Miroslav Lazanski: Pád Ameriky v Koreji

Avatar
Původní autoři

Miroslav Lazanski
28.9.2017  Politika

„Vláda v Pchjongjangu dobře ví, jak dopadli Saddám Husajn a plukovník Kaddáfí, když neměli, ale byli křivě obviněni, že mají, atomové hračky”, píše srbský publicista Miroslav Lazanski ve svém pravidelném sloupku v bělehradském deníku Politika.

Amerika není slabší, jen ostatní země se staly silnějšími. Ano, Amerika byla v roce 1945 „první zemí světa“, jediná nukleární velmoc, nejsilnější ekonomika a vlastník tří čtvrtin všech zlatých rezerv. Ani válka v Koreji v padesátých letech její pozici nezměnila, Amerika si zvykla být první, zalíbilo se jí to. A pak přišla vietnamská válka a trauma, spíše kvůli ztrátě prestiže, než kvůli promarněným životům…

Nynější krize kolem Severní Koreje dokazuje, že rok 2017 bude historickou křižovatkou, byť křižovatky jsou vidět až retrospektivně. Mimochodem, Vietnam přišel ve chvíli, kdy se Američané cítili být dokonalou společností, na což měli jako první země světa samozřejmě právo. Ve chvíli, kdy byla mezinárodní valuta v jejich rukou, neustále tiskli další a další bankovky. To vedlo k inflaci po celém světě a nakonec krachu Brettonwoodského systému (https://cs.wikipedia.org/wiki/Brettonwoodský_systém) – klíčového poválečného monetárního elementu. USA prohrály válku ve Vietnamu a historie se nezastavila.

Severní Korea to ukazuje velmi plasticky, americké impérium je nemilosrdně odsouzeno k pádu. Uznávám, že Rusko nemůže ekonomicky konkurovat Americe, Čína sice ano, ale USA jsou stále největší vojenská síla, nikoli však v nukleární výzbroji, kde je na čele Rusko. Pouze tvrdím, že pád Ameriky v nové nukleární éře, kdy se současný stav už nemůže změnit válkou, jako tomu bylo v éře konvenčních střetů, se stal zřetelným právě na příkladu odpalování severokorejských balistických střel a testů nukleárních bomb.

Prezident Trump na otázku, „co teď?“, odpověděl, „uvidíme…“ Je to váhání, dobře utajená hrozba, nedostatek nápadů, nebo prostě prozření, že vojenské řešení v Koreji není? A není proto, že Pchjongjang má stovky raket středního doletu, kterými ohrožuje cíle v Japonsku a Jižní Koreji, desítku projektilů mezikontinentálního dosahu pro cíle na Aljašce, plus nejméně tři desítky atomových a vodíkových bomb. Žádný masivní a přesný úder konvenčními, ale i jadernými zbraněmi nemůže zničit všechna odpalovací zařízení Severní Koreje, protože jsou mobilní a skrývají se hluboko pod zemí v severokorejských horách. Shodit sem sto atomových bomb by znamenalo způsobit radiaci, která by ohrozila i spojence USA – Japonsko a Jižní Koreu, ale i Čínu a Rusko. Shodit neutronové bomby je také složité, protože Peking si nemůže dovolit porážku Pchjongjangu, a na každou takovou bombu, která zanechává málo radiace, ale má vysokou ničivou sílu, odpoví Severní Korea svými neekologickými zbraněmi. Protože vláda v Pchjongjang u dobře ví, jak dopadli Saddám Husajn a plukovník Kaddáfí, když neměli, ale byli křivě obviněni, že mají, atomové hračky.

Severní Korea provádí své jaderné pokusy hluboko v podzemí, radiace neohrožuje sousední státy, domy tam nepadají. Raketa, která přeletěla Japonsko, letěla ve výšce 550 km, ta předchozí dokonce 2 700 km. To už je výška. Nad Srbskem, nad Ruskem, nad USA každý den přeletí výzvědné satelity cizích zemí. Jaký je rozdíl mezi severokorejskou raketou a cizí družící? Žádný. Když Sověti v šedesátých letech minulého století sestřelili americký špionážní letoun U-2, Churščov si kvůli tomu postěžoval De Gaulleovi, ten mu odpověděl, že sovětský špionážní satelit přeletí nad Elisejským palácem tři krát denně.

Když svět může žít s izraelskou atomovou bombou, s pákistánskou atomovou bombou a s indickou atomovou bombou, proč stigmatizovat Severní Koreu? To, že z Pchjongjangu zní válečnická rétorika, jsme zvyklí už 65 let. To ještě není důvod k válce. Pchjongjang usiluje o přímé rozhovory s USA. Clintonova administrativa svého času slíbila Severní Koreji pomoc v podobě potravin a ropy, výměnou za pozastavení jaderného výzkumu v Jangsongu. A Severní Korea tento reaktor zastavila, své závazky splnila, ale Washington sankce nezrušil zcela, tak byl výzkum znovu obnoven.

Jediná severokorejská „valuta” v rozhovorech s USA, ve chvíli, kdy je cílem ekonomická pomoc a zrušení západních sankcí, zůstává atomová bomba. Západ by chtěl, aby Pchjongjang zrušil svůj jaderný program, ale sankce dál pokračovaly, kvůli komunistické ideologii. V Pchjongjangu to odmítají.

Prostor Asie není Východní Evropa v roce 1989, která desetiletí čekala na demokratizaci. Asijský svět se více podobá Západní Evropě 19. století, kdy jednotlivé země ve vzájemných střetech vytvářely své hranice a struktury. Americký nátlak a vměšování jen komplikuje proces demokratizace. V Severní Koreji chápou americkou demokracii jako milost cizího světovládce, jako vnucené ponížení. Protože oni už jednoho vládce mají…

Foto a překlad Michail Stavrev 
 

Miroslav Lazanski  – (1950) v Karlovaci, vystudoval právnickou fakultu v Záhřebu, kde začala i jeho novinářská kariéra. Pracoval v několika významných jugoslávských denících, od roku 1991 působí v bělehradském listu Politika. Je autorem deseti knih.