Miroslav Polreich
10. 10. 2017
Neobvyklý nadpis, ale reálná šance. Svět stojí před závažným problémem, který se neváže jen ke korejské krizi, ba naopak její řešení může mít a také lze očekávat, právě v souvislosti a pod dojmem této situace, která je vynucena současnými okolnostmi. Je možno nalézt společné řešení, dohodu a urychlenou stabilizaci mezinárodních vztahů mezi rozhodujícími mocenskými subjekty v daleko větší dimensi než jen v oblasti východní Asie.
Pro ujasnění a pochopení, uveďme několik orientačních, ale v současné době zásadních tezí :
Jaderná válka je vyloučena. Bylo tomu tak i v období bipolárního světa a tím více v současných multipolárních podmínkách
Lokální války nelze vyloučit, ale korejská krize má jiný charakter. Proto je rovněž vyloučena. Týká se USA, Číny, RF, Severní a Jižní Koreje a také Japonska. Tři státy + jeden (KLDR) mají atomovou výzbroj.
Jižní Korea a Japonsko, stejně tak RF a Čína, dle jejich prohlášení, vojenský střet neumožní. Věřím, že to je i postoj USA.
Silácká prohlášení ze Severní Koreje i prezidenta USA nejsou cílené k problému, ale k domácí, velmi omezené intelektuálně i početné veřejnosti.
Rozhodující konstanta. Vzájemná mezinárodně politická závislost velmocí, jejichž přední bezpečnostní priority jsou totožné. (nešíření zbraní hromadného ničení, terorismus, organizovaný zločin, drogy, životní a zdravotní prostředí, ale i ekonomická a výzkumná spolupráce, vesmír). Žádná z velmocí nemá kapacitu tyto problémy řešit individuálně. Je podmíněna vzájemnou závislostí.
Krize a mír se řeší s nepřítelem jednáním.
Současná politická a bezpečnostní historie je charakteristická tím, že krizové situace se nejenom vyřešily smírně, ale měly i aktivní impuls pro další pozitivní perspektivní vývoj. (Kubánská krize – stažením raket z Kuby a Turecka a záruky USA, že Kuba již nebude napadena, Válka šestidenní na BSV (v r.1967) schůzka na nejvyšší úrovni Kosygin Johnson, která vedla k „duchu Glassboro“ a v podstatě k pozitivnímu zvratu v mezinárodních vztazích, Smlouva SALT 1,
Smlouva o nešíření zbraní hromadného ničení a nástup helsinského procesu, který ukončil nakonec bipolární svět s masivním odzbrojováním v devadesátých letech a nástupu období důvěry a spolupráce. Pozitivní možné výstupy z korejské krize uvádím závěrem.
Tento podrobný a podnětný úvod nás upozorňuje na skutečnosti, že existuje vždy pozitivní řešení, které má nakonec i kladné rysy. Neexistuje žádný reálný důvod, aby to bylo v Korejské krizi jinak, navíc i proto, že má globální charakter. O ten nám nyní v podstatě jde.
Podařilo se zvrátit období devadesátých let voláním po novém dělení světa, ale v jiné geografii za pomoci hledání či vytváření nepřítele, kde aktivně působily i postkomunistické státy včetně naší republiky. Na základě teorie, že Američané jsou naivní romantici, když se chtějí dohodnout s Ruskem, nebo dokonce zrádci tak jako západní mocnosti v Mnichově (Havel ve Varšavě).
V současnosti se objevila nová situace po volbách v USA a zvolením Trumpa volání po nutné změně, kdy však jeho politický postoj nebyl zcela vyhraněn. Proto vnitropolitická, ale i zahraničně politická situace musí čelit silným kampaním vedeným hlavně neocons, ale i krajně pravicovými elementy u nás s jednoduchým cílem návratu opět ke zpochybňování stavu bezpečnosti světa, ne tam, kde nebezpečí skutečně existuje, ale kde by případná spolupráce tuto jejich snahu mohla narušit.
V našem případě se jedná o nepochopitelné výstupy z soc. dem. Ministerstva zahraničních věcí (zpracoval pro ně CEVRO – Policy paper), že pokud USA se opět chtějí vrátit ke spolupráci, přejdeme do „antiamerického“ tábora. Kdo to je?
Celá pro válečnická kampaň je vedena i veřejnoprávní TV, kde nás vojenský a bezpečnostní analytik Lukáš Visinger z Brna, (18.9.2017) poučuje, že válka je pro něj „jen menší zlo“ a proto by ji doporučoval jako řešení současné korejské krize !
Tyto profašistické tendence a výkřiky samozřejmě dokonce v rozporu s naším trestním právem mají jednu závažnou funkci – vyvolávat strach a nejistotu u lidí, neboť to je prostředí, v kterém se lid snáze ovládá. Proto asi státní zastupitelství je nečinné. K tomu lze jen dodat : „No passarán“.
Vraťme se však k samotné Koreji. Ta krize má svoji dlouhou historii. Vzpomeňme na jednání ministryně zahraničí USA Madelaine Albrightové v Severní Koreji, krátce před ukončením jejího mandátu a návštěvě vysokých představitelů Severní Koreje v USA. Připravovala se dokonce cesta prezidenta Clintona do Koreje k podepsání řady dokumentů. Korea byla USA vyjmuta ze skupiny „darebáckých států“ Byly podepsány dohody dokonce o jaderné spolupráci a pomoci dodávkami potravin a ropy za podmínky pozastavení jaderného výzkumu v Jangsongu. A Korea výzkum opravdu zastavila a umožnila přístup mezinárodní kontrole. Změna administrativy v USA ve prospěch republikánů vedla i k ukončení realizace dohod. Bohužel.
Dle uvedeného, je tedy Korea stranou, která vylučovala jednání, anebo to byl někdo jiný, který na druhé straně odmítl i ukončení vietnamské války již v roce 1968, kdy smlouva byla připravena a byl k tomu doveden za stejných podmínek až po dalších pěti letech a dalších mrtvých na obou stranách. Kissinger za to obdržel v roce 1973 Nobelovu cenu míru.
Není od věci připomenout i roli Luboše Zaorálka, který se velmi aktivně zapojil z pozice své funkce předsedy Poslanecké sněmovny do korejského problému a vytvořil si prostor nejenom ke korejské straně, ale napomohl následně i svým jednáním ve Washingtonu k usnadnění dohody a překonání krizové atmosféry v té době. Byl to účinný a dobrý vklad do připravovaných jednání.
Celá Zaorálkova mise byla nezanedbatelným příspěvkem v oblasti preventivní diplomacie. Myslím, že doma nebyl ale moc pochopen a oceněn. Bipolarita, po které se stále zde volá, je pro nepříliš inteligentní snáze srozumitelná. Na jedné straně dobro (na té naší) a na straně druhé zlo. Dnes má ale Zaorálek mandát přímo ve své funkci a nějak opomíjí ho využít, přestože již jednou měl dobře nakročeno.
Závěrem chci konstatovat, pokud to samotný čtenář, ale i naši „odborníci“ nevnímají, že mírové řešení je jediné možné. Forem pro dohodu je celá řada, od konečného uzavření mírové smlouvy obou Korejí, po smluvním zajištění klidu a míru s oběma zeměmi pod zárukou OSN a Šanghajské organizace spolupráce, což může vyústí až k označení korejského poloostrova spolu s Japonskem za bezatomovou zónu (nezapomeňme, že již jednou Korea s obdobným řešením souhlasila, když po dohodě zastavila, tehdy jenom výzkum, a připustila mezinárodní kontrolu). Toto, ne tak nereálné řešení by ovšem předpokládalo i
prohlásit poloostrov za území bez cizích základen, což není zas tak velký vklad z americké strany, když je si vědoma co současný zbrojní potenciál Koreje pro její bezpečnost znamená.
Myslím dále, že ale ani my nemůžeme zůstat pasivní, MZV, Zaorálek osobně ve svém aktivním jednání. Ale hlavně na druhé straně zastavit současné spanilé jízdy našich neocons a jejich „uvědomování“ republikánských ústavních činitelů v tom, že znovurozdělení světa je východiskem a jediná naše budoucnost.
Jenom ne žádná spolupráce hlavně s Ruskem. Pro servilní rádce to snad k obživě stačí, ale rozhodně ne k reálnému obrazu potřeb společnosti a dokonce k zachování života na této planetě.
Jak jsem uvedl, korejská krize není hlavním problémem, ale její řešení rozhodně však napomůže ve svých důsledcích uvědomění si novou administrativou ve Washingtonu bezpodmínečné nutnosti spolupráce při řešení dalších a podstatnějších problémů, včetně otázek zbraní hromadného ničení. Tento přístup zdůrazňuje i právě udělená Nobelova Cena míru.
Malá poznámka – ať rádci, ne moc znalého v mezinárodně bezpečnostních otázkách kandidáta na prezidenta pana Drahoše, páni Kolářové, zůstanou raději doma. Venku neodpovědně škodí. Svému prezidentskému kandidátu pochopitelně daleko více.
