Zdeněk Hrabica
25. 12. 2016
Při posledním vystoupení Alexandrovců v Praze jsme museli cestou ke vchodu na koncert v holešovické sportovní hale projít „uličkou hanby“ , kterou připravily domácí neziskové organizace, z nichž některé se chtějí zapojit do budoucí volby prezidenta. Nejzuřivější byla seskupení „Prague Maydan“, početné skupiny Ukrajinců, žíjící u nás.
Na svých tělech měli tito vzbouřenci ukrajinské a české vlajky a museli jsme odolat urážkám a pokřiku, že jdeme na koncert nenáviděných ruských okupantů. Při odpolední generální zkoušce se se souborem pozdravil i jejich obdivovatel, zpěvák Karel Gott, členové souboru zazpívali generálporučíku Alexandru Beerovi, příslušníku 1.československého armádního sboru v SSSR. Před zahájením jsem potkal v přilehlých prostorách haly představitele diplomatického sboru z celého světa, nechyběl ani Izrael. Nechyběl ani ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky, Hynek Kmoníček.
Publikum přijalo jedno z nejlepších sborových pěveckých a tanečních těles na světě s největším obdivem a se spontánním potleskem. Konečně jako každoročně – stejně, jako tomu bylo v „době temna“ před listopadem 1989 – tak i po desetiletí po něm, kdy u nás „rozkvetla sametová svoboda a demokracie“.
Nyní, kdy došlo k nepředstavitelné tragedii, k letecké katastrofě, která soubor zasáhla a kdy si člověk klade otázku, zda není létání přece jenom pro ptáky, tečou z české obrazovky krokodýlí slzy nad obrovskou lidskou i uměleckou ztrátou.
Slzy padají i z očí těch, kdo na Alexandrovce po léta plivali z České televize. Ani v těchto pohnutých chvílích si dobře zaplacení provokatéři neodpouštějí sdělovat, že právě Alexandrovci zazpívali na „anektovaném“ Krymu a teď chtěli zpívat a tančit v Sýrii.
Své skutečné úvahy a přání zatím utajili před českou veřejností.
Hanba mne fackuje.
