“Elity” dostaly přes ústa

Avatar
Původní autoři

Ivan David
10. 11. 2016
Těmi ústy míním “elitou”ovládaná (nejen vlastněná) média. Klíčové nejsou informace a jejich zatajování. Klíčová je normotvorná funkce. Výroba myšlenkových stereotypů prostřednictvím pohádek pro lidi dospělé (aspoň podle kalendářního věku). V nich se dozvědí, co je dobro, co je zlo a hlavně že pravda vítězí, protože pravda je to co vítězí (G.Laub).

Demokracie byla dosud tolerována jen proto, že lid byl správně veden. Správné vedení zprostředkovávala média. K tomu není potřeba, aby každý presstitut byl dokonale instruován. Stačí, když ho usměrňuje šéf, který ví, co se nahoře líbí. 99% presstitutů ani pořádně neví, čemu slouží. Většinou si dokonce myslí, že mají svobodu. Nechápou, že byli vybráni právě proto, jakou svobodu dobrovolně uplatňují.

Veřejnost ve své velké většině uvažuje ve stereotypech, které pokládá za produkt vlastního myšlení. V době před desítkami let, když existovala pluralita médií, tomu tak bylo jen v omezené míře. Tisk nepředstíral objektivitu, ale byl otevřeně stranický. Lidé uvažovali ve stereotypech podle svého stranického výběru a jen málokteří četli několikery noviny. Bylo to drahé a časově příliš náročné. Od třicátých let byly snadno dostupné rozhlasové a od šedesátých let televizní přijímače. Vysílání a distribuce signálu byly nákladné. To umožnilo zásadně omezit pluralitu a zvýšilo efektivnost mediální manipulace. Do toho od devadesátých let a masivně od počátku nového století vstoupil internet. Velmi nízká cena šíření nezávislých informací nejprve zlomila vliv papírových médií, které nejsou konkurenceschopná, následně mírní sílu propagandistického vlivu televize a rozhlasu, protože je pro uživatele zdarma a kdykoli k dispozici. Pro lidi je “zajímavé” a přitažlivé to, co je v rozporu s očekáváním. To jsou názory odchylné od televizních stereotypů. Pronásledování “teorií spiknutí” nepomáhá.

Asi před deseti  lety mi známý mediální analytik odpověděl na otázku, zda možnost levně produkovat vlastní média nepovede k úpadku mainstreamu a možnosti vyhnout se jeho manipulaci. Odpověděl, že papír zmizí, ale novináři z papírových médií přejdou na internet a nebude jim možno konkurovat, protože budou poskytovat informace na profesionální úrovni. To je sice pravda, ale pluralita samotná vede k přemýšlení nad věrohodností předkládaných zpráv. Zoufalé výkřiky vyvolavačů nabízejících “pohotové ověřené informace od našich zpravodajů”, jsou reakcí na sílící pochybnosti, v jakém smyslu jsou informace ověřené a čí jsou ti “naši” zpravodajové. Takže to lidé sice masově čtou, ale ne už tak masově tomu věří. Proto ta lidová označení “hovinky” a “i-děs”. Argumentace, že nezávislé zprávy čte jen malý podíl populace je zavádějící, neboť lidé, kteří chtěli přemýšlet a nejen přijímat, tvořili vždy jen malý podíl populace. Šlo však vždy o “opinion makery”, nositele autority v jejich blízkém okolí. Prolétnout během půlhodiny cestou do práce pět webů je snazší a levnější, než si opatřit, zaplatit a přečíst patery noviny.

Revoluce, která se protáhne a těžko skončí nerozhodně

“Elity” nic neděsí více než možnost, že by měli příležitost k rozhodování lidé, kteří jsou aspoň trochu objektivně informovaní. Budou se snažit upadající vliv svých médií doplnit dalšími prostředky. Vyzkoušená je debilizace, odvádění pozornosti. Ta nemusí stačit zakrýt skutečné problémy, které narostou do velkých rozměrů. Dalším prostředkem je pokus o kontrolu nad sdružováním. Pokud však počet a/nebo velikost takových skupin přesáhne kritickou mez, je kontrola těžko možná. Neziskovky jsou k smíchu. Zbývá jejich policie a jejich (protože profesionální) armáda. Cestu ukázal sultán v demokratickém spojeneckém Turecku.

Lidé se naučí, že oni nejsou “my”. Oni nepatří do naší komunity, oni ji ničí a “náš” sebezáchovný pud nás musí vést k odstranění těch, kteří nám vládnou k naší škodě.

Může se stát že lidé, kteří žili klidně jako ovce, protože se mohli napást a dobře chápali, proč se musejí nechat ostříhat, o svůj klid přijdou. Chaos, který vznikne, nebude v ničem připomínat idylu někdejší demokracie, v níž skoro všichni věděli, co si mají myslet. Revoluce nikdy nedopadá úplně dobře, ale tak jako tak nastane.

– – –