30.1.2018 ParlamentníListy
Velké nadnárodní firmy mají další způsob, jak z občanů „vytěžit“ co nejvíce peněz. Dala jim jej EU spolu s možností ukrást nám bankovní tajemství. Náš národní Parlament tomu jen tiše přihlížel.
Německý deník Berliner Morgenpost upozornil, že od 13. ledna každého z nás dělí od vzdání se bankovního tajemství jediné kliknutí počítačové myši. Při nákupu zboží na nadnárodních internetových portálech jako Amazon, Google, nebo E-bay vám může být podstrčen k odsouhlasení formulář, kterým těmto firmám dáte právo k nahlížení do vašich bankovních účtů. Nejde přitom o podvod. Zákon č. 370/2017 Sb., o platebním styku, tuto možnost připouští. Do českého zákona se dostala zapracováním druhé směrnice Evropského parlamentu a Rady o platebním styku, která má číslo 2015/2366/EU. Uzákoněním této možnosti skončila doba, kdy zprostředkovatelské portály jako Booking.com přinášely zákazníkům lepší, levnější nebo pohodlnější služby, upozorňuje ekonom a publicista Martin Kunštek. Směrnice EU jim otevřela prostor pro tzv. „nové dynamické určování cen“. Internetoví zprostředkovatelé nákupů, kteří budou mít souhlas kupujícího k nahlížení do bankovních účtů, budou moci – „díky“ takto získaným informacím o klientovi a jeho spotřebitelském chování a prostředcích na účtech – manipulovat cenami tak, aby mu mohli prodat už ne nejlevnější nebo nejlepší zboží nebo službu. Ale aby za tu službu mohli naúčtovat spotřebiteli co nejvyšší částku. Jejich ziskem je totiž procentní provize z transakce.
Doposud bylo tzv. „staré“ dynamické určování cen známé z praxe aerolinií. Letenka již mnoho let nestojí každého stejnou částku. Ceny stejné služby – např. letu z Prahy do Londýna – se mění v čase. A nejen sezónně, jako tomu bylo před desetiletími, kdy nejdražší letenky byly v prázdninových termínech. Donedávna platilo, že ten, kdo si letenku kupuje mnoho měsíců předem, nebo je ochoten na letišti čekat i několik dní na poslední volnou sedačku v letadle, může letět i za desetinu ceny, kterou zaplatil kupující několik dní nebo den před letem. Podle aktuální poptávky se v poslední době mění i ceny ubytování v hotelech nebo v apartmánech. Klidně z hodiny na hodinu. Toto chování aerolinek nebo hoteliérů nelze odsuzovat. Jde samozřejmě o snahu vydělat co nejvíce peněz – což je ostatně smyslem každého komerčního podnikání – ovšem čistě za použití tržních principů. A mnoha spotřebitelům to umožňuje dosáhnout na lepší ceny. Takže jde o v podstatě férový obchod.
Nové dynamické určování cen
Tzv. „Nové dynamické určování cen“ je však zneužitím informační asymetrie mezi poskytovatelem a spotřebitelem. Když poskytovatel služby zprostředkování nákupu letenky či ubytování vidí na to, kolik máte peněz, kolik a za co utrácíte, jaká vám chodí výplata a od jakého zaměstnavatele, tak si vás může určitým způsobem „zaškatulkovat“ a na základě sofistikovaných matematicko-sociálních modelů vám zpřístupnit pouze určitou část dostupné nabídky. Nebo cenu upravit tak, aby nebyla nejvýhodnější pro spotřebitele, ale aby z ní měl co nejvyšší provizi. Což znamená, aby byla co nejdražší.
Totéž prakticky může fungovat i v případě velkých nadnárodních firem nebo jejich skupin, které provozují jak internetové vyhledávače, tak i obří e-shopy nebo porovnávače cen. Tyto firmy mají o spotřebitelích dlouhodobě uložená data o tom, co každý z nich ze svého počítače vyhledával. A nyní k tomu budou moci získat údaje o tom, co pak následně koupil a za kolik. A opět budou moci upravovat ceny. Jde o klasickou ukázku informační asymetrie a jejího zneužití, jak ji ve své práci popsal americký ekonom George Akerlof, který za výzkum a popsání tohoto jevu v roce 2001 získal Nobelovu cenu za ekonomii.
Úplný laik by si mohl myslet, že jde o omyl, nedopatření nebo legislativní nešikovnost nějakého bruselského eurokrata. O politickém procesu napůl informovaný laik by si mohl myslet, že tuto nehoráznou možnost do zákona nebo směrnice vložil nějaký poslanec nebo europoslanec, zkorumpovaný těmito obřími nadnárodními firmami. Podle Berliner Morgenpost však šlo o záměr Evropské komise – tedy nejvyšších představitelů EU – kteří vydali v tomto směru politické pokyny k vypracování tohoto ustanovení. Oficiálně je politicky zdůvodňují snahou zvyšovat konkurenci mezi bankami. Od zadání zvýšit konkurenci, s cílem aby profitoval spotřebitel, má však výsledek stejně daleko, jako v případě směrnice EU o zbraních, která měla původně cíl zvýšit bezpečnost uživatelů, harmonizovat technické předpisy pro výrobu a znehodnocování ručních zbraní v civilním sektoru. A jejímž výsledkem je místo toho směrnice, která má odzbrojit bezúhonné občany v době rostoucí kriminality imigrantských zločineckých gangů.
Legislativní proces národního zákona a směrnice EU, umožňujících nadnárodním korporacím prolomit bankovní tajemství spotřebitelů, v sobě nese dva hlavní motivy. Selhání všech kontrolních mechanismů, kterými jako občané disponujeme prostřednictvím svých volených zástupců. Ukazuje však zejména na to, že systém rozhodování v EU je nastaven tak, aby ony kontrolní mechanismy byly co nejvíce oslabeny. Zkrátka a dobře, aby důležité věci vznikaly rukou nevolených eurokaratů. O jejichž nezkorumpovatelnosti si nedělám žádné iluze. A aby volení zástupci – europoslanci, národní poslanci a ministři – měli minimální šance z návrhů vyškrtat schované „miny“ zaměřené na další ukrácení práv občanů členských států EU.
Příběh ztráty práva na bankovní tajemství
Příběh ztráty práva na bankovní tajemství, které některé státy měly donedávna zakotveny v ústavě – u nás je zahrnut v rámci článku 10 Listiny základních práv a svobod pod právem na soukromí – je dlouhý mnoho let.
Jeho kořeny sahají do roku 1991, kdy prezident USA George Herbert Bush senior vyhlásil tzv. válku proti drogám. V jejím rámci byla na půdě Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) připravována mezinárodní smlouva o opatření k zabránění legalizace výnosů z trestné činnosti. Smlouva vycházela z principů obsažených v americkém federálním zákoně proti praní špinavých peněz z počátku 80. let. Smlouva OECD byla podepsána v roce 1999 v Paříži. Signatářské země ji postupně ratifikovaly a různým tempem její text zapracovávaly do národní legislativy.
Některé státy, jako je Francie nebo Německo, ji použily kromě boje proti organizovanému zločinu typu obchod s drogami a zbraněmi, vydírání, organizace násilné prostituce – i jako „beranidla“ k získání nástrojů ke zvýšení svých daňových výnosů formou potlačování daňových úniků. Při praní špinavých peněz dochází k předstírání legální ekonomické činnosti, při níž jsou peníze „prohnány“ normálním podnikem. A po zaplacení daní se z nich stávají „čisté peníze“. Podobné nástroje a trasy však v rámci finančního systému používají i pachatelé určitých typů nelegálních daňových úniků. Sem nepatří obchody typu korunové dluhopisy, které využil mimo jiné současný český premiér Andrej Babiš, nebo převádění peněz ze státu do státu v rámci struktur nadnárodních firem, s cílem dosáhnout na co nejmenší daně. Tyto operace jsou v podstatě legální formou daňových úniků. Proti nimž se ani EU nesnaží nijak bojovat.
Tehdy některé západní země zajímaly peníze, které poplatníci schovávali v rámci různých operací na finančních trzích s cílem vyhnout se zdanění. Státy tehdejší EU se k praní špinavých peněz v podstatě postavily metodou „chceme svůj podíl v podobě daní“. Některé země, jako jsou Holandsko a Lucembursko, k aplikaci principů smlouvy i tak přistupovaly velmi laxně. Situace se prudce změnila po útocích na newyorská dvojčata 11. září 2001. Legislativní opatření dostala nový impulz v rámci boje proti terorismu a jeho financování. Do té doby procházelo i vybírání tzv. „zakátu“, neboli příspěvku na džihád, jakoby bez povšimnutí státních orgánů. (Takto probíhaly i zakát-sbírky na iredentu kosovských Albánců v letech 1997-99- pozn.red.NR)
Zakát, neboli příspěvek na džihád
Zakát je původně slovo označující v Koránu daň pro nemuslimy. Prorok Mohamed v Koránu nařídil kromě jiných věcí vybírat pouze tři druhy daně. Daň z příjmů a daň z majetku – pro muslimy. Ostatní daně, poplatky a cla považoval jako obchodník za nemravná a postavil je mimo zákon.
Pro nemuslimy Mohamed zavedl ještě zvláštní „daň z hlavy“ označovanou právě tímto slovem – zakát. Křesťanům a židům sice umožnil na dobytých územích žít. Pokud však nepřestoupili na islám, tak pro ně byla zavedena povinnost platit zvláštní „daň z míru“.
V Evropě byla tato daň označovaná jako „tributum pacis“, nebo zkráceně „tribut“, známá od dob starého Říma. Platili ji příslušníci národů, které si Řím vojensky nebo „diplomaticky“ či obchodně podrobil. Z naší historie je znám tribut, k jehož placení do Německa císaři se zavázal kníže sv. Václav v podobě poplatku 300 volů a 10 hřiven stříbra. Šlo o formu výpalného. Poplatku za to, že se na nás nebude útočit a drancovat. Tribut pak pro změnu Turkům platil i císař Rudolf II.
Dnes je zakát vybírán i od neislámských firem, pokud své zboží chtějí prodávat na muslimských trzích. Což je v podstatě přímo v rozporu s textem Koránu. Kromě jiných jej platí i Agrofert za různé certifikáty na „halal“ původ vyráběného zboží, které je určeno na prodej muslimům. V poválečné éře vybírají různé islámské organizace zakát paradoxně i od muslimů. Platí jej mnoho desetiletí muslimští přistěhovalci v západoevropských zemích. Jako „dobrovolný“ příspěvek. Islám totiž muslimovi krom jiného ukládá povinnost dobročinnosti. V dnešní době však už nemá jen podobu darů chudým, ale i jakési zvláštní daně. Muslimové platí na islámské organizace obdobu středověkého křesťanského desátku.
Z části peněz, která je posílána do islámských zemí, je muslimskými charitativními organizacemi financována výstavba a provoz nemocnic a sociálních zařízení pro chudé. Část však jde i na financování výzbroje a provozu teroristických organizací jako Tálibán, Al-Káida či Islámský stát. Samozřejmě, že i forma výběru zakátu od řady evropských muslimů má spíše charakter výběru výpalného. Jejich výběrčí by zřejmě prorok Mohamed hnal bičem. I když jde o trestnou činnost, tak státní orgány západoevropských zemí nad ní mnoho let zavíraly oči. Situace se změnila až po 11. září. Tehdy i západoevropské země v legislativě i v praxi přitvrdily. V zemích EU tehdy vznikly poměrně přísné zákony na sledování bankovních a finančních systémů. Policie a zpravodajské služby získaly více pravomocí k nahlížení do bankovních účtů. V závěsu za nimi je získaly i orgány daňové správy. Až potud by bylo možné brát snahy národních orgánů jako legitimní. Proti boji s organizovaným zločinem nebo daňovým únikům nelze nic namítat.
Na průšvih se začalo zadělávat v okamžiku, kdy se do věci vložila EU
Na průšvih se začalo zadělávat v okamžiku, kdy se do věci vložila EU. Eurokraté se také chopili klávesnic počítačů a dali se do „společného evropského díla“. Do té by si totiž každý stát opatření dělal podle toho, aby to bylo přijatelné domácí veřejností. Všichni sice přistoupili k omezení hotovostních plateb nad částku 15 tisíc eur, zrušili anonymní bankovní účty apod., ale to většina normálních lidí nepovažovala za nějak velký problém. Národní státy totiž tato omezení vždy nějak kompenzovala. Francie schválila zákon, podle něhož je vedení bankovních účtů, vklady a výběry a převody z nich bezplatné. Neboli zakázala bankovní poplatky zákonem. Některé země zakázaly zpoplatňovat platby kartou v obchodech. Jestli však bruselským úředníkům něco opravdu „leží v žaludku“, tak je to různost. V roce 2003 – oficiálně v rámci reakce na útoky z 11. září – Evropská komise začala připravovat první směrnici o platebním styku. Před tím eurokaraté vyrobili několik nařízení a směrnic proti praní špinavých peněz. Ale ty vesměs vycházely z Pařížské dohody sjednané na půdě OECD. V roce 2003 se však Komise chopila příležitosti k harmonizaci národních zákonů o bezhotovostních platbách. Po několikaletém projednávání v Evropském parlamentu a radě vznikla směrnice 64/2004. V ní EU zavedla všechny definice pojmů užívaných běžně v bankovnictví a finančních službách a stanovila pro ně evropská pravidla. Postupovalo se metodou od každého něco. A schválilo se v podstatě jen to, co nikomu moc nevadilo. Žádné novinky to do práva prakticky nepřineslo. Ve směrnici byl v podstatě popsán legislativními termíny stav, který tehdy v praxi platil podle soukromého práva.
Bankovnictví, jak jsme jej donedávna znali, se vyvíjelo mnoho staletí. První zárodky bankovních a platebních služeb v Evropě známe už do křižáckého řádu templářů. Od 11. století poskytovali napřed poutníkům do Svaté země a později i obchodníkům službu vkladu a výběru peněz. A to napříč křesťanským světem. Účtovali si za to poplatky. Později se ve středověké Itálii rozvinulo i komerční bankovnictví v podobě úvěrů. Úrok tehdy zakazovala jako lichvu křesťanská víra. Na židy se zákaz nevztahoval. Křesťané ovšem mohli obchodovat s měnami za poplatky a brát si podíl z úvěrovaných obchodů. Investiční bankovnictví se zrodilo v rámci koloniální éry v 15. století. Zákonodárství do této sféry dlouho regulací nezasahovalo. První zákony upravující tuto činnost jsou až z přelomu 18. a 19. století. Výjimku tvoří Švýcarské smlouvy, které později vytvořily federální Ústavu, v nichž je bankovní tajemství zakotveno od 14. století.
Až donedávna se mělo za to, že vztahy mezi bankou a klientem jsou výhradně soukromou věcí. Vše se řídilo smlouvami mezi bankou a klientem. V případě trestného činu spor řešil soud v rámci trestního řízení, nebo i civilních žalob. Celkem snadno šlo poznat, kdo se dopustil porušení a komu za to náleží odškodné. Změnu přinesla Velká hospodářská krize v 30. letech minulého století. V jejím rámci byly zavedeny předpisy s cílem chránit vklady střadatelů. Později přibyly i státní instituty na odškodňování střadatelů zkrachovalých bank. Mezinárodními smlouvami byly upraveny podmínky pro vydávání mezinárodních platebních nástrojů jako šeky, cestovní šeky, směnky apod.
Ještě v 90. letech minulého století však řada nástrojů používaných v bankách ke svému fungování nepotřebovala zákon. Např. platební karty byly od jejich vynálezu v 70. letech téměř třicet let používány na základě smluv mezi klientem a bankou. Ve smlouvě byly vymezeny podmínky použití, způsoby ochrany proti zneužití apod. Klient buď kartu chtěl a podmínky přijal – nebo si vyjednal lepší – nebo si kartu nevzal. Spory z podvodů a zneužití karet soudy dlouho uměly řešit v civilním nebo trestním řízení a poškozené odškodňovat i bez zvláštního zákona či směrnice.
Vlak regulace se rozjel na plné obrátky
V roce 2003 si však eurokraté předsevzali udělat velký kodex. Do první směrnice o platebních službách všechny do té doby známé postupy ze smluvního práva přepsali do psaného právního předpisu. Členské státy to pak od EU převzaly. Tehdy ještě nešlo o žádnou praktickou revoluci. EU se jen zmocnila další pravomoci. Tehdy to nikomu nevadilo, protože to v praxi jakoby nic neudělalo. Pro příběh končící legální možností ukrást nám bankovní tajemství je důležitý pouze jediný článek tehdejší směrnice. A to ten poslední, který… … ….
