Miloš Zeman obhájil svou funkci v přímé volbě.
Zdá se, že k obratu došlo v posledním týdnu a že svou roli hrály tzv. televizní debaty. S jemnou ironií je tedy možno podoktnout, že Drahošovi nepomohlo ani stahování králíka, které ho zřejmě mělo přiblížit „obyčejným lidem“, i když mě spíš evokovalo, že vyhraje-li Drahoš, můžeme i my být v rolích takového králíka.
Situace vykazovala do určité míry podobnosti s rokem 2013. Proti Miloši Zemanovi se postavila tzv. kulturní fronta, která ovšem proti němu kampaň vedla celých pět let. Jiří Drahoš, který neměl žádné předchozí politické zkušenosti, ji měl splnit sen o „slušném prezidentovi.“ Poučení z minulých voleb se spíš týkalo médií – ty ve své většině nebyly Zemanovi nakloněné, ale přeci jen nebyly tak enormně útočné, jako v roce 2013. Ovšem zdá se, že zástupci kultury získávají před každými prezidentskými volbami pocit, že jsou něco jako morální svědomí národa (bůhví, proč?) a následně opět „přetáhli nápřah.“ Domnívám se, že jejich emoční kampaně byly spíš kontraproduktivní.
Následné spojení téměř všech ostatních kandidátů proti Zemanovi (které jeho oponenty vedlo k tomu, že začali automaticky sčítat hlasy a vyšlo jim, že Zeman musí jasně prohrát) působilo možná na nerozhodnuté voliče motivačně a pomohlo navýšit volební účast.
Zeman ukázal značnou psychickou odolnost, která se koneckonců od vrcholných politiků očekává. To ovšem vůbec neznamená, že v kampani nedošlo k řadě chyb, které pokryl Oskar Krejčí, viz zde a zde.
Nemilosrdným okem se na oba kandidáty podíval slovenský analytik Eduard Chmelár.
Vynecháme-li maloměšťácké ódy na „slušného“ člověka, kterým jsem se věnovala v jiném článku, pak je patrné, že více než Zemanova síla zapůsobila Drahošova slabost.
Znovu se musím vrátit ke klíčové otázce: proč Drahoš? Proč se rozhodl (resp. KDO se rozhodl), aby kandidoval člověk, který se ve vysoké politice nepohyboval a který – jak televizní debaty ukázaly velmi pregnantně – se prostě v politických tématech neorientuje? V debatách Jiří Drahoš ukázal, že je prázdná nádoba: co se do něj nalilo, to z něj vyteklo.
Nezaznamenala jsem žádnou zásadní myšlenku, žádnou vizi, jen naučené fráze. Některé jeho odpovědi a reakce mě evokovaly jednoho mého studenta, který si u zkoušky vytáhl otázku „tržní selhání“ a odpověděl na ní, že tržní selhání je, když selže trh.
Jiří Drahoš na mě působil jako člověk, který dostal do rukou scénář, který sepsal ovšem někdo jiný. Čímž se vracím k otázce: kdo?
Poslední kapkou v tomto ohledu bylo Drahošovo prohlášení, že by ani ve třetím pokusu nejmenoval Andreje Babiše – i když ústava v tomto případě stanovuje poměrně jasně prezidentovi povinnosti. Koneckonců, právě bitva ve Sněmovně, která se odehrála kvůli předsedovi sněmovny, tuto otázku ukázala velmi dobře. Jiří Drahoš to buď nezaznamenal, nebo nezná ústavu, nebo to neměl ve scénáři. Ať tak či tak, výsledný dojem byl prostě, že se ujal role „antizemana“, ovšem bez vlastního obsahu.
Značnou část své kampaně věnoval Drahoš i jeho příznivci tak zvaným fake news, tedy údajně zmanipulovaným zprávám. Je potřeba na rovinu říci, že se v průběhu kampaně stále intenzivněji projevovalo, že spíš než fake news stojí proti Zemanovi fake „politik“, umělý konstrukt.
