Leo K
13.2.2017 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Už nějaký čas mě šokují články, které se zmiňují o nebezpečných a nezodpovědných levičácích, o levicových sluníčkářích a jiných levicových škůdcích, kteří pod záminkou obecné humanity či vybraných lidských práv ohrožují stabilitu takových formací jako jsou národní státy či dokonce celé Evropy. Není to pouze snadno vznětlivý sochař Štěpán Kotrba na facebooku, ale také komunista Jiří Dolejš nebo sociální demokrat Radim Valenčík .
Tím, jakoby dávali za pravdu kanadskému postpubertálnímu a nikde nezakořeněnému sociologovi, Mathieu Bock-Côtému, který tvrdí, že místo boje s vykořisťováním je úlohou levice: modernizace, emancipace, pokrok směrem k větší humanitě. Vše má být neseno étosem odmítnutí minulosti s její utlačivostí. Člověk má být osvobozen od společnosti, která ho korumpuje, ovládá a odcizuje. Má být oproštěn od všech vztahů moci, od každé autority a jakékoliv hierarchie. Všechny sociální role člověka ho vzdalují jemu samotnému. Autoritu je třeba popřít a egalitarismus vnést do všech vztahů včetně vztahu učitel-žák, lékař-pacient, rodiče-děti. Protože o něm a jeho knize Multikulturalismus jako politické náboženství píšu v jiném článku, nebudu se o něm tady dále zmiňovat.
Hlasy, které naříkají nad levicovou proradností si často protiřečí. V souvislosti s migrační politikou EU a Německa zvlášť, řadí do levice například Angelu Merkelovou. Dalším křiklavým příkladem je odsuzování humanitárních postojů opět s poukázáním na to, že to je levicový přístup. Takže se pravice prezentuje jako antihumanistické hnutí.
Přes zjevnou absurdnost, má tento zmatený galimatyáš někdy úspěch. Připomeňme si jiný a historický příklad z prvé republiky – viz obrázek.
Z dnešního pohledu absurdnost, tehdy však idea korporativní vlády a vůdce, který dá ten „bordel“ do pořádku měla svou přitažlivost.
Vždy se říkalo, že rozdíl mezi pravicí a levicí záleží v tom, že pravice preferuje svobodu a levice rovnost. To je sice správné, ale vyžaduje to rozsáhlejší vysvětlující aparát. Poněkud přesnější je vyjádření, že podle levice existuje konflikt mezi prací a kapitálem. V pravicové praxi si kapitál najímá práci, zatímco dle levice by si práce měla najímat kapitál. Levicový pohled na rozložení moci a konflikty v pracovním procesu odmítá stanovisko, že zájmy kapitálu a práce, tedy vlastníků na jedné straně a výkonných pracovníků na straně druhé, jsou souhlasné. Levice se domnívá, že mezi zájmy kapitálu a práce existuje neodstranitelný konflikt.
Zatímco kapitalista usiluje o maximalizaci svého zisku a nástrojem k tomu může být buď snižování mezd nebo investování do nových technologií, zájmem zaměstnanců je maximalizovat užitek ze své práce a uspokojit své potřeby. To není tvrzení z politických příruček, to je skutečný tisíciletý konflikt, na který reagovalo i křesťanství.
Pochopitelně, že reagovalo po svém. Rozhodujícím mezníkem byla encyklika Rerum novarum ze samého konce XIX. století (1891), ale existuje i velmi současné stanovisko Biskupské konference , kde z kapitoly konflikt práce a kapitálu cituji několik málo řádků: … musíme především připomenout zásadu, které církev stále učila.
Spočívá v tom, že práce má prvenství před kapitálem. Tato zásada se týká bezprostředně samotného výrobního procesu. Podle ní je práce vždycky prvořadou účinnou příčinou, kdežto kapitál jako souhrn výrobních prostředků je pouze nástrojem: příčinou nástrojovou. Tato zásada je zjevná pravda, vyplývající z celé dějinné zkušenosti člověka. Když čteme první kapitolu bible a dovídáme se, že člověk si má podmanit zemi, víme, že se tato slova jistě vztahují na všechna bohatství, která v sobě skrývá viditelný svět a která jsou k dispozici člověku. Ale toto bohatství nemůže sloužit člověku jinak než prostřednictvím práce. S prací je také od začátku spojen problém vlastnictví: aby totiž bohatství ukryté v přírodě sloužilo jemu i ostatním, k tomu člověk nemá jiný prostředek než svou práci. Aby mohly tyto zdroje nést prostřednictvím práce plody, zmocňuje se člověk menších částí přírodního bohatství: v hloubi země, v moři, na zemi, ve vesmíru. Přivlastňuje si je a dělá si z nich pracoviště. Přivlastňuje si je prací a za účelem další práce…
Není tak docela marné si učení církve přečíst i když nejsme věřící. Vždyť křesťanství byl rovnostářský sociální projekt a navíc, díky Pavlovi z Tarsu, univerzalistický. Rozšířil se do celého světa se stejnou platností a navzdory hloupé propagandě, do naprosté většiny tehdejšího světa mírovou cestou, to jest bez násilí.
Jaké jsou ty skutečně levicové požadavky? Co vlastně levice chce? Jaký je levicový program? Jenom jako vedlejší poznámku tady prezentuji, že to nemá takřka vůbec nic společného s tak zvanou levicí tak, jak jí známe z parlamentních škamen. Tedy s ČSSD nebo KSČM. Naopak. Programy těchto stran jsou napsány tak, aby se velkým obloukem vyhnuly požadavkům, které jsou vyjmenovány kurzivou v následujících odstavcích.
Václav Bělohradský se v roce 2013 pokusil levicový program vyjádřit v pěti větách (Například zde).
Těch pět vět si ale vyžádalo dost dlouhý a fundovaný článek, který se nehodil jako vložený text. Tak jsem škrtal a škrtal až jsem se proškrtal k následujícímu velmi zjednodušenému výtahu (Pan Bělohradský nechť promine): K první levicové větě se musíme propracovat odmítnutím pohádky o tržní ekonomice, v níž soukromí vlastníci užívají svůj majetek podle demokraticky zavedených pravidel ku prospěchu celé společnosti…Levice se musí naučit interpretovat globalizaci jako obrovský růst možnosti, jak si vynutit výhodná pravidla, třeba vydíráním celé společnosti hrozbou dislokace, stačí jen blíže pozorovat neúspěšný boj států G 8 o zdanění velkých korporací.
Nežijeme v systému v němž soukromí vlastníci hrají podle pravidel trhu, ale naopak v systému, v němž si jako nikdy dříve mohou velcí hráči vynutit „svá“ pravidla hry nebo před nimi uniknout.
Kdo je dnes globální zákonodárce a kdo je globální šerif?
Za druhé pak je třeba bourat posvátnou krávu soukromého vlastnictví jako cesty k blahobytu…
Záruka lepšího života, v epoše globalizace, závisí ve stále větší míře na dostupnosti a kvalitě veřejných statků, jako je přístup ke vzdělání, lékařské péči, bydlení a jiným možnostem.
To slovo přístup je tu klíčové: potřebuji přístup k mobilitě, ne vlastnit vlak nebo automobil, potřebuji přístup ke vzdělání nebo struktu-rám (divadlo třeba), v nichž se formuje kolektivní vědomí, ne je vlastnit…V epoše prudce rostoucího napětí mezi ekonomikou sítí a ekonomikou tržní je třeba bojovat o distribuci přístupu do sítě spíše než vlastnictví věcí v té síti. Rýsuje se tu program nové rovnosti založené na přístupu, ne vlastnictví, ale celé téma je ještě obehnáno ostnatým ideologickým drátem.
Třetí levicová věta by mohla znít takto:
Všechny institucionalizované formy reprezentace (zastupitelé už nereprezentují ty, které zastupují) se v demokratických společnostech vyčerpaly, obnova reprezentace jako nástroje integrace společnosti vyžaduje rekonfiguraci vztahu nadnárodních, národních i místních zájmů, boj proti privatizaci veřejných statků a podporu přímé demokracie v co největším počtu oblastí.
Levice musí rozvinout deliberativní demokracii a přenesení politického rozhodování na permanentní sociální fórum.
Další, čtvrtá levicová věta se musí týkat smyslu práce v postmoderní společnosti… Konec práce je neřešeným problémem současného kapitalismu. Nikdo si ještě neumí představit společnost, v níž by hlavním prostředkem organizace mas ve státě nebyla práce. Ekonomický růst je ve stále větší míře jobless, protože robots are producing robots a automation is itself being automated. Čtvrtá věta by měla znít asi takto:
Práce jako povolání, jako cesta ke smyslu a uznání ve společnosti, prudce ubývá a tuto situaci už žádný ekonomický růst nezmění. Co ale s lidmi „osvobozenými od práce“?
Je nutné oddělit práci od trhu práce, zrušit její „zbožní formu“. Prvním nesmělým krokem je občanský příjem, ale levice musí mít odvahu postavit věc radikálněji a dokončit osvobození člověka od „práce jako zboží.“
Pátá věta bude stručná, může znít třeba takto:
Naše doba není postideologická, naopak je ovládána novou totalitární ideologií, podle níž všechny problémy musí řešit každý sám za sebe, jsou jen jeho, ne nás všech.
Důsledně odmítat ideu, že problémy způsobené fungováním systému musíme řešit individuálně, musí být ideovým východiskem levicové politiky. Konec citace.
Abych to přímo konfrontoval, neodolám a ocituji odstaveček z knihy, která se zabývá levicí poté, co její boj skončil identifikací dělníků s existující konzumní společností:
Suverenita, která se odvolává na lid, je ve skutečnosti jen dominance. Jedinou cestou, jak tomu zabránit je, nepředstavovat společnost jako jednotu, ale jako diverzitu jiných. Demokracie má smysl jen jako prostor pro hlas těch, kdo byli historicky upozaďováni. Je třeba demokracii otevřít sociálním hnutím, která jsou nositeli všelidské emancipace. Skutečně demokratická společnost nemůže odvozovat svoji legitimitu z něčeho tak utlačivého, jako je mínění většiny. Hegemonii většiny musí naopak neutralizovat, aby chránila práva minorit. Práva zvláštních skupin jsou totiž více než obecný zájem…
Tu máš čerte kropáč! Práva LGBT jsou víc než obecný zájem? Ale zdá se, že podstatný krok k tomu už nadešel. Při Prague Pride, se normální heterosexuál stydí, že není lesba nebo alespoň gay. Tak konečně jsme se dozvěděli o co jde. Demokracie je to, co vadí. Demokracie, která je prostředkem změny překáží a protože levicový názor, levicový pohled je to, co se dožaduje změny, tak útok je třeba vést na levici! A je k tomu použito všech dostupných prostředků, byť jsou tak nesmyslné jako žádost vraha svých rodičů o milosrdenství, zdůvodněná tím, že je sirotek.
