Evropa neevropsky nebezpečná

Patrick Ungermann
10. 10. 2017
V devadesátých letech se u nás v souvislosti s celostátním přechodem pod nové politické ideje instalovalo rovněž takzvané rasistování. Zákonné zrovnoprávnění národnostních menšin, které prováděla už Československá socialistická republika v rámci socialistického internacionalismu a před ní prvorepublikové Československo v rámci demokratismu, už jako by nedostačovalo. Globalizační přípravě na zcela volný pohyb výhodných pracovních sil, zdrojů a prostředků by lépe vyhovoval model, který omezí vliv a počty kritiků. Automaticky je přirozeným odpůrcem globalismu cokoli, co globalizaci nepotřebuje. 

To mohly být konkurenceschopné ekonomiky středoevropských států, jistě i Jugoslávie, a samozřejmě ideje, které vidí jako součást státní prosperity mít co nejvíc svrchovaný národní stát, který rovnoprávnost národnostních menšin sice z civilizačního důvodu zaručuje, ale stále už tím, že má hranice, vlastní zákony a cla, co mají chránit jeho hospodářství včetně zaměstnanosti, představuje z globalizačního pohledu překážku pro rozšiřování mezinárodních mamutích podniků nebo pro šíření i s tím související světovládné legislativy.

Krátká svoboda slova (ledaskdo si ji vyložil po svém) skončila také tím nahořklým rasistováním. Hromadné sdělovací prostředky, nyní už přetavené na média se vstupem západního kapitálu, přičinlivě propíraly téměř téma číslo jedna – za rohem je fašista-rasista. Začaly, pro nás do té doby nepochopitelné, kauzy, kdy provinění se proti příslušníku národnostní menšiny bylo téměř automaticky považováno za zdroj rasismu. Ledasjaký zločin a přečin spáchaný členem národnostní menšiny byl naopak nezřídka zlehčovaný tvrzením, že oni mají jinou mentalitu a složitější životní podmínky. Vražda cizince nebo menšinového člověka byla skoro vraždovatější než jiná tragédie toho druhu.

Tento étos se přelil do nultých let a jeho teze se vystupňovaly. Kdo podporuje svůj národ (lid) ve své vlasti a žádá jeho vládu, a tedy svrchovanost, čili národní vlastenec (národovec, nacionalista), je nejprve muzeální figurka ze (zase sporného) národního obrození, a později je už prostě zločinec. To už jsme v letech desátých a u výroku francouzského prezidenta Macrona, který spíš platí za jednoho z eurounijních mocnářů, že nacionalismus je zločin. Proti podobným tezím a s nimi spojenému horlení a štvaní jsem od roku 2000 psal na stránkách Českých listů, až se to podílelo na konci mé kariéry vysokoškolského lektora a několikeré změně zaměstnání. A v článcích, které na nebezpečí totality 21. století upozorňují, pokračuji i na stránkách Slovanu.

Rasistování nám vrátilo strach = sebralo odvahu a umožnilo provádět něco, co sice žádný opatrný zákon v Evropské unii nenařizuje, ale co ve skutečnosti existuje, a je to případné zvýhodňování lidí pro příslušnost k národnostní menšině. Děje se v konkrétních případech od úřadoven sociálního zabezpečení, přes různé dotační projekty, až po vyhlášení výsledků literární soutěže. Krom toho, že strach nás nutí k provádění zoufalých věcí, umožnil plynulou cestu od rasistování k takzvané pozitivní diskriminaci, a ta je rovněž působivým nástrojem k zeslabování dostředivých sil v tradičních národních zemích Evropy.

Cestou od rasistování k takzvané pozitivní diskriminaci jsem upozorňoval, že žádná diskriminace není pozitivní, poněvadž každá vzbuzuje spravedlivý hněv a pocit křivdy. A doufal jsem, že kromě přepjatých skupin, které si za všech okolností počínají hrubě a které rozumný člověk nemůže chtít, způsobí rozhořčení davovou nevoli, pro kterou skončí zvýhodňování jedněch na úkor druhých a také odnárodňování lidu, poangličťování češtiny a jistá loutkovost vrcholných politiků. Nestalo se. Zřejmě jsem nedocenil sílu peněz, sílu strachu spojenou s touhou po kariérním postupu a sílu elektroniky, která téměř vyřadila pokolení, co už nastoupilo do zaměstnání. A nakonec jsem podcenil sílu propagace Evropské unie, kterou si mnozí mladší lidé spojili s cestováním, s angličtinou a s nekonečně otevřenými obchodními domy, navíc v situaci, které říkáme konzumní (spotřební) společnost. A vlastně i na ten konzum, jemuž přezdíváme životní úroveň, přinejmenším čtyři léta útočí síla, kterou jsem před více lety nepředpokládal. Je to islamizace západu, západu, co si cestu od rasistování k diskriminaci domácích většin musel prožít daleko drsněji než my.

Co je to Evropa neevropsky nebezpečná? Hrabě Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi ji vyjádřil plánem, který předpokládá, že v Evropě vznikne nová negroidní eurasijská rasa ovládaná elitou – führernation. Poslechněme si přímo hraběte: „Člověk budoucnosti bude míšenec (mongrel). Dnešní rasy a třídy zmizí v důsledku zániku prostoru, času a předsudku. Eurasijsko-negroidní rasa budoucnosti, podobná svým vnějším vzhledem starověkým Egypťanům nahradí rozmanitosti národů a jedinců.“ Hrabě nebyl okrajový myslitel, v teorii budování Evropské unie stojí jako otec této ideje dost vysoko. S výše vyzrazenou tezí lze předpokládat, že se v kuchyni Evropské unie budou hledat příležitosti, jak indoevropské plemeno a jeho národy v Evropě zředit, znehybnět, vykořenit. 

V souladu s panevropským záměrem hraběte Coudenhove-Kalergiho tady musí, mimo konzumu, pomoci kupa lidí z Asie a Afriky. Už se potvrdilo, že připlouvající migranti nejsou jenom těmi válečnými uprchlíky ze dvou blízkovýchodních zemí. V černé Africe celé vlády vybízejí svůj lid, aby opouštěl rodnou zemi a posílal evropské peníze coby palivo pro africké ekonomiky. Ukazuje se, že jiní migranti kanystry balené vody zahazují, protože mají do začátku slušné peníze za účasti nevládních organizací, nebo tvrdí, že si cestu do Evropy prostě koupili. Co je to nevládní organizace? Útvar, často bohatý, který dělá něco svého v zemi, jejíž vláda vůbec nemusí mít zájem na tom, jak si nevládní těleso počíná. Nevládní organizace do doby, než budou muset zveřejňovat zdroje příjmů a smysl činnosti, mohou skvěle mlžit a konat v jakémsi utajení.

Velmi špinavou práci na poli budování „nové Evropy“ s „novými Evropany“ odvádí ideologický marast. Pořád se rasistuje, hledají se fašisté, a nejen že jsme dnes a denně bombardovaní odstrašujícím hitlerismem, hitlerismus je navíc vykládaný dočista nesmyslně, jako by byl nacismus nacionalismem. Zní to podobně, že. Jistě, čum do ráje jako rum do čaje. Ve skutečnosti Adolfu Hitlerovi nešlo o národ, ani o německý, ale o rasu. Jestli opravdu chceme, aby vedle sebe plemena žila a dotvářela rozmanitý svět, nemůžeme zakazovat jenom hitlerismus, jenž některá plemena likvidoval tělesně, ale i vliv tezí hraběte Coudenhove-Kalergiho, které mají za cíl v Evropě a snad i jinde domácí plemena ničit geneticky – rozředěním, a ničit přirozenou sounáležitost, čili vazby na původní kulturu a na touhu mít vlastní státní útvar. Poslední výrony ideologie pak prohlašují, že islám patří mezi odvěké tradice v Německu a je jednou ze švédských tradic. Co k pravdivosti takového hlásání dodat? Vždyť je to, jako říkat, že Francesco Petrarca své sonety opsal od Čingischána.

Když si ve světle všeho, co bylo řečeno, povíme, že v Nizozemí už pracuje pět, šest zhola muslimských škol ne kvůli Nizozemcům, kteří by nechtěli vodit děti do škol, kde se učí muslimové, to by nesmělo být, ale kvůli muslimům, kteří nechtějí děti vodit do škol s Nizozemci, to být může; když dodáme, že v Rakousku už dvě školky vůbec nepodávají obědy z vepřového masa, jelikož mají i muslimské žáčky; a když doplníme, že do různých jiných škol nesmí na Mikuláše přijít Mikuláš, protože jde o křesťanský zvyk, který různí muslimští migranti nestrpí, rýsuje se mi jediná cesta, jak pro Evropany zachránit kousek Evropy. Středoevropské země musí z Evropské unie vystoupit, je-li jejich lidem jejich způsob života milý. Středoevropskou zemí je rovněž naše vlast. Dobré by bylo, kdyby země Vyšegradské čtyřky zvolily místo členství v Evropské unii konfederační spolupráci a otevřely spolčovací prostor zemím jižních Slovanů.

Myslím, že nás v EU drží dvě záležitosti: Záměrně šířený nadbytečný strach z Ruské federace a názor, že je Evropská unie zdrojem lepších peněz, než jaké by poskytlo naše samostatné národohospodářství. Dotace jsou v unii předmětem ohromné propagace. Cokoli je jimi spolufinancováno, musí se opentlit oslepujícím plakátem, že tady EU penězi pomohla. Ostatní subjekty, které věc platí, se z hlediska vladařské perspektivy mají choulit až dole nad lištou a jejich loga jsou maličká. Přitom skutečnost rozhodně není taková, že by nám unie jen zase něco zaplatila. Především si z rozpočtu unii platíme. A je velmi nesnadné se dopátrat toho, jestli je rozdíl mezi našimi penězi pro unii a unijními penězi pro nás pro nás kdovíjak ziskový. Připočteme-li sankce, které musíme uvalit na země, které nejsou společnosti USA-EU po chuti, a sankce, které bychom unii hradili, kdyby naši poslanci odmítli zvednout ruku pro zákon, který „pro nás“ už unie schválila mimo naši vlast (nakonec, co je to v unii vlast?), započítáme-li kvóty na výrobky, jejichž výrobu musíme omezovat, a sankce, které jsou nabíledni, pakliže od Němců neodebereme předepsaný počet jakýchkoli migrantů odkudkoli, potom snad už porozumíme, že pro nás Evropská unie žádné terno být nemusí.

Za malou chvilku si zvolíme státotvorné politické strany. Těžko vám radit, které uskupení si vybrat. Pohled na mordu na billboardu se slibným nápisem, že zase bude dobře, nikomu nic moc nenapoví. V jedné prosbě směrem k vám ale mohu mít čisté svědomí. Vybírejte, prosím, mezi stranami, které si do programu činnosti vtělily závazné referendum (všelidové hlasování) o našem setrvání v Evropské unii. Udělejte to a třeba si kupte vepřové koleno a potěšte se, že ve městech nemáme no-go zones (místa, odkud nevyvázneš), že k nám víc a víc jezdí výletníci jako do jedné z mála bezpečných evropských zemí, že naše školy nebývají cílem islamizace a naše chodníky nejsou terčem terorismu. Za ztrátu těchhle, dnes už vlastně výsad, nám žádná Evropská unie rozhodně nestojí. Tady (a máme-li děti) by naše volba měla být jasnou volbou. Děkuji vám za pozornost.

Obrázek: Starověký Egypťan, Coudenhove-Kalergiho nový Evropan.