Vítejte v postfaktickém světě

Avatar
Původní autoři
Nechte nás myslet za vás

21.1.2017  Tribun

Tohle slovo postfaktický je letos v módě, ale nikoliv proto, že umožňuje elitám ventilovat frustraci ze ztráty (dez)informačního monopolu, ale naopak proto, že jim umožňuje ji zakrývat a předstírat, že dříve byly obsahy (sic!) objektivní a lidé se rozhodovali racionálně na základě faktů, zatímco dnes převládají emoce. K tomu napsal moc pěkný text s názvem Vstupujeme do věku lhářů? Tomáš Urban, který do něj sice musel vložit povinný protiruský osten, když je z toho Člověka v tísni, ale moudře ho dal až nakonec, takže nezkazil zbytek, který stojí za to přečíst.

Fakta a čísla jsou totiž nadána mocí zdánlivě neutrálního popisu skutečnosti jako takové a v souvislosti souvislosti s rozvojem věd se staly sofistikovaným nástrojem politiků maskujících jejich zájmy zdáním objektivity.

Klesající důvěra v tradiční autority vede k vyhraněné formě individualismu, který je paradoxně náchylnější k větší stádnosti.

Sociální sítě umožňují rychlejší a prostorově neomezené sdružování sobě podobných jedinců. Online prostředí zároveň zesiluje tendenci ke konformitě, posunu k většímu extrému i k vyhraňování se vůči opozitním skupinám.

Nová generace však nepřináší změnu, ale snaží se spíš udržet status quo. Roli revolucionářů tak paradoxní přebírají lidé, kteří se chtějí vrátit do minulosti.

Snahu o objektivitu, vyváženost a nahlížení různých perspektiv považuje (…) za mýtus a další velkou propagandu.

Jak manipulují média

Věk víry v poznatelnost světa zřejmě končí a jako civilizace stojíme před úkolem přiznat si, že žádné autonomní svobodné vědomí, které by mohlo poznávat svět v jeho úplnosti, neexistuje a každé vědomí poznává jen více či méně manipulovaný subset reality. To samozřejmě není nic nového, jen se nám dlouho s pomocí autorit dařilo předstírat, že tomu tak není. Postfaktický svět není svět, ve kterém fakta přestala být důležitá, je to svět, ve které autority ztratily monopol na jejich výběr a výklad. Takový vývoj samozřejmě není bez rizika a může vést až naprostému rozpadu sociality a totální atomizaci společnosti, stejně tak ale může vést k větší míře sociální interakce a komunikace, každopádně ale nemá nic společného s pravdou nebo lží. A také se zřejmě budeme muset připravit na to, že „národy“ v postfaktickém světě nebudou určovány územím, jazykem a genetickou příbuzností, ale mnohem spíše zájmy, názory a blízkostí mentality a temperamentu.

. . .