Iniciativy za moderní zdravotnictví“ ve složení prof. Šedo, děkan LF UK, Ing. Dvořáček, ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu a Ing. Zámečník, komentátor týdeníku EURO. Ti se mají vyjádřit k sedmi údajným paradoxům českého zdravotnictví, které níže uvádím včetně dávno známého vysvětlení, které poskytuji, jako obvykle, zdarma. O žádné záhady ani paradoxy nejde.

Zdá se ale, že objednavatel konference levně dostupnou pravdu nehledá a naopak chce setrvat nerušen v klamu.

Ohlášené „paradoxy“ a příslušná vysvětlení:

1. Občan má právo na bezplatnou zdravotní péči v rozsahu stanoveném zákonem, ale její rozsah není stanoven.
Rozsah je stanoven v závazné Mezinárodní úmluvě o lidských právech a biomedicíně, kde se píše, že jde o rovný přístup ke zdravotní péči patřičné kvality. V České republice to musí být, podobně jako třeba v Rakousku, péče nejen kvalitní, ale také úplná.
2. Zdravotnictví volá o pomoc, ale máme nejnižší soukromé výdaje v EU.Podle Ústavy ČR je veřejné zdravotnictví placeno z veřejného zdravotního pojištění a to je cenná výhoda. Tato zásada je bohužel porušována. Místo volání po další spoluúčasti je třeba zabývat se známými příčinami snižujícími objem vybraného pojistného. Jde o nízkou, produktivitě práce neodpovídající, úroveň mezd a platů, nesprávné stanovení odvodů z příjmu některých kategorií pojištěnců a zanedbávané dorovnávání bilance zdravotní pojišťovny úpravou pojistného placeného státem.
3. Někde nám scházejí lékaři, ale v rámci EU jich máme nadprůměrně.Je to důsledek chyb úhradového systému, který umožnil, aby u některých druhů ambulantních specialistů jejich počet převýšil zprvu až více než dvojnásobně počet odpovídající skutečné potřebě. Ministerstvo ani pojišťovny na to dostatečně nereagovaly. K tomu se přidaly další chyby. Nikdo nezabránil útěku lékařů (například gynekologů) z nemocnic za větším a snadnějším výdělkem do soukromých praxí.
4. Máme konkurenční systém veřejného zdravotního pojištění, ale bez konkurence.
Více než 20 let je jasné, že Ústava ČR předpokládá jednu veřejnou zdravotní pojišťovnu, která má přesně provádět zákon. Pluralita pojišťoven za účelem jejich konkurence je nesmysl. To se potvrdilo, ale za cenu zbytečných škod. Je hanba, že pluralita pojišťoven přetrvává.
5. Všechna zdravotnická zařízení jsou si ze zákona rovna, ale některá jsou si rovnější.Jde o vady úhradového systému. Na ně upozorňoval, například, Svaz pacientů ČR, dokud se mohl zúčastňovat příslušných jednání. A to asi bylo důvodem, proč byla za vlády ODS účast pacientů vyloučena a tak to zůstalo dodnes.
6. Péče o chronicky nemocné ovlivňuje výsledky zdravotnictví a čerpá 80 % nákladů, ale nikdo ji neřídí.
Tato teze nedává smysl. Péče o chronicky nemocné je řízena zákony stejně jako akutní zdravotní péče. Není zřejmé, co má autor teze na mysli.
7. Zdravotní a sociální péče má tvořit kontinuum, ale dělí je příkop.Je to problém diskutovaný již od devadesátých let mnohokrát. Vždy narážel na kompetenční spory, jejichž řešení blokuje nedohoda o financích.