Jiří Baťa
3. 1. 2017
Nemám rád lidi, kteří rádi a často dávají na odiv své já, své bývalé zásluhy jako obroditelé, spasitelé, světlonoši a zakladatelé lepších zítřků, „prsí“ se zásluhami, které ve své podstatě měly ne-li špatný, pak v tom lepším případě zdaleka ne ten očekávaný význam a konec. Nemám rád lidí, kteří neznají „skromnost“, nadbíhají populismu a popularitě a po všech těch nezdarech se ještě snaží ohromit svým egoismem. Takovým byl třeba V. Havel, takovými jsou všichni, kteří se v Havlově „nepolitické politice“ angažovali a dnes se znovu hlásí ke svým zásluhám.
Pravda, není či nemusí to být vždy formou přímé angažovanosti na veřejnosti, ale využívají k tomu všechny příležitosti, jak se veřejnosti připomenout a tím připomenout své zásluhy především z počátků devadesátých let. Dovolím si některé jmenovat, např. Žantovský, Ruml, Vondra, Kocáb, Schwarzenberg, Kubišová, Filipovská, Fišerová a řada dalších. Tito „zasloužilci“ se prezentují vždy, když se děje něco, co ohrožuje jejich angažovanou existenci a tím i demokracii ve společnosti. Připomenu např. kontroverzní iniciativu Kroměřížskou výzvu, nebo jejich nedávnou spontánní „angažovanost“, alias srocení v show J. Krause 28. října 2016, kde se deklarativně, s jiskrou v oku a říznými slovy na jazyku shlukli coby zástupci té lepší, uvědomělé, demokraticky smýšlející, západní politiku chápající a plně ji podporující pohrobci Havlova sboru přívrženců, vyžírků a rektálních alpinistů, dnes tak říkajíc reprezentanti Pražské kavárny s.r.o., sluníčkáři, havloidé a jiní představitelé elit, především z řad akademicky či iluzorně účelových činností. Zástupci všech, jen ne pracujících a obyčejných občanů, v jejich řeči lůzy.
Mezi tyto lidi patří také žena, kterou těší, když ji prý lidé v Česku oslovují a říkají: „Magdičko, vy jste přeci naše!“ Nevím jak pro koho, ale pro mne rozhodně Magda Vašáryová naše, natož moje není a ani nebude. Jednak pro již výše zmíněné vlastnosti, kterými oplývají tito rádoby vůdčí lidé společnosti a také jejími osobními názory, postoji a vizemi. Tato dáma, svého času populární herečka (na nabídku V. Havla, kterou nebylo možné odmítnout) politička a posléze diplomatka paní Magda Vášáryová poskytla „Seznamu“ novoroční rozhovor, ve kterém se, jak je u těchto lidí zvykem, pořádně „odkopala“! (zde)
V této souvislosti si dovolím poukázat jen na některé „excelentní“ názory této dámy, které stojí za pozornost. Z mnoha otázek, které ji redaktor Jiří Kubík položil byla i otázka, zda věřila, že Kiska jako kandidát na post prezidenta vyhraje. M. Vašáryová odpovídá, že „ nebyla jsem přesvědčená, že vyhraje. Ale je zajímavé, že on byl první, kdo přišel na vlnu nepolitické politiky, jak bychom řekli Havlovými slovy. To znamená: Já nejsem politik,“ aby to nakonec uzavřela konstatováním, že „…my na Slovensku jsme velmi šťastní, že máme takového prezidenta…“! Nu je otázka, koho za ty šťastné lidi na Slovensku považuje, ale protože je známo, jaké priority a hodnoty paní Magda zastává, víme koho má na mysli a proto její slova zas až tolik neudivují.
Nicméně tomu konstatování ještě předcházelo její vyjádření možné kandidatury M. Zemana na znovuzvolení do funkce prezidenta České republiky. Na otázku redaktora, jak těžké, či snadné bude porazit Zemana, pokud bude kandidovat, věrna svému egu odpověděla: „Ano, pokud bude kandidovat. Víte, já už jsem sice starší dáma, ale zase taková „striga“ (čarodějnice) nejsem, nemám kouli na to, abych vám uměla říct, jak to bude“. Nebyla by to však Magda Vašáryová, která má ráda M. Zemana asi jako Kisku, aby do něj elegantně nekopla: „V každém případě si ale velmi vážím velké odezvy z České republiky, když jsem řekla, že se nemůžeme takto stavět k utečencům, a uvedla jsem ten příměr, který lidi oslovil, že kdyby na Lampeduse přistálo šest tisíc opuštěných psů, tak okamžitě uděláme dvacet třicet sbírek, protože psíky je třeba zachránit. Ale když se ztratí deset tisíc dětí, tak to námi ani nepohne. To je z morálního pohledu – když už nemluvím o křesťanství – nepřijatelné.” Jistě každý čtenář pochopí, co tím měla na mysli. Jí prostě vadí, že M. Zeman zásadně odmítá přijímání migrantů a oduševnělá Vašáryová tento aspekt víc než nevhodně přirovnává k tisícům psů, o které by se asi Miloš Zeman postaral, zatím co na ubohé děti by se vykašlal.
Nepamatuji, že by kdy M. Zeman mluvil o tom, že by nepřijal jakékoliv dítě, pokud k tomu bude důvod. Paní Vašáryová se tímto výrokem snaží snížit morální kredit M. Zemana, který zásadně odmítá migranty v podobě mladých, zdravých a silných migrantů, vyznavačů islámu a tedy i potenciálních teroristů. Neskromnost a nadutost projevuje paní Magda i tehdy, když rádoby diplomaticky, ale jinak hlavně populisticky říká, že prý „politici spojili uprchlíky s ekonomickými migranty a zjistili, že nejlépe se dají volby vyhrát, když máte lidi absolutně vyděšené k smrti. Tetky na jižní Moravě mi říkaly, že „přijdou a budou nás znásilňovat“. Z toho strachu se zrodí nenávist. A ta se prostě bude potom někde kanalizovat.“ A zde nastupuje neskromné pozitivní konstatování, že „… my jsme nyní velmi ohrožení a my na Slovensku velmi šťastní, že máme prezidenta, který to tlumí.“ Zatímco Kiska „to“ tlumí, Zeman tu negaci graduje, čímž úmyslně vyvolává mezi lidem strach a paniku a předpokládá, že mu tyto faktory pomohou ve volbách (ve kterých mu mj. tak nepřeje).
Je mi upřímně líto „političky“ Vašáryové, že se snižuje k takovým neseriozním a podpásovým úvahám, neřku-li nařčení, nicméně i to je jeden z mnoha důvodů, proč ji nemám rád. Jakkoli je to možná či snad chytrá žena, její schopnosti racionálně uvažovat a vyjadřovat své názory bez toho, že dá na odiv své ego, poznamenané Havlovou osobností, je značně omezené. Je to prostě blbka, která se snaží zúročit své bývalé havlovské vztahy k ČR, udržet si přízeň těch, kteří jí jak za přednášky na vysoké škole CEVRO, tak za jiné příležitosti, jistě slušně platí. To jsou stejné manýry, kterými je proslulá a kterými se honosí zašklebená bába Albrightová.
Nakonec už kritickou připomínku, že se dala plně do služeb kandidáta na příští hlavu státu Michala Horáčka a vyjádřila mu plnou podporu. Tím se jen potvrzuje oprávněnost jejího společenské zařazení mezi ty, o kterých je řeč výše. Svůj příspěvek mohu uzavřít známým českým příslovím: Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá (a vyklovat oči si nedá). Skutečnost, že s manželem Milanem Lasicou (a nejen kvůli politice) již jen útrpně sdílejí společnou domácnost a nemají co říct, je už jen třešnička na havloidním dortu M. Vašáryové.
