Petr Žantovský jasně: Svobody ubývá, elity přitvrzují v propagandě. Řádí tu politické úderky, lidé se bojí mluvit nekorektně. Ale rozpad tohoto systému už je blízko.

Avatar
Původní autoři

21. 6. 2017 ParlamentníListy
 

ROZHOVOR Manipulativních technik v médiích přibývá a poločas rozpadu na Západě se blíží. A po něm nenastanou zítřky plné pečených kuřat padajících rovnou do úst, uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz novinář a vysokoškolský pedagog Petr Žantovský při příležitosti letošního udělování Krameriových cen za nezávislou žurnalistiku. Řeč přišla i na novou knihu Otevřené dopisy, kterou Žantovský během akce ve Slovenském domě představil. Jejím kmotrem byl ostravský „bard“ Jaromír Nohavica.

Jak dlouho již Otevřené dopisy píšete? Co za myšlenkou bylo?

Psal jsem je po celý rok 2016, vycházely každý týden v PL.cz. Původcem nápadu byl vydavatel PL.cz Michal Voráček, který mi před Vánocemi 2015 nabídl, zda bych vedle rubriky Týden v médiích, kterou v PL.cz dělám už od přelomu let 2012-13, nechtěl ještě nějaký typově odlišný žánr, jakési osobnější vzkazy světu, řečeno trochu s nadsázkou. Nu a z toho se zrodily Otevřené dopisy. Jako způsob říci něco o věcech kolem nás, o věcech, které přesahují náš čas a k nimž je oslovený adresát otevřeného dopisu jakýmsi symbolickým mostem.

Psal jste kromě dalších i otevřený dopis T. G. Masarykovi. Podle vašeho textu by dnes Masaryk kvůli svému odvolávání se na vlast a národní hrdost dostal etiketu xenofoba. Jak vlastně vnímáte Masarykův odkaz v dnešní době?

Masaryk je dnes především symbol. Symbol svobodné české státnosti, která se zrodila na troskách monarchie, ale také v koordinaci s vůlí tehdejších mocností (zejména USA). Masaryk je symbol nestrannosti, přestože i on měl své ideové favority, své názory, z nichž neustupoval, a tak je to správně. Vedle toho ale bych schopen mezi své „pátečníky“ zvát i lidi názorů jiných, třeba Vladislava Vančuru, pozorně jim naslouchat a přemýšlet o jejich argumentech. Je to tedy symbol demokrata.

Málo si dnes uvědomujeme, že demokracie je především diskuse, svobodná a mezi rovnými partnery. Opakem pak je prosazování jednoho vnuceného názoru a exkomunikace těch, kteří s ním buď nesouhlasí, nebo třeba i jen chtějí o něm vést diskusi. Protože diktátor nemůže vést diskusi. Nemá pro ni argumenty, je to pracné a mohlo by se ukázat, že „císařovy nové šaty“ neexistují. Bojím se, že dnes jsme blíže nějaké formě myšlenkové diktatury, než demokracie. Proto jsem napsal Masarykovi.

V otevřeném dopise profesoru Williamu Easterlymu z loňského podzimu v souvislosti s jeho knihou „Břímě bílého muže“ zmiňujete, že by možná dnes v Česku ani nevyšla. Opravdu svobody a liberálního pohledu na věc v Česku a nejen intelektuálních, autorských kruzích ubývá?

Ano. Svobody obecně ubývá, a mocenské elity, aby to zakryly, přitvrzují v propagandistickém působení přes sobě zaslíbené novináře a média a ad hoc zakládané úřady typu CTHH. Kdybyste porovnal míru svobod, občanských a lidských, a samozřejmě třeba i ekonomických, které jsme měli v prvním období po roce 1989, zhruba do konce milénia, a dnes, pak jasně pochopíte smysl Nohavicovy písničky, v níž zpívá „zrozen v komunismu, umřu v komunismu“.

Loni na podzim jste psal dopis i zesnulému Josephu Overtonovi, tedy autorovi sociologické teorie Overtonova okna, manipulativní techniky, jejímž prostřednictvím se z dříve nemyslitelného stává běžná a zavedená praxe. Jedním z důvodů, který jste v textu uvedl, je sdělení, že „Overtonova okna jsou stále aktuální a v politické praxi kolem nás stále více přítomná“. Mohl byste uvést příklad nějakého takového okna v západní většinové společnosti?

Strašně nerad bych byl označen za homofoba. Mám řadu alternativně orientovaných přátel, měl jsem 8 let Rádio Ethno, kde z 5ti moderátorů byli 4 homosexuálové. A byli to lidé velice kvalitní, pracovití a spolehliví. Ale Overtonova okna se nejsnadněji dnes demonstrují na vzájemném vztahu homosexuální menšiny a heterosexuální většiny. Menšina si ústy svých (možná často samozvaných) mluvčích nárokuje jednak dramaticky větší mediální pozornost, ale i mnohá práva. Posun ve vnímání LGBT u nás je zřejmý. Je to jedno z velmi častých mediálních témat, slýchám někdy takové ty bojovné aktivisty říkat, že jsou u nás diskriminováni, ale to přece není pravda. Naopak, ze všech výzkumů vyplývá, že česká společnosti je vůči sexuálním minoritám možná nejtolerantnější v celé Evropě. Nu a ten princip Overtonových oken spočívá v tom, že se postupně prosazují některé nároky a jejich absorbování společenským diskursem – od registrovaného partnerství (nic proti němu, proboha!), po adopce dětí homosexuálními dvojicemi. To už mnozí chápou jako problém, který je k velké a důkladné diskusi. Ale LGBT komunita to už prosazuje jako samozřejmý nárok.

Máte pocit, že využití této techniky na Západě přibývá a proč?

Nejen této, ale mnoha dalších manipulačních technik přibývá, protože to je dědictví postmoderny, která relativizuje všechny hodnoty, dává je na roveň, a tím vlastně nivelizuje jakékoli etické rámce. V takto hodnotově rozkolísané společnosti se pak mnohem lépe vládne těm, kteří nic neumějí, jen meldovat fráze a nicneříkající „pravdy“. Typickým příkladem takového politika u nás je Bohuslav Sobotka. Jakživo neřekl nic opravdu podstatného, ale mluví krasořečným newspeakem, který jej až dosud držel nad hladinou.

Vyprázdnění a de-emocionalizace společenské diskuse je vážný problém. Lidé se bojí říkat, jak to či ono cítí, zakazuje jim to „politická korektnost“, a tak jsme zase jako před rokem 1989 v éře kolektivního pokrytectví. Jenomže elity, kterým toto vyhovuje, si neuvědomují, stejně jako si to neuvědomovali ti funkcionáři typu Vasila Bilaka, že bez souhlasu a spolupráce se společností svou moc dovedou jedině na smetiště.

Myslím, že dnes jsme politicky, společensky i mentálně zhruba v dimenzi let 1987-88. Ten zlom se blíží. Jen se bojím, že tentokrát nepovede k větší svobodě, ale větší nesvobodě, která začne efektním boucháním do stolu, ukazováním svalů a nabízením jednoduchých odpovědí na složité otázky – a skončí nějakým novým Buchenwaldem. Za ten někdejší svým způsobem mohli „Evropané“ typu Chamberlaina, za ty budoucí budou odpovědni „evropané“ dnešní – Juncker, Merkelová atd.

V textu dopisu Overtonovi zmiňujete s notnou dávkou satiry příklad okna využitého na společenskou akceptaci kanibalismu. Zkusme se ale na věc podívat vážněji. Z mediálního šumu zazněly spekulace, že po legalizaci sňatků homosexuálů by mohla být na řadě polygamie pro muslimy. Z logiky věci by tomu nic nebránilo. Může být i na toto téma použito Overtonovo okno?

Polygamie v muslimském světě existuje a má své historické a geografické příčiny (pouště, války, nedostatek osob mužského pohlaví…). Nevidím důvod, proč do toho muslimům mluvit, budou-li se svými zvyky řídit ve svých zemích. U nás, resp. v Evropě obecně, platí právní systém, v němž je polygamie vyloučena. Znamenalo by to – chcete-li užít principu Overtonova okna – zahájit velké mediální a politické tažení, které by někdo musel inspirovat, vést a řídit. Popravdě, neumím si představit, že by to kterýkoli evropský politik – i ten nejšílenější – chtěl prosazovat jako nárok muslimské minority vůči nemuslimské majoritě (aspoň zatím to tak je, až to bude naopak, stane se otázka bezpředmětnou). Prostě těžko si umím představit, jak Tusk nebo Merkelová prosazují právo muslimů na mnohoženství – s nemuslimkami. Ale možná mám jen slabou představivost.

V souvislosti s EU i Západem se často mluví a zaznívá to i z úst českých politiků o sociálním inženýrství, což zní pejorativně. Nicméně sociální inženýrství má ve svém obecném smyslu velmi široký záběr. Řekněme, že začíná již na fluoru v zubní pastě, osvětě kolem kouření, doporučení, aby lidé neřídili opilí. Jakým směrem v sociálním inženýrství ale vykročila Evropská unie?

Osvěta není totéž co sociální inženýrství. Obrázek kancerovaných plic na krabičce cigaret žádného skutečného, tedy drogově závislého kuřáka od kouření neodradí. To je jen kšeft pro neziskovky a některé politické kruhy. Sociální inženýrství je snaha vládnoucí elity určovat váš život, a začíná to určováním vašich názorů. Co si smíte a nesmíte myslet o Krymu, Oděse, Majdanu, Sýrii, Izraeli atd. A hlavně o EU. To je posvátná busta, nedotknutelnější než Václav Havel. Ale i o něm možná časem nebude být možné vést otevřenou diskusi. Sociální inženýrství je první forma diktatury.

Kde je v tomto podle vás hranice únosnosti?

Nikde. Sociální inženýrství je v přímém protikladu k lidské svobodě.

Jaká by měla být ve světě, kde přibývá manipulace, role novináře s ohledem a důrazem na objektivitu a tzv. veřejný zájem?

Pojem „veřejný zájem“ vyprázdnili sami novináři, zejména ti „veřejnoprávní“. Dnes to znamená toto: „veřejný zájem je to, co je v mém zájmu“. Jako když Warhol kdysi říkal „umění je to, co nazveš uměním“. Veřejný zájem je pojem z levicové literatury, konkrétně od Habermase a dalších. Nejvyšším veřejným zájmem je lidská svoboda. Novinář by měl sloužit tomuto jedinému nejvyššímu zájmu. Tj. pravdivě informovat, neboť jedině informovaný člověk může být svobodný.

V Česku prý řádí proruské dezinformační weby. Jak se jim podle vás můžeme bránit?

Samostatným myšlením. Každou informaci, kterou dostanu, odkudkoli, náležitě poměřit informacemi jinými, vlastní zkušeností, vzdělaností. Nevím, zda tu řádí ruské weby, ale vím, že tu řádí neziskovky, které si z boje proti „ruským webům“ udělaly zatraceně výnosnou živnost. Jedno fuj platí jim, a druhé fuj platí těm, kdo je platí.

Působí zde dezinformace i z druhé strany?

Samozřejmě. Je studená válka, a …

(celý rozhovor zde)