Jaké politické strany (ne)chceme?

Jan Mertl
27. 2. 2017     RadimValenčíkPíše
Proběhl předvolební sněm hnutí ANO a pro teorii veřejné volby z něho vyplývá řada poměrně alarmujících skutečností. Předně je zřejmé, že přes nespornou velkou věcnou snahu aktérů tohoto hnutí a slušné výsledky “reálpolitiky” jednotlivých ministrů ve vládě (včetně samotného A. Babiše a jeho EET) i dobrou práci na krajích (viz poslední krajské volby a preference občanů) je jeho programová báze velice slabá, respektive nikoli originální v tom smyslu, že fakticky prolíná z menší části levicové a z velké části středopravé přístupy k hospodářské a sociální politice. Je to tedy fakticky pokus o jakousi “třetí/jinou cestu” bez tradičních “zkorumpovaných” politických stran.


Mezi typické populistické návrhy lze zařadit snížení počtu poslanců a senátorů (volební systém a ústavní orgány mají nějakou vnitřní i vzájemnou strukturu a i když je jistě nějaké snížení teoreticky možné, není to takhle jednoduché) a další podobné vějičky na nespokojené voliče, evidentně vytvořené na základě znalosti toho “co tak asi lidem vadí” a nabídce rádoby atraktivních řešení.

To, že se vize má jmenovat “O čem sním, když náhodou spím” asi nemá smysl příliš komentovat, marketingové oddělení ANO asi slogan vymýšlelo hodně dlouho.

Problém je ale ve skutečnosti jinde: zda skutečně chceme mít politický systém založený na soutěži podnikatelů, kteří už si “vyřešili firmy” a teď chtějí mluvit do věcí veřejných (ANO, bývalé Věci veřejné, Úsvit/SPD), případně politiků, kteří si založili “svoje” strany jako alternativy vlastní nespokojenosti v normální struktuře (TOP09, SPO Zemanovci, LEV21).

Tento systém předělává politickou mapu do té míry a tak často, že orientace pro voliče je často velmi obtížná a je založena především na negaci stávající politiky jako celku (toho velmi umně využívá právě hnutí ANO, i proto, že ví, že národní sport Čechů je nadávat na poměry).

Pokud to ale chceme, pak v podstatě to znamená na tradiční strukturu stran rezignovat a vede to k tomu, že každé další volby budou inovativní soutěží různých “projektů” a o volebních výsledcích bude rozhodovat především politický marketing, nikoli program a jeho plnění.

Z tohoto hlediska je pak kritika programů ve smyslu neřešení komplikovaných systémových problémů současnosti trochu bezzubá, protože v takovém prostředí už o to řešení vlastně ani nikomu moc nejde, naopak, ta strana, která by se reálným řešením chtěla zabývat (ať už z levicového, středového, nebo pravicového pohledu), téměř jistě významně neuspěje, protože marketing “nových” stran ji celkem spolehlivě převálcuje svými “koblihovými a jinak mediálně atraktivními” přístupy. A v tomhle prostředí pak do značné míry padne i předpoklad o tom, že volič je přece racionální a “není hloupý”.

To možná opravdu není, ale když ho budeme pravidelně konfrontovat s nějakou formou marketingu a měnit mu strukturu nabízených stran, nebude schopen si racionálně vybírat (podobně to je i na trhu, kde je nějaká forma marketingu a např. příliš mnoho často se měnících produktů).

Pak je zde ještě citlivý problém osobních ambicí a chování zakladatelů a financiérů takovýchto hnutí. Že jejich minulost před nebo i při vstupu do politiky je většinou vysoce kontroverzní, hrozí významný střet zájmů a je jen na šikovnosti jejich samotných, jejich právníků, ekonomů a mediálních poradců, jak toto “ustojí”, je evidentní. Aféry se navíc překrývají a jejich životnost v mediálním prostoru je omezená a výběrová. Navíc to není o programu a o tom, co kdo udělá pro občany, ale je to demonstrace vážných problémů, které jsou s tímto přístupem k politice spojeny.

Pokud tohle nechceme, je jediná možnost – ve volbách to odmítnout a další politické podnikatele do politiky prostě nepustit. V případě hnutí ANO to asi nejde tak rychle, ale pokud v těchto volbách získá více než 20 procent hlasů, pak to de facto znamená dlouhodobou legitimizaci tohoto přístupu se všemi důsledky pro demokratické uspořádání, které byly naznačeny.

Přitom věcně je skutečně možné, aby většina jeho středových příznivců volila KDU+STAN a menšina jeho levicových příznivců volila ČSSD – programový výsledek v praxi (při vytvoření povolební koalice) bude přibližně stejný. Pokud tedy ještě bereme politické strany především jako demokratický nástroj realizace konkrétních volebních programů, v případě koalic pak jejich průniků na základě povolebních jednání.

Z hlediska výsledků voleb tedy hnutí ANO s nadsázkou řečeno “moc nepotřebujeme”, jeho roli směrem k občanům a vládnutí je schopen politický systém zastat ve standardní struktuře. Pokud i přesto výrazněji uspěje, tak nastane především to, že část těch reálných možností rozprostřených po politickém spektru bude tímto hnutím “zabrána” a vydávána za jeho úspěch, což de facto i bude, protože tím půjdeme dále po cestě legitimizace těchto účelových projektů vycházejících z osobních ambicí jejich zakladatelů.

Jan Mertl je odborník na zdravotnictví a další sociálně ekonomické subsystémy společnosti