– rozhovor na dálku –
8. 12. 2016 ParlamentníListy
Před časem to byla analytička Teraze Spencerová, která jako první vedla rozhovor se syrským prezidentem Bašarem Asadem. V těchto dnech opět pobývá v Damašku a Parlamentní Listy ji na dálku zpovídal:
Těší nás, že jste si na naše čtenáře našla čas i v době, kdy pobýváte v Damašku. Jistě i jejich jménem vám mohu popřát mnoho zdaru a vybídnout vás k opatrnosti. Co v Damašku vidíte? Co se změnilo od vašeho posledního pobytu, kdy jste viděla město ve valné míře nedotčené válkou? Baví se lidé, jakým způsobem vnímají vývoj války? Nechceme být banální, ale když vyjdete na ulici, co vidíte? Co lidé soudí o dalším působení Bašára Asada a jak se tváří na to, že přijel někdo ze Západu?
Když jsem vyšla ráno na ulici, tak jsem viděla normální pracovní den. Děti s taškami na zádech mířily do školy, dospělí do práce – ti, kteří pracují ve státních službách, a těch je většina, v oblecích a kostýmcích – a další třeba za nákupy. Ta každodenní realita Damašku se za poslední tři roky změnila v cosi neuvěřitelného – zvuky dělostřelecké palby nebo výbuchů granátometů a přelétajících stíhaček poté, co se misky vah převážily (s ruskou pomocí) na stranu vlády, vystřídala normalita, která je svým způsobem nenormální. Něco jako mír ve válce. Je to vlastně jakýsi protimluv. A když k tomu ještě na modré obloze svítí slunce a všechno vypadá jaksi optimisticky, tak mi ta válka „kdesi tady za rohem“ připadá ještě neuchopitelnější.
Včera jsme po příjezdu do Damašku na hotel dorazili asi v šest ráno a napadlo nás, že si dáme ještě kafe na probděnou, procestovanou noc. A v kavárně jsme narazili na tři odredované študáky, kteří to táhli nonstop. Dva kluci, jedna holka, kytara a litry kafe, mátového čaje a pod stolem láhev stoličné. Tvrdili, že nejdůležitější je nenechat, aby se člověku válka dostala pod kůži, aby začala ovlivňovat jeho život, aby se jí začal bát. Je jasné, že v relativně bezpečném Damašku, kde „už to až zas tak moc nebouchá“, podobné řeči znějí možná uchopitelně, ale lidem v Aleppu a dalších městech, kde se ještě válčí, to může připadat jako provokace. Umím pochopit všechny strany, jen nevím, se kterou souhlasit. Byl to surrealistický vstup do prvního dne pobytu v Sýrii, která v těch hodinách ještě vesměs spala.
Ohledně toho Bašára mám pocit, že se u nás – na tom Západě, jak říkáte – ptáme špatně. Otázka nezní „Je Bašár Asad diktátor, který musí padnout?“ Koneckonců, v diktátora se zničehonic proměnil rovnou z „drahého přítele“, víceméně ze dne na den, a dnes, díky WikiLeaks a informacím o Clintonovic nadaci, už si můžeme navíc představit i to, že se tak stalo v nějaké „klubovně“ západního mocenského establishmentu, jemuž Saúdové či Katařané adekvátně zaplatili za splnění zakázky – nebo přání, chcete-li. I z hlediska budoucí bezpečnosti Evropy by otázka měla znít: „Bašár, nebo Daeš s al-Káidou?“ Je neuvěřitelné, že mnohé politické nebo mediální „mluvící hlavy“ dál odmítají akceptovat realitu.
A jak se tváří na „bledou tvář“ na ulici? Asi normálně. Někteří se usmějí a jiní ne, jdou si po svém. Co taky jiného?
Donald J. Trump ve svém vystoupení opět potvrdil, že Daeš chce porazit s kterýmkoliv státem, jenž se prohlásí za bojovníka proti terorismu. S kterýmkoliv. Co z toho lze vyvodit? Že se Putin má radovat a Saúdská Arábie plakat? Co soudí lidé (experti i neexperti) v Damašku o DJT, jak je o něm referováno v místních agenturách? Bylo jeho vítězství oslavováno? A jak se vlastně v Sýrii daří entitám označovaným jako „umírněná opozice“… entitám opuštěným, dle projevů DJT.
V obecné rovině má samozřejmě větší radost Putin než Saúdové, ale tak černobílý dnešní svět přece jen není, takže si počkejme, co bude skutečným jádrem americké politiky. Tady v Damašku už několikrát z těch nejvyšších režimních míst zaznělo, že pokud to Trump bude myslet vážně a přejde od slov i k činům, stanou se z nich „přirození spojenci“. Čili, Trumpovo zvolení se sice oslavilo, protože o Hillary ví Blízký východ své, ale rozhodne až realita.
Důležitější ale podle mého je, že Sýrie – a spolu s ní i další země regionu – už se nemusejí orientovat na Západ jako nějakého „boha“, jemuž se potřebují neustále klanět a čekat od nich pohlazení po hlavě za dobré chování, čili za podřízenost. Podívejte se, jak dopadají „západní“ rezoluce v Radě bezpečnosti OSN – už je nevetují jen Rusko s Čínou, ale ruku „pro“ nezvedají ani další země regionu. Je pro nás, tedy pro ten Západ, nejvyšší čas uvědomit si, že už nejsme pupkem světa. To, že si sami sobě neustále namlouváme, jak je náš názor důležitý a jak ho celý svět touží slyšet, aby věděl vůbec kudy kam, to je vcelku absurdní. Nebo rovnou diagnóza. Tudíž, Trump na Blízkém východě buď „zapadne do party“ současného vývoje, nebo zůstane stát stranou. Jeho volba, tedy je to vlastně volba amerického establishmentu, ale i tak.
Pane kolego, každý, kdo stále mluví o „umírněných“ rebelech, podle mého riskuje, že na něj dopadne nově připravovaný zákon o podpoře terorismu. Jak jinak než jako podporu terorismu přece vnímat lakování džihádu na růžovo nebo snahu vyvinit al-Káidu z jejích zločinů? Netuším sice, proč přesně se tento nový zákon u nás přijímá, ale tak nějak ve skrytu duše doufám, že se najde nebojácný právník, který ho využije doslova… Vrátí úder a aspoň i trochu reality do „éteru“.
Nicméně pokud se ptáte, jak se džihád v Sýrii má, tak stručně řeknu, že špatně. Na druhou stranu ale platí, že vojenské vítězství v Aleppu na myšlenkách radikálů nic nezmění, a tak je na obzoru další fáze války. Teroristická, partyzánská, gerilová. Říkejme jí, jak chceme. A bude dlouhá a krvavá.
Je zvláštní ptát se na to, zatímco sedíte v Damašku a my v Praze… Opět je západní tisk pln zpráv o rekordních tunách výbušnin krutě shozených na zbytkové Aleppo. Inu, co je to vlastně to zbytkově neosvobozené Aleppo, kdo tyto zprávy šíří a do jaké míry jsou pravdivé? Jistě je nelze jen tak zavrhnout…
