Dočasný zákaz cestování občanů sedmi vybraných zemí do USA. Rozhodnutí Donalda J. Trumpa, které „rozsvítilo“ celý tento týden. Dle Bílého domu jde o dočasné opatření poskytující lhůtu, během níž nastupující administrativa prověří bezpečnostní mechanismy pro odhalení teroristů mezi cestujícími. Dle odpůrců DJT rasistické, šikanózní, nelidské a nechutné opatření. Co na to vy? Vysvětluje to Bílý dům dostatečně věrohodně? Je těch sedm zemí dobře vybráno? Jak hodnotit to, že většina Američanů za tímto opatřením stojí, byť třeba s výhradami? A lze chápat odpor liberálů k tomuto kroku jako strach z toho, že takováto tvrdá opatření by DJT mohl chtít upevnit coby permanentní?
Je třeba vše vnímat v kontextu. Trump oněch sedm zemí – Sýrii, Írán, Irák, Libyi, Somálsko, Jemen, Súdán – ve svém dekretu ani nejmenoval a „oživil“ jen dekret Obamův z loňského roku, který zakazoval přesně to samé. Ostatně, Obama v roce 2011 přestal na půl roku vydávat víza Iráčanům, a žádný humbuk se nekonal. A když prezident Bill Clinton navrhoval postavit zeď a deportovat ilegální migranty, protože USA jsou sice „zemí imigrantů, ale současně zemí vlády zákona“, dostalo se mu ovací ve stoje. Jinými slovy, nynější pobouření nad tím, že Trump jen pokračuje ve šlépějích svých předchůdců, je notně pokrytecké.
Člověk se až musí ptát, jestli jsou všichni ti protestující „blbí, nebo navedení“. Vždyť například za Obamy bylo do USA vpuštěno jen několik tisíc Syřanů; a to byli navíc lidé, kteří měli na letenku a peníze na rozjezd, žádní nebozí zoufalci trpící někde v uprchlickém táboře. Takže nynější úpění, jak Trump ničí životy běžencům, je fakt pro srandu králíkům. A hodně mě pobavila Madeleine Albrightová, která si přisadila, že když Trump spustí „registry muslimů“, půjde se do nich přihlásit. V prošpiclovaných USA jsou muslimové na principu kolektivní viny nebo kolektivní nedůvěry tou nejsledovanější komunitou už dlouho, takže nějaké registry už situaci nemohou nijak zásadně zhoršit. A slyšet taková slovy od paní, která uvalila sankce na Irák a pak tvrdila, že smrt půlmilionu tamních – tedy vesměs muslimských – dětí, kterým se nedostávalo životně důležitých léků, „za to stála“, tak to je fakt nechutné. Ale nešť, ještě že tahle paní neskončila u nás na Hradě.
Nicméně, ještě k tomu výběru „zakázaných“ zemí. Z těch několika teroristických útoků, které byly na území USA spáchány, pachatelé nepocházeli z žádné z vyjmenovaných zemí. Ale Albrightové souputník generál Wesley Clark zato už v roce 2001 předložil prakticky totožný seznam zemí, na které mají USA v plánu zaútočit. Jen tam tehdy byl namísto Jemenu Libanon. A Irák, Libyi už zničili, Sýrii zkoušeli ničit šest let, o Somálsku není jisté, zda vůbec existuje i jinak než na papíře, Jemen ničí dodávkami zbraní útočícím Saúdům, Súdán rozbili rozdělením… Čili, prezidenti se střídají, ale snadné terče vydávané za nepřátele zůstávají. Přiznám se, že motivy Trumpova postupu nechápu, ale vidím kontinuitu. Jinými slovy, i když to tak možná v tom mediálním a protestním humbuku nevypadá, nedělá Trump v tomto směru zatím nic jiného než jeho předchůdci.
Mě na tom všem ale nejvíc zaráží státní byrokracie, která odmítá poslouchat prezidenta. Pokud stát nefunguje, zkolabuje. A pokud byli byrokraté do funkcí vybíráni nikoli podle odbornosti, ale jakéhosi stranicko-zájmového klíče, a nyní chod státu bojkotují, připadá mi to – obecně – velmi nebezpečné.
DJT se ozval Merkelové, komuniké o telefonátu bylo však takové nicneříkající. Mluvil i s Hollandem, který ho poučil, že přijímání uprchlíků je znakem civilizovanosti. Co vám tyto akce naznačily? Vy jste minule použila příměr, že Evropa je zhrzená milenka, kterou DJT vystrčil na mráz. Tak nyní se zdá, že milenka se naštvala: Prezident Evropské rady Donald Tusk sdělil, že DJT je NEBEZPEČÍM PRO EVROPU. Chápete ten předěl? Prezident USA je nebezpečím pro Evropu. Je to jen plácnutí do vody, nebo se EU chystá, jaksi, opevnit proti USA? Jan Zahradil tvrdí, že ve skutečnosti EU považuje Ameriku za protivníka. No ale s kým chce tedy Evropa být spojencem, když prezident USA je pro ni „nebezpečím“?
To se zase částečně vracíme k předchozí otázce – mám dojem, že když do Evropy mířily stovky tisíc zbědovaných lidí, tak nikdo z unijních politiků nepoučoval Obamu o civilizovanosti, když přijímal jen pár vybraných a bohatých „uprchlíků“. Nicméně, o Trumpově postoji vůči EU mnohé napovídá jeho „volba“ amerického velvyslance v Bruselu. Měl by se jím stát jistý Ted Malloch, který se nechává slyšet, že „pomáhal zničit Sovětský svaz“, a tváří se, jako by mu tato zkušenost měla pomoci „zkrotit“ i tu naši nebohou EU. Otevřeně si navíc dělá srandu z Jeana-Claudea Junckera, z něhož by byl prý „vhodný starosta nějakého města v Lucembursku“, a tvrdí, že podle Trumpa Evropská unie není „otevřená a opravdová demokracie“. Sám Trump to sice nahlas takhle zatím neřekl, ale prý dává přednost jednáním bilaterálním před hovorem s jakýmisi složitě definovanými množinami čehosi. Je jasné, že z takových vyhlídek musí běhat „bruselským“ – ať už těm skutečným, nebo jen na národních úrovních – mráz po zádech.
Takže ano, chápu, že pro některé je Trump nebezpečný jako otevřený oheň, netuším ale, co s tím – kromě velkých slov a poplašených proklamací – chtějí udělat. Evropská unie mi připadá příliš rozdrobená a utopená v milionech drobných i větších problémů, aby byla alespoň trochu akceschopná. To spíš můžeme čekat trend určitého „drolení“, kdy se jednotlivé unijní státy začnou přiklánět k Trumpovi, zatímco další vlády se budou o to víc stavět na zadní a hledat nějaké symbolické proevropské argumenty. A celý ten unijní vůz se rozklíží natolik, až mu začnou padat kola.
Co se týče oněch spojenců, bylo by ideální, kdybychom tuto otázku vůbec nemuseli pokládat, kdyby Evropská unie byla racionální a funkční projekt, který by sám o sobě svou přitažlivostí a dynamičností lákal potenciální zájemce o spojenectví. V reálu nám ale z takových zájemců zbyla snad jen Ukrajina a možná ještě trochu i Gruzie. Jako opory do budoucna to tedy nic moc není. Rusko jsme si zakázali sami, Čínu chce spousta lidí zakazovat rovněž, takže buď totálně převlékneme kabáty, nebo budeme onomu „americkému nebezpečí“ čelit sami. Moc jiných možností nevidím.
V Německu se vyzyvatelem Angely Merkelové stal již definitivně Martin Schulz. Ten pravil: ,,Pokud si někteří členové EU vykládají solidaritu takto: financování zemědělských fondů nebo strukturálních fondů ano, ale solidaritu pro uprchlíky ne, pak budoucí spolková vláda bude muset zohlednit tuto jejich solidaritu v uprchlické politice v příštím rozpočtovém období EU.“ A zároveň exministr zahraničí SRN Kinkel řekl, že Češi se sice „drali“ do EU, ale nechtějí být solidární. Inu, jak ono to asi dopadne s těmi česko-německými vztahy, které jsou prý skvělé, jak jsme slyšeli u příležitosti výročí Česko-německé deklarace? Co vy, třeba – máte ráda Němce a Německo?
To jsme vlastně pořád u toho, tedy u vnitřního stavu Evropské unie. V Německu se nějak zacyklili na určitém problému, zkoušejí ukazovat svaly a hrozit, ale čas běží příliš rychle a mění „situaci v terénu“ tak, že některé problémy se stávají už jen pseudoproblémy ve srovnání s problémy novými. Myslím ale, že naše vztahy s Německem se budou do značné míry odvíjet od obecného vývoje v Evropské unii a ekonomických vztahů se podobné výroky nedotknou vůbec. Dál zůstaneme výhodným německým subdodavatelem.
Na Donbasu se stupňuje napětí a z tisku padají úvahy typu „zatímco Trump žvaní, Putin obsadí Ukrajinu“. Oproti tomu Svobodná Evropa, považte, hlásí, že ukrajinské jednotky postupují čím dál více do neutrálního pásma, protože jejich politické vedení je nervózní z toho, že ho DJT hodí přes palubu a chce si tedy „nahnat body“ pro budoucí vyjednávání. Krom toho, poněkud rozpačitý je i dojem z návštěvy Petra Porošenka v Berlíně. Jak tyto události hodnotíte a co z toho vyplývá? Rýsuje se už nějak příští osud Ukrajiny?
(celý text ZDE)
Tereza Spencerová 