Petr Schnur
10. 1. 2017 Argument
Petr Schnur píše o současné krizi evropské integrace a politiky, o jejích dalších souvislostech a hlavně o otaznících nad budoucností Evropy ve světě.
Prolog
Politický úpadek ještě nemusí znamenat civilizační propad, pokud existuje dostatek sil schopných regenerace. Dává nám dnešní realita důvod k optimizmu? Nebo zažíváme v okamžiku zdánlivého triumfu okcidentu / Západu – i z hlediska lidského života je 27 let relativně krátká doba, měřeno historií Starého i Nového světa kapka v moři – začátek jeho exitu z aktivní, vůdčí role světových dějin? Mnohé naznačuje, že by se nemuselo jednat o krizi, ale o labutí píseň Evropy, která se po rozpadu východního bloku sama postupně vmanévrovala do pozice poslušného poskoka, výkonného orgánu amerických geopolitických zájmů a tím zahodila jedinečnou historickou šanci. V tomto okamžiku lze pouze konstatovat trendy a možnosti, jistotu máme jednu: Evropa a svět se nacházejí na hraně a je otázkou, na kterou stranu sklouznou.
Potěmkinova euro-vesnice
Co se Evropy týče, lze vzhledem ke komplexitě tématu v tomto okamžiku formulovat pouze základní, obecnou tézi. EU, tato etatisticko-byrokraticky koncipovaná nadnárodní instituce na ochranu „finančních trhů bez hranic“, nepřinesla postupnou integraci tam, kde by to bylo smysluplné a funkční, ale dirigisticky oktrojované ekonomicko-politické glajchšaltování členských nebo asociovaných zemí. Důvod této strategie, jejíž kořeny vězí již v Maastrichtské smlouvě, je evidentní. Národní ústavně-právní pořádky, založené na principu státní i občanské suverenity, a z nich vycházející – mimochodem těžce vydobyté – ochranné a kontrolní mechanizmy, se staly terčem práva unijního, které dominuje nad právem národním a fakticky je buď neguje nebo alespoň relativizuje. Tento proces převodu kompetencí do Bruselu proběhl ve vší tichosti, zcela nespektakulárně a z hlediska eurokratů maximálně efektivně.
Za tento „úspěch“ vděčí jednak nezodpovědnosti politických reprezentantů, z nichž mnozí ani texty eurosmluv nečetli, jednak politické lenosti občanů, kteří se nechali opít rohlíkem upečeným s krásných hesel o cukrové budoucnosti. EUropa se stala synonymem pro blahobyt, prosperitu a mír. Nyní postupně procitáme do reality, kterou nám nadělili „kompetentní“ eurovůdci, kosmopolitní pohádkáři a naše abdikace na občanskou bdělost. Realita posledních let nese – i zde výběrově za jiné – následující jména: Řecko, „arabské jaro“, Ukrajina, migrační krize, americké prezidentské volby. Tyto nálepky názorně demonstrují vnitropolitický i zahraničněpolitický úpadek Evropy pod modrou vlajkou se žlutými hvězdičkami.
Evropské hodnoty naruby
V šedesátých až osmdesátých letech zněl západní Evropou v té či oné míře a intenzitě požadavek na prohlubování občanské participace na utváření společnosti nejen v politické, ale i hospodářské oblasti: připomeňme Brandtovo politické heslo „odvážit se více demokracie“, politiku švédské sociální demokracie Olofa Palmeho, program francouzského prezidenta Francois Mitteranda nebo rakouského kancléře Bruna Kreiského. Nejde zde přitom o glorifikaci osob nebo dokonce o ronění slz nad zánikem zlatých časů; nic není černobílé, nic perfektní a beze stínů. Smyslem poznámky je podhrnout kvalitu společenských, kulturních / sociálních paradigmat tehdy a dnes. Jde o to upozornit na zcela odlišný, protichůdný politický a ekonomický trend, který Evropa nastoupila pod vedením Evropské unie. Aktivní, otevřená i skrytá, podpora islamistického džihádu proti evropsky orientovaným sekulárním režimům v arabských státech by tehdy nebyla možná, stejně jako paktování s ukrajinskými neofašisty – již kvůli veřejnému mínění a bdělé občanské společnosti. Ještě v osmdesátých nikdo nepochyboval o tom, že tento trend k posilování demokratického, právního a sociálního (!) státu bude nejen pokračovat, ale že se po pádu železné opony změní i zahraničně-politická situace v Evropě ve smyslu demilitarizace a respektu k mezinárodnímu právu.
Pravý opak se stal skutečností. Od začátku devadesátých let zažíváme kontinuálně militarizaci Evropy, pravidelné plivání na mezinárodní právo, demontáž ústavních pořádků, sílící politický tlak proti aktivní účasti občanů na rozhodovacích procesech (referenda), obecně antidemokratické trendy, ať již zdůvodněné „prohlubující se evropskou integrací“ nebo „bojem proti terorizmu“ (který jsme sami „humanitárními intervencemi“ a vojensko-politickou podporou „demokratických rebelů“ proti nepohodlným vládám vypěstovali).
EU přinesla Evropě v pravém slova smyslu unifikaci: centralizaci namísto participace, ztrátu reálné politické i ekonomické plurality, systematické rozšiřování nízkovýdělkového sektoru a časově omezených pracovních smluv (heslo ‚flexibilita‘), nesmyslné provozní zatížení dopravních cest a životního prostředí, zejména kamiony, nárůst chudoby a prohlubování sociální propasti. A nejen to. Evropa se díky zglajchšaltování svých států ve smluvním rámci Unie stala ochotným koaličníkem USA, pudlíkem, který v naději na několik drobků z atlantického stolu většinou nadšeně, občas se skřípěním zubů, plní úkoly a příkazy zámořského bosse, zuby nehty bránícího vlastní světové vůdcovství. V Evropě, Africe, nebo na Blízkém východě – EUropa je připravena sloužit i za cenu sebedestrukce.
Co prozradily americké volby: pohled na transatlantický kartel
Obecně řečeno volby v USA ukázaly (opět) pravou, nefalšovanou tvář EUropy a zároveň demonstrovaly, že i v USA mají lidé plné zuby „slušných“ podvodníků. Ani zde přitom nejde o idealizování Trumpových voličů, ale o konstatování faktu, že ona pseudolidskoprávní bouda, ve které se zbrojí, ničí a vraždí ostošest, spolu s její propagační mašinérií přestávají fungovat.
Kdo byl svědkem německého politického a mediálního cirkusu kolem amerických prezidentských voleb, ten musel nabýt dojmu, že Evropská unie na čele s Berlínem v případě vítězství Donalda Trumpa uvalí na Spojené státy hospodářské sankce a nad Bílým domem ustaví bezletovou zónu, pod jejíž ochranou dosadí vousatí „rebelové“ Hillary Clintonovou na trůn. Předvolební klání bylo evropským politickým a mediálním mainstreamem včetně veřejnoprávních médií prezentováno jako souboj mezi slušností a hulvátstvím, kontinuitou a hazardem, jistotou a rizikem. Otázka, v čem ona „kontinuita“ a „jistota“ spočívají a zda právě ony nepředstavují pro Evropu a svět značné riziko, přitom zůstala jako vždy při podobných akcích přede dveřmi.
Podivné na německé asistenci volebního klání byla především skutečnost, že vyhlášky Trumpa k zahraničně-politickým otázkám nebyly reflektovány vůbec. Budoucí americký prezident bude samozřejmě muset dokázat, zda slova o americké intervenční zdrženlivosti a férových vztazích s Ruskem myslel vážně, nicméně je podivné, že Evropa, která by měla mít prvotní zájem na uklidnění napětí mezi USA a Ruskem jako by byla hluchá a slepá. Na německé politické scéně dokonce existovaly výroky, které dělaly z Trumpa riziko pro světový mír. Jako by to nebyla Hillary Clintonová, která se vehementně zasadila za zničení Libye a která chtěla mermomocí totéž zopakovat v Sýrii. Monotónní komentáře a výroky příslušníků (ne)politického eurostředu na téma amerických prezidentských voleb by se dal shrnout asi takto: lépe válku s Hillary, než mír s Donaldem. Shrnuto jednou větou: ještě nikdy v dějinách moderní Evropy nepodporovali její vůdci kandidáta (v tomto případě kandidátku) reprezentující křídlo válečných jestřábů. Vehementní, aktivní a jednoznačná, emocionálně vedená podpora kandidatury osoby evidentně spojené s frakcí válkychtivých neoconů právě zažila evropskou premiéru.
Vysvětlení může být dvojí. Buď měli a mají Merkelová & Co. tajné informace o nekalých plánech Donalda Trumpa, nebo je současná politická euroelita pevně spojená s americkými neocony vládnoucích od doby Bushe seniora. Tato politická oligarchie nemá partajní knížku, „pouze“ členy v obou velkých stranách. Rozlišení Republikán nebo Demokrat ztratilo význam, neboť rozdíly zejména v zahraniční politice se více či méně smazaly. I v tomto ohledu jsou si americká a evropská politická (ne)kultura stále podobnější. Zásadní rozdíly politické orientace dnes neexistují mezi „pravicí“ a „levicí“, „konzervativci“ a „liberály“, ale mezi zacementovaným mocenským establishmentem složeným z vojensko-průmyslového komplexu, globálně operujících finančních koncernů, jejich politických „středových“ (tedy politicky mrtvých) loutek a zglajchšaltovaných médií. Může, ale nemusí k němu automaticky patřit každý milionář tak jako na druhé straně má dnes otevřené dveře „umírněné levice“ i „liberálové“, kteří v mladších letech protestovali proti NATO nebo vietnamské válce. Vítaní jsou zejména příslušníci bývalých utiskovaných etnických, náboženských a sexuálně menšinových skupin. Dokud pozici „extrémní levice“ budou držet showmani typu Alexise Tsiprase a jeho Syrizy, nemusí se establishment obávat „revolucí“ zleva jako spíše průlomů těžko kalkulovatelných excentriků typu Donalda Trumpa nebo v podobě národně-konzervativních programů à la Front national.
Epilog
Volební klání Trump-Clintonová nebyl ani z jedné, ani z druhé strany souboj dobra se zlem, ale důkaz toho, kam reálně existující demokracie, kam USA a Evropa klesly. Buďme tedy přes míru skromní: za dané situace by již vítězství Trumpa stálo za to, kdyby opravdu zastavilo spirálu násilí, kterou USA roztočily a která nyní hrozí přerůst do přímé vojenské konfrontace s Ruskem. A kdyby už konečně přestal Washington bojkotovat mírové urovnání v Sýrii a podporovat „umírněný“ džihád.
Uvidíme, jak bude Trump jednat, zda svoje předsevzetí uvede v život. A pokud vše myslel vážně, zda mu to etablovaný Systém dovolí. A nemusí ho potkat zrovna osud bratří Kennedyů, existují i subtilnější metody, jak úřadujícího prezidenta „přivést k rozumu“. Šílený střelec – samozřejmě osamělý vlk, je ta poslední varianta, když všechny ostatní selžou.
A co Evropa?
EUropa respektive její politicko-mediální „elita“ stála proti někomu, kdo otevřeně vystupoval za snížení napětí a sliboval ukončit nekonečné americké války. Přitom jaksi zapomněla odpovědět na otázku, jak dlouho ještě vydrží pokračující „humanitární intervence“ a následný „boj proti terorizmu“, nové válečné akce a následné zametání sutin, třeba v podobě další migrantské tsunami. Za situace, kdy se finanční sektor zcela oddělil od reálného hospodářství a de facto funguje jako kasino v Monaku nebo v Las Vegas, kdy (nejen) italským bankám hrozí „big bang“ a Evropě nová finanční krize. Tito „slušní“ eurofighteři přivedli náš kontinent tam, kde je: v lepším případě do bezvýznamnosti, v horším na pokraj sebezničení.
