Jaký program, čím zaujmout? A jak nejen naoko!

Avatar
Původní autoři

Vladislav Černík
5. 4. 2017
R. Valenčík upozornil na Nové republice na schůzku Intelektuálů ZDE, dík mu za to.
Ale slušelo by se připomenout pár věcí.
Politická činnost je vysoce strukturovaná, vysoce náročná a měla by být vykonávána přiměřeně erudovanými občany a to v prostředí politických stran. Předesílám, že bez nich, podle mne, to nejde. Bohužel běžný občan v roli voliče jim přestává věřit, zase podle mne, víceméně oprávněně.

Pokusím se tu složitost a šíři problematiky nějak uchopit, ve formě několika zásadních otázek.

Čili 1. otázka zní:
Čím je chce onen občan nahrazovat? Politickými hnutími, ad hoc svolávanými shromážděními, či tzv. novými stranami?
Dnes již prakticky každý ví, že nic není zadarmo, v tom směru je denně masírován medii, ekonomy, komentátory a dalšími guru, či dobroději z veřejného prostoru, zvanými známými osobnostmi. 
Otázka č. 2 tedy zní:
Kde berou ony zavedené a dodejme, jak se dodává v mainstreamu, demokratické strany a i některá hnutí finanční prostředky, a kde a od koho ty prostředky získají ty nové subjekty?
Každá taková politická strana chce přirozeně uspět ve volbách a pak vládnout. Avšak zkušenost polistopadového vývoje u nás, ale i jinde v Evropě říká, že v tzv. poměrných
systémech je možno zapomenout na 51%, a tudíž možnost vládnout sám. 
Není tedy příliš obtížné nastolit otázku č. 3a:
Je různými půtkami prošlá skupina politiků z politického subjektu A natolik naivní, že teprve po sečtení volebních hlasů bude bloudit po českých luzích a hájích a hledat partnery do vlády?
A je nasnadě otázka č. 3b:
Je-li potřeba více partnerů jak onen vítězný politický subjekt A během kocoviny z povolební oslavy tak rychle pozná se kterými partnery má ten patřičný průnik?
Radim Valenčík (http://www.novarepublika.cz/2017/04/setkani-opozicnich-intelektualu.html ) jak by implicitně se pohyboval okolo problematiky všech stran a hnutí. Pokládám tedy otázku č. 4:
jaký je průnik tématiky/programatiky u strany pro horních 10 000 vůči straně pro spodních deset milionů?

Nebožtík Gross a mimo velkou politiku jsoucí, ale v jejích kuloárech a rautech nadále statující Buzková by patrně opakovali, že ono pravo-levé vidění je přežité. Ovšem rozdíly od milionářů směrem k pobíračům minimální mzdy a ještě hlouběji k bezdomovcům jsou však již léta zažité.
Cituji a se souhlasem:
Proto může skutečný program vzejít jen z pochopení toho, jak funguje současná globální moc, jakým konfliktem prochází, pokud jde o její degeneraci, rozpad, snahu na jedné straně měnit, na druhé uchovat její podstatu. 

Pro pochopení je, podle mne udělat řadu věcí, mj. to, co politické subjekty (strany a hnutí) s oblibou nedělají, což je v otázce č. 5:
Jak tyto subjekty donutit, aby dříve než začnou psát další politický program, aby uvedly, co z toho předchozího nesplnily a proč a čemu se doslova vyhnuly?

V novém politickém programu bude chtít každé politické uskupení, nemá-li být označeno přímo za stalinisticko-normalizační, několikrát skloňovat ono pozlátkové slůvko reforma.

Otázka č. 6:
Lze nějak tyto politické subjekty domoci k tomu, aby prostě přímo řekly, že chtějí, aby občané někam platili více a po delší dobu a čerpali méně?
Politické subjekty nám léta tvrdí, že mají recept a materii na neduhy společnosti,
otázka č. 7a je nasnadě:

Proč nám tedy k té medikaci nepřikládají onen příbalový leták, kde by zřetelně vyznačily, jaké jsou nežádoucí účinky, riskantní interakce a kontraindikace?

Pochopitelně tam musí i být i odpověď na otázku č. 7b:
Když už k těmto nežádoucím účinkům dojde, kde se občan může dovolat zastavení takové „léčby“ a jejího přehodnocení a to znatelně dříve než za ony pověstné 4 roky?
Posílání na lampárnu, či na Ústavní soud, nebo do Secondary streamu, který vrcholoví politici neberou do rukou ani na toaletách, je nesporným indikátorem, že i nadále to nemyslí s občany ČR vážně.

Lékaři a advokáti a další profesní skupiny, které mají a leckdy to i dělají, poskytovat služby občanům a na náležité profesní úrovní, procházejí řadou atestací a mají své stavovské orgány, které (často) dbají, aby ty služby skutečně na náležité profesní úrovní poskytovaly.
Někdy je to vyjádřeno i tzv. Etickými kodexy. U politických organizací tuto funkci přebírají víceméně jejich Stanovy. Otázka č. 8 je jasná:
Chce-li někdo šířit demokracii, musí v ní sám žít?
Jak zajistit, aby politické programy nebyl jen něčím, co „odmávají“ partičky hochů a dívek, kteří spolu tzv. mluví, někdy jsou dokonce i nabiti energií, kteří jsou vybráni po pečlivém „předvýběru“ a následně instruováni, co, kdy a jak, koho kam a koho nikam, ale byl tím, co tvoří prakticky celá stranická základna.
A na závěr snad jen upozornění, že politická činnost je prováděna pro naši pozemskou a víceméně sekulární společnost. Což se snaží nastolit otázka č. 9:
Jak snést z nebes k vyjádření občanů, ona „nedotknutelná“ zbožnělá témata, jak např. revize církevních restitucí, kritická reflexe NATO a EU, „přerostlost“ soukromého sektoru a další?