Pepe Eskobar
3.8. 2017 Zvědavec
Situace, ve které se americké ozbrojené síly cítí „nevytížené“, má svůj precedens – a jak dokazují snahy generála MacArthura v Koreji, je to něco, čeho je třeba se obávat.
Probíhající kolaps jednopolárního světa, s neúprosným vynořováním se multipolárního rámce, umožnil, aby vedlejší děsivá zápletka přešla v šílenost – normalizaci myšlenky jaderné války.
Poslední ukázka přišla ve formě toho, že americký admirál všechny ujišťoval, že je připraven řídit se rozkazem prezidenta Trumpa zahájit jaderný raketový útok na Čínu. Zapomeňte na fakt, že jaderná válka 21. století za účasti velmocí bude tou poslední. Náš admirál – s hezkým jménem Swift – je prostě zaneprázdněn demokratickými maličkostmi, neboť „každý příslušník amerických ozbrojených sil složil přísahu, že bude bránit ústavu Spojených států proti všem nepřátelům, zahraničním i domácím, a že bude poslouchat rozkazy důstojníků a prezidenta Spojených států, coby vrchního velitele a nejvyšší instanci“.
Takže vše je to o loajalitě vůči prezidentovi, civilní kontrole nad armádou – bez ohledu na riziko sežehnutí neskutečného počtu dotyčných civilů, Američany nevyjímaje (neboť by došlo k nevyhnutelné čínské odplatě).
Na záchranu opět přichází Swift: „To je jádrem americké demokracie, a kdykoliv máte armádu, která se vymkne pozornosti a poslušnosti civilní kontrole, pak máme opravdu velký problém.“
Nezáleží na tom, že pověstný mluvčí americké Tichomořské flotily – v tomto případě Charlie Brown (příhodné jméno?) – urychleně zahájil zmírňování škod a pohaněl premisu (jaderné) otázky jako „absurdní“. Jak otázka, tak odpověď jsou ve skutečnosti dosti výmluvné.
MacArthurova ohrádka se hroutí v temnotách
Abychom uvedli obzvláštní jemnůstky „civilní kontroly armády“, vraťme se zpět do září 1950 a Korejské války, za jisté pomoci knihy Bruce Cumingse a Johna Hallidaye „Korea: Neznámá válka“ (Korea: The Unknown War), která není ani zdaleka „absurdní“. Obzvláště nyní, kdy frakce strany války ve Washingtonu protlačovaly hodit atom nikoliv na Čínu, ale na samotnou Severní Koreu.
Je klíčovým připomenout, že v r. 1950 již existoval rozkaz prezidenta Trumana o „civilní kontrole armády“, aby svrhl dvě atomové bomby na Japonsko v r. 1945 – historicky první.
Truman se stal vice-prezidentem v lednu 1945. FDR s ním jednal s naprostým opovržením. O projektu Manhattan neměl ani tušení. Když FDR zemřel, byl vice-prezidentem pouhých 82 dní, a stal se POTUSem, přičemž nevěděl naprosto nic o zahraniční politice či nové vojenské/jaderné rovnováze.
Truman měl po bombardování Japonska pět let na to, aby se to naučil, za pochodu. Nyní se akce odehrávaly na korejské frontě. Dokonce ještě před obojživelným výsadkem v Inchonu, vedeným generálem MacArthurem – největším od vylodění v Normandii v den D v r. 1944 – Truman schválil, aby MacArthur postoupil za 38. rovnoběžku. Panuje výrazná historická debata, že MacArthurovi nebylo říkáno přesně, co podrobně dělat – dokud vyhrával. Dobré pro člověka, který miloval citovat Montgomeryho: „Generálové nikdy nedostávají adekvátní pokyny.“
Přesto MacArthur obdržel od Trumana přísně tajné pokyny, zdůrazňující, že jakékoliv operace za 38. rovnoběžkou jsou schválené, jen pokud „nedojde do Severní Koreje ke vstupu velkých sovětských nebo čínských sil, nebude existovat žádné avízo o plánovaném vstupu, či hrozba, že budou čelit našim operacím vojensky“.
A pak MacArthur dostal od šéfa Pentagonu George Marshalla zprávu jen do vlastních rukou: „Chceme, abyste se takticky a strategicky při postupu za 38. rovnoběžku nijak neomezoval.“
MacArthur postupoval. Byl si jistý, že Čína v Koreji nezasáhne: „Pokud by se Číňané pokusili dostat k Pyongyangu, došlo by k obrovskému masakru.“ No, mýlil se. Americké jednotky se zmocnily Pyongyangu 19. října 1950. Přesně v den, kdy nejméně 250,000 tisíc čínských dobrovolníků z 13. armádní skupiny Čínské lidové dobrovolnické armády překročilo řeku Yalu a vstoupilo na korejské území. Americká rozvědka ohledně toho, co vojenský historik S. L. A. Marshall popsal jako „fantoma beze stínu“, nic netušila.
MacArthur stále více šílel, včetně toho, že volal po použití jaderných bomb proti Severní Koreji. Musel odejít. Otázkou bylo jak. Civilisté – Dean Acheson, Averell Harriman – byli pro. Generálové – Marshall, Bradly – byli proti. Ale rovněž se obávali, že „pokud nebude MacArthur propuštěn, velká část našich lidí bude tvrdit, že civilní složky již nemají armádu pod kontrolou“.
Truman se již rozhodl. MacArthur byl nahrazen generál-plukovníkem Ridgwayem. Ale válečné šílenství pokračovalo dále, v zajetí čínsko-sovětské „hrozby“ a „ovládnutí světa komunisty“. Zabity byly více než dva miliony korejských civilistů. A to, co později řekl generál Curtis LeMay – dr. Divnoláska skutečného světa – o vybombardování Vietnamu „do doby kamenné“, bylo skutečně USA provedeno v Severní Koreji.
Průmysl a infrastruktura severu byly zcela zničeny. Je nemožné chápat kroky vedení v Pyongyangu v posledních desetiletích, aniž bychom vzali v úvahu, jak je pro něj toto hromadné vraždění a fyzická destrukce stále velmi živou vzpomínkou.
Takže to, co admirál Swift skutečně řekl, zakódovaně, je, že pokud přijde civilní příkaz, zahájí americké ozbrojené síly třetí světovou válku (či čtvrtou, pokud budeme počítat studenou válku), za pečlivého uplatnění doktríny Pentagonu o prvním úderu. Co však Swift neřekl je, že prezident Trump má rovněž pravomoc lidi Trumanova typu vyhodit a jakéhokoliv zešílivšího klona MacArthura vykopnout. When In Doubt, Nuke China vyšel na ICH
