Luděk Prokop
26. 11. 2016
Radim Valenčík napsal článek pod názvem „ČSSD v krizi. Co dělat?“
Články s názory Radima Valenčíka čtu rád a název vzbudil mojí pozornost, zároveň s jednoduchou odpovědí – nejlépe bude nedělat vůbec nic a přihlížet tomu, jak se tato strana odebírá do ztracena i s jejími funkcionáři všech úrovní. Platí v případě, pokud ti více pružní, flexibilně a včas, nezmění nynější stranické působení v upadající straně, za působení v jiné straně s perspektivnějším výhledem. Jak jinak, než s vysoce uvědomělým záměrem, sloužit lidem a prospěchu naší společnosti až do roztrhání těla. Čili s tím samým záměrem, se kterým vstupovali do ČSSD, v době jejího blahodárného rozkvětu.
Na podporu pro název článku „ČSSD v krizi. Co dělat?“ uvádí Radim Valenčík výňatky z facebookové diskuse, na které zároveň odpovídá. Nejsou mi dostupné facebookové stránky, takže mohu reagovat pouze na věci uvedené v daném článku, k němuž jsem započal tuto polemiku.
Otázka: Jak by postupoval pan Valenčík, kdyby v tuto chvíli, byl on na místě B. S. nebo v nějaké jine klíčové pozici v ČSSD.
Odpověď: To je snadná odpověď. Pokusil bych se svým kolegům vysvětlit, co je to skutečný program strany, která to myslí vážně. Pro jistotu znovu opakuji, že na fb nemám přístup, takže uvedu pouze můj vlastní názor na podstatu programů politických stran. Nikoli na to, co by měly v idealistickém prostředí, za ideálních podmínek obsahovat a následně i držet.
O jakých programech je tu řeč? Vždyť v reálu jde jen o reklamní slátaniny, účelově tvořené pro nachytání co nejvyššího počtu voličů. Mění se dle potřeby, k účelu svému, notabene při naprosté absenci jakýchkoli zásad ve vztahu k základům ideologie, na kterých byla ta či ona strana založena. Co se týká ČSSD, dlužno připomenout, že zásluhou výše uvedené reality, respektive zrad chování ve vztahu k základům její ideologie, byla v minulosti založena komunistická strana. Zásluhou této zrádcovské mentality strany, došlo později i ke sloučení soc. dem s KSČ. Tato tradice a mentalita tvoří charakter i nynější ČSSD a promítá se jak do jejích programů, tak do panických změn, při hledání jakéhosi středového voliče, při souvisejících ztrátách nemalého počtu voličů skalních.
Jakkoli s Radimem Valenčíkem často v mnohém souhlasím, nedokáži se ubránit realitě soudobé politiky, s pohledem na poměry v ČSSD.
-Lze se oprávněně obávat faktu, že pro současné vedení ČSSD, potřebná míra osvěty nepochybně nebude žádoucí, spíš naopak.
-Jak má chtít vedení strany otevřeně se postavit manipulaci ze strany mainstreamových medií, když jsou tato média, v evidentně příkrém rozdílu od doby předsedování M. Zemana a J. Paroubka, současnému vedení nakloněna evidentně příznivě? Přiznejme si, že hazardovat s pozitivním přístupem mainstreamových medií, současné vedení ČSSD, nehodlá a nebude ani náhodou. Že tedy z řady důvodů, nehodlá ani málo kriticky upozorňovat na pořady, či články v mainstreamových médiích, kde se k manipulaci doložitelně uplatňuje dvojí metr při hodnocení situací. Dlužno dodat, že v tomto ohledu kontraproduktivní jednání nemůže ani připustit. Nejen kvůli pozitivně přijímané dosavadní podpoře ukrajinskému fašismu, podpoře související s iniciativní podporou sankcí proti Rusku, ale i vzhledem k labilitě a k obojakému přístupu (jinak doma – jinak v EU) k problému imigrace. Prostě jít do střetu s mainstreamovými médii nepřipadá do úvahy.
– Využívat pozici strany při snaze o zjednání nápravy. Strana ČSSD si svou pozici již vybudovala. Jak postojem k ukrajinskému fašismu a k sankcím proti Rusku, tak koalicí s lidovci, s totálním zmařením slibované revize církevních restitucí, tak i postojem k našemu prezidentovi a lavírováním kolem imigračnímu problému. Takovou pozici může snažit se uplatnit akorát tak na opačném břehu, než stojí její voliči, ve většině bývalí.
Poznámce Radima Valenčíka v závorce – jedním z důvodu nedůslednosti stran v této oblasti je to, že jejich vedení se snaží udržet členskou základnu v podřízeném stavu a manipulovat s ní; a kdo manipuluje, nemůže se účinně postavit proti manipulaci, postupně jí podléhá, stává se její obětí a nakonec i figurkou, se kterou se manipuluje. Tak tomu, ani jako člen vyloučený z KSČ rok před listopadem, ani jako jeden z řady dlouholetých, bývalých členů ČSSD, příliš nerozumím. Nicméně připouštím, že na tom může být, zásluhou převodové páky každé strany – kariérních čekatelů, hodně pravdy.
Navíc jsem přesvědčen, že ve stávající situaci – dění u nás i v EU, jsou politické strany, respektive jejich vrcholová vedení přesvědčena, že nemusí vůbec nic, s výjimkou podřizovat se přání globálních elit. (Výjimky jako koalice SPD + SPO potvrzují pravidlo. A ku podivu to, především mediálně, zatím funguje i u nás. Všeho do času). V souvislosti s otázkou – co znamená obnova ČSSD jako programové strany, lze se oprávněně domnívat, že po tom všem, co již tato strana předvedla, to nemůže znamenat vůbec nic.
Luděk Prokop 
