 |
| Mariánský sloup stržený Pražany na podzim 1918 |
Mojmír Grygar
5. 4. 2017
Profesor Mojmír Grygar reaguje na snahy katolických revanšistů vztyčit na Staroměstském náměstí v Praze cosi, co má připomínat tzv. marianský sloup, symbol vítězství habsburského katolicismu nad českou reformací.
1. Kardinál Dominik Duka v rozhovoru na Dvojce Českého rozhlasu 27. března ráno hovořil o záměru církve vrátit na Staroměstské náměstí sloup Panny Marie, který byl v roce 1918 zbourán jako symbol poroby, uvalené rakouskou monarchií a katolickou církví na český národ po bitvě na Bílé hoře. Nejvyšší představitel katolické církve u nás se pokoušel tuto symboliku popřít; podle jeho mínění stavitelé Mariánského sloupu, císař Ferdinand II. a katolická církev, vyjádřili Bohorodičce vděčnost ne za vítězství nad českými kacíři, kteří povstali proti císaři a katolické víře, ale za to, že obyvatelé Prahy v roce 1648 ubránili město před Švédy, jejichž vozy již čekaly na bohatou kořist. Druhým důvodem, proč vrátit na památné pražské náměstí sochu svaté Panny, je dobrá ekumenická vůle překonat staré náboženské spory a dospět ke smíru. Vrátíme sochu svaté Matky Boží na její místo před Týnským chrámem, řekl pan kardinál, a na jeho průčelí znovu umístíme symbol kalicha. V závěru svého prohlášení pan kardinál připomenul úctu, kterou v českém lidu vzbuzuje Matka Boží. Kdo by si nepřál, aby její socha na nejstarším náměstí hlavního města dokazovala naši úctu a lásku? Při těchto slovech pronesených s lehkým dojetím se mi vybavil nápis, který si katolická vojska Maxmiliána Bavorského napsala na korouhev: „Matko Boží, dokaž, že jsi naše matka!“
To nejsou slova modlitby, ale rázného vojenského povelu. A ona, podle představ katolického duchovenstva a církvi oddaných vojsk, to dokázala. Dobře si to uvědomil sám papež Pavel IV., který, jakmile dorazila zpráva o vítězství císařských vojsk v bitvě na Bílé Hoře do Říma, vyhlásil procesí na počest Bohorodičky, patronky katolíků. (Patří k ironii dějin, že Pavel IV. za účast na tomto děkovného průvodu zaplatil náhlou smrtí.) Dovolávat se pomoci Bohorodičky ve věcech, ve kterých víra zakrývá zájmy velmi pozemské a zavrženíhodné, je ošidné. Jak budou lidé, kteří se dovolávají pomoci Panny Marie v boji za rekatolizaci Českých zemí, reagovat na zoufalý výkřik Jana Ámose Komenského, který v roce 1624 oslovuje Krista, aby „pomstil pohanění lidu svého“?
Je smutnou skutečností, že Ferdinand II. a Pavel IV. světici, která už svým mateřstvím (mater dolorosa) oponuje všemu, co se týká války, zabíjení, rabování, konfiskování, vyhánění, lámání svědomí, učinili symbolem války a násilí. Kdo upřímně věří v laskavost Panny Marie, nemůže symboliku Staroměstského sloupu přijmout. Schovávat se přitom na ekumenii, není moudré, ale vychytralé. Rovnice – vy nám povolíte Sloup, my vám kalich na Týnském chrámu – není důkazem smíření, ale potvrzení starých křivd, které by se neměly jitřit. Nepochybně také platí, že biblické přikázání, aby se nezneužívalo jména božího, platí také o světcích a světicích.
2. Tvrzení, že Sloup byl postaven jako díkůvzdání obyvatelům Prahy, kteří město ubránili proti švédským nájezdníkům, svědčí o tom, že není dobré některé události jmenovat plným jménem, že jistá zdrženlivost nebo eufemismus je ve prospěch dobré věci. Samozřejmě všem, i Ferdinandu II., který svou přítomností při vysvěcení Sloupu 1652 této slavnosti dodal lesku a slávy, bylo jasné, oč jde. Přece nemohli vítězství nad odbojnými českými stavy, měšťany a národem, který až na výjimky propadl kacířství, oslavit přímo. Kdyby v oslavných řečech a na kazatelnách připomněli symboliku neposkvrněné Panny jako zázračné patronky, která se zaručila za vítězství katolické a státní moci, nebylo by to vhodné. Ale každý, kdo měl oči k vidění, pochopil: Bohorodička na sloupu se dívala z výšky čtrnácti metrů na pár metrů vzdálené místo, kde dal Ferdinand II., inaugurátor Slopu, před jednatřiceti lety, 21. června, popravit sedmadvacet odbojných pánů. Obrácena prohnutými zády k husitskému Týnskému chrámu, něžnou nohou přitom nepřestávala drtit okřídleného ďábla. Její něžná tvář se po dobu dvou a tři čtvrtě století dívala na popraviště pobělohorské, a nikdo nepochyboval, že ten okřídlený netvor ztělesňoval české kacíře.
Spojit zasvěcení Mariánského sloupu s díkůvzdáním Pražanům, kteří ubránili město před švédským vojskem, bylo pro církev a císaře dobrým řešením. Dovolává-li se dnes pan kardinál odporu katolických měšťanů vůči švédskému protestantskému vojsku, měl by připomenout, co se v Praze za těch jednatřicet let násilné rekatolizace dálo. Měl by se zmínit o počtu zatčených, zabitých a vyhnaných protestantských kazatelů a kacířů všech stavů, měl by vypočítat, kolik kostelů, paláců, domů, pivovarů, dílen, krámů, kolik truhlic peněz a pokladů bylo protestantům zkonfiskováno, zabaveno, restituováno. Myslím, že ani tisíc švédských vozů by nemohlo pojmout majetek odpadlíků od víry pravé.
Vydávat v této souvislosti obnovu Mariánského sloupu za akt smíření a kompromisu může jen ten, do není s to překročit hranice své determinace, kdo není s to respektovat dějinná fakta, jež neodpovídají jeho vidění a zájmu, a komu víra a předsudky zaslepily nepohodlnou pravdu.
