Patrick Ungermann
19. 10. 2017
Já jsem ty satelitní snímky viděl. Vaše zem je na nich jako na dlani a můžete si zaostřit i na okresní město, posvítit si na nejmenší vesničku, ba na každé jedno políčko nebo si přečíst espézetku vozu za bukem. Mají vás na dlani, ti, kdo si mohou dovolit výrobu, umístění a používání nejnovějších satelitních přístrojů k bezchybné časoprostorové orientaci. A máte-li telefon, ať už jakýkoli, mají vás i ozvučené, dráha vašeho pohybu včetně pohybu vašeho smýšlení světélkuje na něčím pracovním stole. A jestliže jsou s to vyhodnocovat obrovský přísun zpráv a umí s ním naložit dříve, než vy něco podniknete, mají vás v hrsti. Neptejme se kdo, nechme je v anonymitě, o kterou tolik stojí. Ptejme se, co s tím.
Sžít se s tím? Budiž, jedna možnost to je. Beztak vědí, co máte a co nemáte, po čem toužíte a čím pohrdáte nebo čeho jste se už nasytili, čemu naletěli, z čeho se jak poučili a co jste posud nezkusili. Po čase vám podá pomocnou ruku přátelská reklama. A také se vám v novinách, v rozhlase a v televizi poví, že toho, čeho se bojíte, je zbytečné se obávat, protože teď právě je třeba se strachovat něčeho zcela jiného. A abyste se nenechali otrávit, má vás celý svět rád, vždyť u mixážních pultů dělají, co mohou, aby vám včas poslali vaši oblíbenou písničku, kterou je snadné uhodnout, jestliže vy vyjdete vstříc natolik, že držíte palce hitparádě. A když spíte, snaží se stovky laborantů zlepšit vše, co nosíte a jíte. Štípe vás tričko u krku? Od zítřka vás bude štípat méně. Budete-li myslet takzvaně všedně, necháte-li císařovi, co je císařovo, anebo koňovi, ten má větší hlavu, ponese vás mohutný proud občanského soužití, jistých sociálních jistot a náhražkami překlenutelných ztrát, budete v obraze alespoň potud, co je prý dobře a co ne, s čím je nutné se vyrovnat tak, že si s tím víte rady, a naopak, s čím je nejlepší se vyrovnat na ten způsob, že od toho vy nejste, abyste si s tím věděli rady.
Jiná možnost je nepřemýšlet takzvaně všedně, nemyslet jenom na to, na co se vás myslet naučilo, ale přemýšlet skutečně všedně, tedy o všem, co hýbe vaším každodenním životem, ačkoli je vám jasné, že mnoho z toho promýšlejí různé instituce a ty vám rozhodnou, do jaké rutiny se pustíte teď či ke konci čtvrtletí, jaké slevy si můžete nárokovat do dvaceti šesti let věku a kdy a kde je čas a možnost se účinně důchodově připojistit. A také, z jakých jmen na kandidátkách volit, protože jejich výběr bez vaší účasti je demokratický, zatímco nedemokratické strany nejsou od toho, aby se volily, ale od toho, že se na nich ukazuje, že demokracie je demokratická, jelikož je potud, pokud jsou to kuriózní bezbranné vzácnosti, strpí. Inu, myslet skutečně všedně znamená mít svůj vlastní běžnodenní rozum (selský rozum), který z vás dělá osobnost, a vy pak nepokládáte za ztrátu času zamyslet se nad tím, z čeho se skládá zelňačka, i když souběžně s vámi to vymyslel výrobce zelňačky v pytlíku. Jenže může nastat doba bez pytlíků, instituce selžou a co pak budete dělat, holátka boží?!
Ještě jiná možnost je nebát se myslet nevšedně. Na vlastní pěst pátrat po hlubších souvislostech, příčinách a důsledcích nejen toho každodenního, té vaší košile, která je samo sebou bližší než kabát. Že od takového pátrání máme odborníky? To sice máme, ale třeba na debatu s vámi zrovínka nemají čas a třeba jim na vás vůbec nesejde. A pak, je docela možné před ně postavit alternativu. Říci jim: Pánové, co to udělat takhle. Třeba vzít v potaz ještě i toto, posílit vědomí tohoto, počítat i s tímto, uvažovat ještě o tomto. A oni vás, protože jsou demokraté, nechají, abyste se vypovídal někde, kde nerušíte. Třeba v malonákladovém samizdatu. Tam zcela jistě nerušíte. Ale jestliže jste na to kápli s tím štěstím pro svět, možná však s neštěstím pro nerušenost vašeho existování, že se za vás postaví mnoho lidí, že dají za pravdu neobvyklé, a co je podezřelejší, nesponzorované myšlence, začnou vás démoni démonizovat. A když si nedáte pokoj, řekne ten na slovo mnohem vzatější (silnější): Tak dost! Veřejnost se o vás dozví, že jste hazardér s lidskými osudy, falešný hráč. Mocní o vás budou vědět pravdu, dráha vašeho pohybu včetně vašeho smýšlení zazáří na něčím pracovním stole. A zatímco vy spíte, budou se laboranti zamýšlet, jak to provést, abyste neštípal jejich vlivné zaměstnavatele. Oni to s tou obrovskou technickou převahou dříve či později vymyslí.
Za takového stavu věcí jsou jen dvě možnosti dalšího postupu. Totiž couvnout, omluvit se a zaplout do šedi vás už nenechají. Udělat to můžete jedině bez záruky na úspěch. Obě skutečné možnosti zní: Nedat se! Nedat se na příklad tak, že kolem sebe začnete kopat, třeba i promyšleně a zásahově dosti přesně kopat, rozdávat údery ze zadu. Hrdě si vzít stejnokroj a čestně prohlásit: Já jsem váš nepřítel, vyzývám vás na souboj? To proti těm satelitům nelze. Nenechají vás vypochodovat z domu. Zastrašují vás? Budete zastrašovat i vy je. Bude to kdo z koho a bude to oboustranně podlé.
Pak je tu možnost v daném případě nejnáročnější. Je to cesta ušlechtilého lidského jednání na hranici s nesnesitelnou tíhou jedincova osudu. Pracovat myšlenkově, bránit se v mezích jimi daných pravidel hry. Nejednat nezákonně, nepokoušet se unikat do ilegality, pracovat veřejně. Stejně by vás vyslídili a možná by vás pak vinili ve shodě s tím, z čeho by vás vinilo vaše svědomí. Jedině posledně zmíněná cesta je bude mást. Dráhu vašeho pohybu včetně toho myšlenkového budou mít bedlivě na očích, jenže ne beze zbytku. Uvidí něco kartografického, nikoli lidského. Lidského uvidí jen vaši lidé, oni a Bůh. A pro ně tu, kamarádi, jste!
