Zdeněk Jemelík
13. 6. 2017 JemelikZdenek
Zpráva, která je zastaralá, seznámení s jejím obsahem nepřinese zábavu ani poučení a navíc předstírá, že je nositelkou záhady, zaslouží označení „šunt“. „Šuntem“ krmí média veřejnost z nejrůznějších důvodů: např. je mrtvá sezona, takže není o čem psát, nebo se požaduje odvedení pozornosti od nepříjemných témat či naopak má někdo zájem na nenápadném nasměrování veřejnosti někam, kam by se měla dívat podle potřeb zdroje „šuntu“.
„Šuntem“ je nepochybně zpráva, přinesená Radiožurnálem a převzatá Českou televizí o tom, že před dvěma roky „prezidentovi muži“ Vratislav Mynář a Vladimír Kruliš vyjednávali s šéfem speciálního policejního týmu „Tempus“ Martinem Balážem, aby se pustil do nového vyšetřování kauzy Jiřího Kajínka. Účastníci jednání prý pravdivost zprávy dílem popírají, dílem nekomentují. Jediný, kdo ji snad nepřímo potvrdil nebo aspoň nevyvrátil, je Jiří Pospíšek, bývalý ředitel Úřadu služby vyšetřování a kriminální policie Policejního prezidia, který okamžitě opustil policejní sbor, když „šlachtovci“ v rámci kauzy „Vidkun“ provedli prohlídku jeho kanceláře a také jej nechávali odposlouchávat. Autoři se ale odvolávají také na odposlechy z kauzy „Vidkun“, v kterých měly být zachyceny příslušné rozhovory. Hlavním tvůrcem zprávy je samozřejmě pověstný skandalista Janek Kroupa. Nicméně nelze ji vydávat za spolehlivě prokázanou.
I kdyby k události skutečně došlo, „Zemanovi muži“ se uvedeným jednáním nedopustili ničeho nemravného, natož trestuhodného. Pokud by zpráva měla být důkazem, že se Miloš Zeman zabýval kauzou Jiřího Kajínka dlouhodobě, nebyla by pro něj nepříznivá, ani pro veřejnost významná.
Marně přemýšlím, čím tato zpráva o velmi staré, bezvýznamné události, u které nakonec ani není úplně jisté, že se skutečně stala, obohatí povědomí české veřejnosti natolik, že jí za peníze koncesionářů věnují pozornost veřejnoprávní media. Poselství zprávy lze dešifrovat jako důkaz o dva roky starém projevu právního diletantismu „Zemanových mužů“: žádný policejní orgán nesmí vyšetřovat věc, která byla uzavřena pravomocným rozsudkem a je úplně jedno, kdo o otevření případu žádá. Diletantismus „Zemanových mužů“ není novinkou, kterou bychom bez Janka Kroupy neznali, a netuším, jaký praktický význam má pro dnešek zpráva o jejich právním klopýtání před dvěma roky (pokud k němu tedy skutečně došlo).
Jediná věc, která snad stojí za pozornost, je okolnost, že se Janek Kroupa odvolává na záznamy z odposlechů, pořízených v kauze „Vidkun“. Kauza „Vidkun“ je totiž zajímavá jako patrně první historicky doložitelný projev nedůvěry olomouckých žalobců ke Generální inspekci bezpečnostních sborů, která byla podle zákona příslušná pro její vyšetřování. Státní zástupci ale GIBS nedůvěřovali a věc raději svěřili vybrané skupině „šlachtovců“. Tehdejší ředitel GIBS Ivan Bílek krátce na to resignoval (konečně!) a lze se domnívat, že tím m.j. odpověděl na uvedený projev nedůvěry. Nyní nám najednou Janek Kroupa předvádí, že má k disposici podklady, pocházející od této „elity elitních jednotek PČR“, které se mu v žádném případě neměly dostat do rukou. Pokud se do nich dostaly, pak zcela jistě nezákonným způsobem. Jako novinář jejich zdroj určitě neodhalí. To vše v době, kdy probíhá rozsáhlé vyšetřování skupiny brněnských policistů kvůli únikům dat z vyšetřování.
Používání nezákonně získaných podkladů z vyšetřování není v praxi Janka Kroupy ničím novým. Není mi známo, že by jej za to někdy pronásledovaly orgány činné v trestním řízení. Lze se proto domnívat, že jeho výkony nějakým způsobem slouží zájmům policie. Možná se časem dovíme, kdo se na základě právě zveřejněných informací dostal do hledáčku policie. Přesto by zpráva o využití údajů z policejních odposlechů měla být podnětem k zamyšlení pro ředitele GIBS Michala Murína. Jejich zdrojem má totiž být policejní složka, která má být podle olomouckých žalobců důvěryhodnější než GIBS, takže by ji mohl případně považovat za „špinavou konkurenci“ svého úřadu.
