Quo vadis Sašo Mitrofanove?

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
1. 11. 2017
Alexandra Mitrofanova znám od okamžiku jeho vstupu na území ČSSR, vysazeného k nám ze Sovětského svazu. Docela bystrý muž, který začal operovat v mé rodné vlasti; jednu dobu jsme byli skoro na jedné vlně novinářské práce. Dokonce jsme byli i nablízko Borisu Jelcinovi a vedle něho stojícího Václava Havla. Postupně jsme se vzdalovali, podivoval jsem se, ale nikdy nezáviděl jeho významným českým novinářským dekoracím, mezi nimi Ceně Ferdinanda Peroutky, udělené za velkého potlesku Syndikátu novinářů ČR a havlíčkobrodského Knižního veletrhu Markéty Hejkalové.


Postupně jsem se nestačil divit nejenom jemu – ale i senátoru, europoslanci Jaromíru Štětinovi, v jaké tónině našli tito dva muži ze stejné profese, jakou je i moje, společnou řeč.

Všichni tři dohromady známe slušně ruskou i sovětskou historii i současnost, jeden více – druhý méně. Můžeme z ní jako papoušci vytahovat štěstí i neštěstí, jsme k tomu slušně teoreticky i prakticky vybaveni.

Vzděláním i štěstím ducha.

O to mi ale nejde, spíše si myslím, že ten druhý, co se zařadil do politiky a označil se za hrdinného a chrabrého válečného zpravodaje v cizích službách, nejenom žere, ale i mlaská široko daleko kolem sebe.

Ale budiž – každý je strůjcem svého štěstí a může dneska lhát, až se hory zelenají.

Je to jeho – nikoliv moje – volba.

Jiný je však Mitrofanov, kdysi se lísal k Miloši Zemanovi, nyní už desetiletí v týmu deníku Právo, pod kuratelou šéfredaktora Zdeňka Porybného – se stejnou, ba co dím podobnou specializací, dští proti Miloši Zemanovi oheň a síru. Dokonce nyní zakejhal k jeho výsostnému prezidentskému rozhodnutí vyznamenat po zásluze na počest 28.října 2017 několik osobností.

Položil otázku, kdy konečně vedle Sobotů, Vondráčkových a třeba Nohaviců vyznamená i ženu, která ho v Konstantinových Lázních kdysi připravila o poctivost.

Tohle přece není český etický pohled na věc, ale výkřik hulváta non plus ultra.

Jsme každý a nejenom my dva – již dneska zřejmě už ze zcela jiného těsta, autor by si to měl uvědomit. Avšak nemusí, je svéprávný. Jinak se smířím se skutečností, že nemocnému nikdy ani já, ani nikdo, nemáme ubližovat. Nebo si mohu myslet a říci to nahlas, že jde o vzácný druh idiotismu, jaký je v každé době a pro každou dobu, žádoucí. Principál ví, že program každého cirkusového představení se bez něho v žádném případě pro spokojenost publika pod šapitó, neobejde.

P.S. V lidských dějinách jsou přeběhlíci pokaždé využíváni k nejšpinavější práci. Posléze, až ji vykonají, odhazují je jejich kormidelníci na smetiště. Přeběhlík se snaží vyhlížet jako největší vlastenec v nové zemi, do níž vkročil a tu, kterou opustil označí za nepřátelskou, někdy i odpudivou. Čím více se o to snaží, tím měně mu příjemci jeho myšlenek nedůvěřují, klesá u nich jeho důvěra. Konec konců oni a jim podobní padají na nejhlubší dno.