Rostislav Iščenko
24. 2. 2017 zdroj (kráceno)
Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE) přijalo 12. 10. 2016 rezoluci, která mimo jiné poukázala ve vztahu ke Krymu, DLR a LLR na to, že “podle mezinárodního práva Rusko, které “de facto” vykonává kontrolu nad těmito územími, odpovídá za ochranu obyvatelstva”. V Kyjevě byla tato rezoluce vychvalována jako příklad uznání “ruské agrese”. Avšak každá mince má dvě strany. Kontrola území nemusí nutně znamenat jejich okupaci (např. USA řídí kyjevský režim, třebaže vojáky na Ukrajinu neposlaly). K plnění povinností, které mu byly uloženy rezolucí PACE, mělo Rusko jen dvě možnosti: vydat obyvatelstvu vlastní průkazy (nebo nějaké dočasné doklady), nebo uznat (dokud nebude splněn Minsk), místní doklady. Moskva zvolila ten nejšetrnější způsob.
Sankce jsou téma, které končí fiaskem
Západ byl příliš sebevědomý a uložením sankcí příliš mnoho požadoval od Moskvy (včetně návratu Krymu Ukrajině). Jestliže by nyní zrušil sankce a nic by nedostal na oplátku, celému světu bude zřejmé, že Západ s Ruskem v geopolitické konfrontaci prohrál.
Na druhou stranu, bude-li se to příliš dlouho protahovat, může vzniknout ještě složitější situace: kdo ví jaké kroky může Rusko ještě podniknout, aby přinutilo Ukrajinu k míru na Donbasu.
A tak se snaží EU i USA uhnout, pustit se navzájem dopředu. Vždyť pokud jako první odvolá sankce EU, Washington může říci, že když už spojenci zradili věc demokracie, nemají USA proč trpět samy.
A pokud USA zruší sankce jako první, pak se EU může odvolat na příklad vůdce svobodného světa.Takže, zdá se, bude tento běh sankcí na místě ještě nějakou dobu pokračovat.
Co znamená uznání dokladů DLR a LLR Ruskem
A konečně, Porošenkovo zdůvodnění nutnosti nových sankcí bylo v Mnichově velmi slabé a přinejmenším rozporuplné.
Za prvé, odkaz na Minské dohody nefunguje. V podstatě v nich nebylo nic řečeno o nějakých dokumentech DLR/ LLR, takže v tomto ohledu má Rusko volné ruce – přímý zákaz uznání dokladů dohody neobsahují.
Za druhé, Rusko je garantem plnění Minských dohod. Pokud uznání dokladů DLR/LLR nějakým způsobem ovlivní kvalitu plnění povinností garanta Ruskem, tak jenom kladně. Přinejmenším to zvyšuje možnost evidence obyvatelstva, trvale žijícího v DLR/LLR, a kontrolu jeho pohybu.
Za třetí, Rusko de facto stejně tyto doklady uznávalo. Obyvatelé DLR/LLR, jejichž ukrajinské doklady byly ztraceny v bojích, s nimi překračovali hranici. Děti, které ukončily školní docházku, měly možnost na základě dokladů o vzdělání, vydaných republikami, studovat na ruských vysokých školách. DLR a LLR zavedly vlastní registraci narození, úmrtí, uzavření manželství (Ukrajina se od plnění této funkce distancovala).
Vzhledem k tomu, že Ukrajina neprotestovala proti faktickému uznání dokladů DLR/LLR již více než rok, je její protest v souvislosti s uvedením právního rámce do souladu se skutečným stavem věcí napadnutelný.
Za čtvrté, mezinárodní právo umožňuje kontakt s úřady, reálně kontrolujícími území, i když je neuznáváte. Ukrajina sama o sobě je v kontaktu s DLR/LLR, neboť s nimi uzavřela Minské dohody.
Rusko jako garant provádění dohod má tím spíš právo a povinnost udržovat tento kontakt. No a samotný fakt kontaktu předpokládá, že v té či oné podobě uznáváte doklady, potvrzující totožnost těch zástupců území, s nimiž navazujete kontakt.
Jestliže Rusko, Francie, Německo a s určitými výhradami i Ukrajina uznávají doklady, potvrzující pravomoci vůdců neuznaných republik (kteří, mimochodem, aby se dostali do Minsku, přecházejí dva hraniční přechody), tak proč neuznat doklad, který potvrzuje skutečnost narození dítěte v Doněcku v roce 2016? Vždyť tím, že Ukrajina mu odmítá vydat rodný list, se skutečnost narození neruší.
Za páté, v Putinově dekretu je zdůrazněno, že uznání dokladů DLR/LLR je dočasné – než budou splněny Minské dohody. Vždyť právě v průběhu jejich realizace musí být určen konečný status republik a to, jaké doklady přesně bude používat jejich obyvatelstvo. To znamená, že dekret byl vydán ne proti, ale ve prospěch splnění Minských dohod.
Kdo je zodpovědný za ochranu obyvatelstva
Je zde ještě jedna zajímavá kolize. V loňském roce, 12. října, měla ukrajinská média svátek. Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE) přijalo rezoluci, která mimo jiné poukázala ve vztahu ke Krymu, DLR a LLR, že “podle mezinárodního práva Rusko, které “de facto” vykonává kontrolu nad těmito územími, je odpovědné za ochranu obyvatelstva”.
V Kyjevě byla tato rezoluce vychvalována jako příklad uznání “ruské agrese”. Avšak každá mince má dvě strany. Kontrola území nemusí nutně znamenat jejich okupaci (např. USA řídí kyjevský režim, třebaže vojáky na Ukrajinu neposlaly).
Na druhou stranu, v souladu s mezinárodním právem strana, která kontroluje území má právo nejenže uznávat místní doklady, ale dokonce zavést své vlastní průkazy totožnosti. Vždyť aby bylo možno plnit úkoly na ochranu obyvatelstva, musí být nějakým způsobem evidováno.
To znamená, že k plnění povinností, které mu byly uloženy rezolucí PACE, mělo Rusko jen dvě možnosti: vydat obyvatelstvu vlastní průkazy (nebo nějaké dočasné doklady), nebo uznat (dokud nebude splněn Minsk) místní doklady. Moskva zvolila ten nejšetrnější způsob.
Lze si jen představit, co by se dálo v Kyjevě v případě, že by se na Donbasu začaly vydávat ne ruské průkazy, ale nějaké dočasné (ale ruské) doklady, které by ty nynější nahrazovaly.
Takže z hlediska mezinárodního práva je ruská pozice nezranitelná a pokud jde o Minské dohody, pouze přispívá k jejich splnění.
No a protože všichni víme, že v současné politice dokonce i absolutní pravda nemůže zbavit obstrukce Západu, pokud to je pro něj výhodné, je třeba poznamenat, že další hra na sankce byla už dávno (déle než rok) samotným Západem uznána jako nesmyslná a nevýhodná.
Takže by bylo lepší, kdyby Porošenko požádal Christose Stylianidese (evropský komisař pro humanitární pomoc a řešení krizí, pozn. překlad.) o peníze na humanitární projekty.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
