Jiří Baťa
30. 7. 2017
Pravda, není to až tak stoprocentně výstižné, nicméně se pokusím vystihnout smysl tohoto rčení. Ten spočívá hlavně některými lidmi lživě proklamovaných „přátelských vztazích“ k Sudetoněmeckému landsmanšaftu. Na AENews byla rozvedena debata na ožehavé téma a z něho vyplývající nebezpečné problémy a následky, kterou mohou pro nás, jako stát, v nejbližší době nastat. Jak uvádí AENews, server Parlamentní listy.cz uveřejnil informaci, že zemský soud v Mnichově (SNR) zrušil změny stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu z února loňského roku, kterým se sdružení vzdávalo majetkových nároků v ČR s ohledem na odsun Němců po II. sv. válce z Československa na základě dohod vítězných mocností z Postupimi.
To znamená, že příslušníci landsmanšaftu si mohou znovu nárokovat své požadavky na všechno, co jim bylo po válce, na základě Benešových dekretů, zabaveno. To je jedna stránka věci, která by mohla s největší pravděpodobností způsobit fatální následky pro občany, žijící na území dříve osídlených Němci.
V intencích těchto skutečností pro nás vyplývá alarmující poznatek, že z majetkoprávního hlediska jde o velmi závažnou záležitost, kterou ale k naší nelibosti a jistě za nesouhlasu většiny občanů významně podporují některé politické osobnosti. Jde především o členy KDU-ČSL alias Lidovce pány Hermana a Bělobrádka, potažmo členy současné vlády ČR, kteří se naprosto bezskrupulozně, bezcharakterně a vlastizrádně vnucují, vtírají či podbízejí do přízně Sudetoněmeckému landsmanšaftu, potažmo jejímu představiteli, krajně nesympatickému, falešnému, sádelnatému žoku Herr Posseltovi. To jsou fakta.
Není však od věci si položit otázku, co tím naši „vyjednavači“ vlastně pánové Herman, Bělobrádek a další „vlastenci“ vlastně sledují a čeho chtějí dosáhnout. Zda jim jde „jen“ o osobní prospěch, nebo od toho očekávají vlastizrádné následky ve formě znovu poněmčení pohraničí, zpětného „zabrání“ bývalého území Němci obývaných Sudet a tak opět uvrhnout české pohraničí do područí Německa a znovu jej germanizovat, za což mohou očekávat nesmírný vděk vedení landsmanšaftu včetně věcného (finančního) ocenění, případně, po dosažení svých cílů, zařazení či významného postavení v řadách této organizace?
Nicméně, vrátím-li se k titulu článku pak nemohu jinak než konstatovat, že zatímco my jako demokratický stát (kéž by), resp. Česká republika se oficiálně snažíme o klasické „dobré sousedské vztahy“ mezi oběma státy (tedy my po nich chlebem), Německý landsmanšaft (neplatí pro celé Německo) má záměry a cíle, které jsou pro nás naprosto nepřijatelné (tedy oni po nás kamenem). Je sice pravdou, že už méně také usilujeme o národní porozumění, ale i to má své důvody. Chtíc nechtíc, usilovat o stoprocentní smíření mezi oběma národy, tj. Slovany a Germány je myslím, z historického hlediska zcela vyloučeno. Nicméně, usilovat o dobré sousedské a přátelské soužití je více než potřebné a jistě výhodné pro obě strany. Otázka je, zda také „jen“ o tyto mírumilovné cíle a ne jiné usilují také jmenovaní páni, potažmo představitelé KDU-ČSL, TOP 09,ale také SL nebo mají vyšší, pro nás vlastizrádné cíle? Zmiňuji-li „představitele“ jmenovaných politických stran pak proto, že si nemyslím a jsem o tom přesvědčen, že s těmito vlastizrádnými záměry, snahami a cíli svých představitelů (P. Bělobrádek předseda, D. Herman I. místopředseda KDU-ČSL) také souhlasí členové těchto partají, případně další občané
Také si nemyslím, že by (jak je některými lidmi zmiňováno), faráři či kněží v kostele při mších přímo vyzývali „své ovečky“ k segregaci dobrých a zlých kandidátů a nabádali či jim určovali, koho volit a koho ne. Už sama podstata této strany, založená na principu křesťanské, tedy náboženské a rádoby demokratické ideologie dává předpoklady, že v rámci pobožností jsou v liturgických kázáních nepřímo, latentně řečeny či přednášeny jisté politické téze, které věřící (hlavně členy KDU-ČSL) touto cestou oslovují, případně je ovlivňují. Každá politická strana používá své ideologické nástroje, ovšem v případě KDU-ČSL, se jedná o součást přibližování se a podpoře záměrů a cílů Sedetoněmeckého landsmanšaftu, spočívající rovněž na bázi křesťansko-demokratických principech (CDU). Zde už obě strany nacházejí značné vzájemné porozumění i když zřejmě každý s jinými cíli. Mluvit v tomto případě o jednání v duchu demokracie, resp. křesťanské víry je věrolomnost, rovnající se přátelství Boha se Satanem.
Skutečnost, že se účelově , podvraťácky a především pokrytecky , tedy formálně a neoficiálně (?) setkávají naši představitelé vlády s představiteli významného, byť pouze občanského sdružení Německého landsmančaftu (tedy nikoli s partnerem na stejné úrovni) dokazuje, že jde o specifické a separátní akce, které pod hlavičkou „upevňování dobrých sousedských vztahů“ jasně naznačují, že jde o vlastizrádnou a cílevědomou kolaboraci se sudetskými Němci. O vstřícnosti, srdečnosti a otevřenosti, s jakou přistupují k „drahým sudetským přátelům a krajanům“ resp. křesťanským partnerům svědčí i vřelé proslovy Daniela Herman či Pavla Bělobrádka na sudetoněmecké slavnosti v Augsburgu. Z toho jasně plyne, že jakkoli se Herman a Bělobrádek snaží kamuflovat své vlastizrádné jednání těmi nejlepšími vlasteneckými proklamacemi a úmysly, jedno je jisté: cesta do pekla je vždy dlážděna (rádoby) dobrými úmysly, kam nás může dovést jejich „přátelství, vzájemné porozumění a hlavně hříšná nekřesťanská zločinnost.
