Právo na sebeurčení národů neplatí pro ty, kteří chtějí opustit bruselský eurožalář?

Avatar
Původní autoři

Martin Kunštek
3. 10. 2017
Proč Chorvatsko, Slovinsko a Kosovo ANO a Katalánsko NE? Najednou vidíme v plné nahotě ten dvojí metr. Ti, kteří chtějí vyhlásit nezávislost jouce přitom vedeni tak, aby vzápětí mohli být navlečeni do Bruselského chomoutu, jsou podporováni. A mají právo na sebeurčení. Ti kteří chtějí z bruselského žaláře národů ven jsou označování jako separatisté či nacionalisté. A div ne za extremisty či teroristy. Mezinárodní podpory se jim nedostává stejně jako Kurdům, kteří chtějí suverenitu a s Bruselem nic společného mít nechtějí.


Jakási Charta Organizace spojených národů zakotvuje v čl. 1 odst. 2 a dalších ustanoveních právo národů na sebeurčení. Tato v naší veřejnosti téměř neznámá či polozapomenutá mezinárodní smlouva z roku 1945 je shodou okolností základem dokumentem mezinárodního práva. Je to nejsilnější mezinárodně právní akt. Něco jako celosvětová ústava, kterou byla zřízena OSN a její orgány, a stanoveny zásady soužití států a národů. Odvolávají se na ni téměř všechny mezinárodní smlouvy. Jde o celosvětově nejvýše postavený právní text. Na ni navazuje Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který spolu se svým sesterským paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech tvoří základní celosvětově platné dokumenty zakotvující lidská práva. Něco jako světová obdoba naší Listiny základních práv a svobod. Rovněž pak o občanských a politických právech zakotvuje právo národů na sebeurčení v čl. 1 odst. 1. Všechny členské státy OSN tedy i Španělko a ČR jsou těmito dokumenty jako signatáři právně vázáni. A jsou povinni je dodržovat.

V minulosti se „v zájmu prosazení“ tohoto práva vedlo mnoho válek. Dekolonizační války, války označované jako „občanské“ nebo vnitřní. Z poslední doby můžeme namátkou jmenovat války v bývalé Jugoslávii. Samostatnost si vybojovali Slovinsko a Chorvatsko. A to za zpočátku tajné materiálně vojenské podpory zejména Německa, následované vzápětí i diplomatickým uznáním ještě během probíhajících bojů.

Za odtržení Kosova od „zbytkové“ Jugoslávie vedly válku některé členské státy NATO a EU. A to dokonce v rozporu s  Chartou OSN. Všechny evropské státy Chorvatsko a Slovinsko uznaly. Tyto země byly později přijaty i za řádné členy OSN, takže se považují za řádně mezinárodně uznávané. Kosovo uznaly jen některé země. A mezi nimi i ČR. Ačkoli Kosovo o členství v OSN ani nepožádalo. A není tudíž považováno za plně mezinárodně uznávaný stát.

Bez boje se podařilo získat suverenitu například Estonsku. Po vyhlášení nezávislosti na Sovětském svazu Moskva sice napřed poslala do země vojáky, ale po několikadenním jednání bylo dohodnuto jejich stažení. V té době již probíhal rozpad Sovětského svazu a nezávislost získali i další země. Jako Bělorusko nebo Ukrajina.

Obrovské štěstí měli i Češi a Slováci. Československu se podařilo v roce 1918 odtrhnout od Rakouska-Uherska prostým vyhlášením nezávislosti. A následným diplomatickým uznáním. Podruhé měli Češi a Slováci to štěstí, že se rozdělení jejich společného federálního státu odehrálo bez boje. U jednacího stolu. Neasistovali u toho ani policejní těžkooděnci. S odstupem času, když vidím kolik krve bylo prolito při pozdějších děleních států se domnívám , že hlavní aktéři, kteří dohodli i mírové rozdělení federace – Václav Klaus a Vladimír Mečiar, by měli být vyznamenání Nobelovou cenou míru. I když s mnoha aspekty jejich politiky nemusím souhlasit, tak za tento výkon si nejvyšší ocenění zaslouží.

Mírovou cestou se pokusili před několika lety oddělit od Velké Británie Skotové. V referendu však samostatnost těsnou většinou neodhlasovali. Již nyní probíhá petiční akce za opakování referenda  dříve než po tamním zákonem stanovených pěti letech. Argumentováno je tím, že došlo ke změně podmínek, protože Britové odhlasovali v referendu BREXIT. A protože skotští předáci signalizují, že po získání nezávislosti hodlají usilovat o co nejrychlejší opětovnou ztrátu suverenity formou vstupu do EU a dokonce i o přijetí EURa, tak je jejich snaha ze strany Bruselu a řady vlád členských států podporována.

Naopak snaha Katalánců po suverenitě podporována není vůbec. Bití voličů ve volebních místnostech a policejní střelba do lidí, kteří chtěli jít hlasovat v referendu, je označována za „vnitřní záležitost” Španělska. Včetně našeho ostudného ministra zahraniční Lubomíra Zaorálka (ČSSD). Asi je to proto, že Katalánci kromě získání nezávislosti na Španělsku požadují i věci, které se bruselské vrchnosti a jejím slouhům v členských zemích vůbec nelíbí. Jsou jimi též:

– Odchod z EU
– Opuštění EURa a zavedení vlastní měny
– Zavedení cel na dumpingové dovozy z rozvojových zemí

O tom se u nás zcela mlčí. Jako o všem co nevyhovuje globálním a evropským papalášům.