Rostislav Iščenko
30. 3. 2018 zdroj
Když se provokace se Skrypaljem připravovala speciálními službami našich “přátel a partnerů”, ještě neznali obsah poselství ruského prezidenta Federálnímu shromáždění z 1. března 2018. Poté již spuštěný setrvačník provokace nestihli, ale spíše nepovažovali za nutné, zastavit. V takových případech vojáci, diplomaté a politici hned nepochopí, že situace se změnila zásadním způsobem. Ba co víc, dokonce i když si uvědomují, že svět již není stejný, mohou určit rozsah a přesnou podstatu změn, ke kterým došlo, pouze empiricky.
A koneckonců, co mohli Britové a Američané ztratit? Pokud se provokace zdaří a rozmotá se další rusko-evropský konflikt s dalšími sankcemi a přerušením ekonomických vztahů, globalisté si částečně vykompenzují porážku USA na Blízkém východě, posílí své pozice v Evropě (ve stavu konfrontace s Ruskem se nuceně stává partnerem Británie a USA) a zlepší své postavení v americké politice.
Pokud provokace nedostane plnohodnotnou evropskou podporu, bude možné, v krajním případě, alespoň situaci vyhodnotit a pokusit se vypracovat novou strategii boje proti Rusku, která bude odpovídat nové situaci.
Chyba Evropy
Zdá se však, že se “partneři” mýlili. Samozřejmě, získají zkušenosti a znalosti, předpokládané druhou variantou (neúspěšná provokace). Ale může se ukázat, že cena za poučení bude příliš vysoká. Skutečné politické náklady a pokles prestiže výrazně převýší efekt získaných poznatků.
Protože dokud jste se nedostali do konfliktu, vaše slabiny nejsou známy a soupeři mají tendenci přeceňovat vaši sílu. Pokud jste iniciovali konflikt a prohráli jste, musíte platit účty, přičemž nejen zahraniční, ale i ty vnitropolitické.
Takže 1. března Vladimír Putin oznámil, že Rusko se stalo nezranitelným k útoku ze strany jakéhokoli státu nebo skupiny států. Kromě toho je Moskva schopna způsobit nepřijatelné škody každému nepříteli, aniž by se uchýlila k jaderným zbraním. Zhruba řečeno, Rusko získalo schopnost pomocí konvenčních přesných zbraní rozstřílet americká vojska, administrativní, politickou a průmyslovou infrastrukturu z bezpečné vzdálenosti. Asi jako USA ostřelovaly Jugoslávii a Irák. Znamená to, že jakákoli jiná armáda NATO koreluje s ruskou jako ozbrojené síly doby kamenné.
4. března se začala rozvíjet provokace se Skrypaljem.
Mezi dvanáctým a šestnáctým březnem zaznělo několik prohlášení ruské armády a ministerstva zahraničí RF o připravované provokaci s chemickými zbraněmi proti Sýrii. Nejtvrdším z nich bylo prohlášení náčelníka Generálního štábu Ozbrojených sil Ruska Valerije Gerasimova, v němž slíbil, že pokud USA udeří na Damašek řízenými střelami, Rusko provede odvetný úder po ničících prostředcích, ale také na jejich nosiče, tedy na lodě a letadla USA.
USA mohly toto prohlášení buď překousnout a zrušit úder, když si uvědomily, že před nimi byla načrtnuta červená čára, nebo to risknout. Překously to. Chemická provokace se nekonala. Od toho okamžiku žádná jejich hrozba kterékoli zemi neznamená nic, pokud je ohrožovaný stát ve sféře zájmů Ruska.
Rozkol v EU ohledně ruské otázky
Zároveň, náhodou nebo záměrně, EU realizovala únik předem připraveného prohlášení ministrů zahraničních věcí Evropské unie a odsoudila Sýrii a Rusko v souvislosti s nekonaným se chemickým útokem. Nehledě na pověsti o tom, že v kanceláři EU je bordel a podobné dokumenty jsou zveřejňovány pravidelně, nikdo neuvedl ani jediný příklad podobné publikace. Existuje tedy důvod se domnívat, že únik byl organizován záměrně a schválen ne-li vedením Evropské unie, pak stejně vlivnými silami.
Protože chemický útok v Sýrii USA zrušily, tak “náhodně publikovaný” projekt se nestal prohlášením EU, ale svou trochou do mlýna publikace k selhání provokace přispěla.
Následný vývoj událostí s postojem EU ve “věci Skripalja” naznačuje, že tímto únikem zainteresované síly v EU Rusku signalizovaly, že nehledě na tvrdá prohlášení vedoucích politiků, Evropská unie není zdaleka konsolidovaná v ruské otázce a že nejtvrdší verze rezolucí se nikdy nepodaří protlačit. V zásadě to bylo již známo – každý rok se příznivci a odpůrci protiruských sankcí dlouho přou o to, zda je třeba je zpřísnit nebo zrušit, ale poté se sjednotí na kompromisní verzi – zachovat stávající a nevěnovat pozornost jejich všeobecnému porušování evropskými společnostmi.
Tentokrát však situace zašla mnohem dál, než by se dalo předpokládat. 22. března na summitu EU v Bruselu se otázka o přitvrzení protiruských ekonomických sankcí měla stát klíčovou, ale nestala.V předvečer summitu britský ministr zahraničí Boris Johnson prohlásil, že vláda Jejího Veličenstva nebude na ekonomických sankcích trvat.
Již jen toto bylo nesporným kompromisem. Říct několik slov o obavách a dokonce vypovědět po dvou-třech ruských diplomatech (kteří se za několik týdnů mohou klidně vrátit zpět) není pro Evropu v zásadě problém. Ale na konci summitu bylo dokonce i na taková opatření připraveno pouze pět států. Pět dní po skončení bruselského zasedání shrnul definitivní výsledky Donald Tusk. Dokonce i na takovéto paliativní opatření, jakým je vypovězení dvou-tří ruských diplomatů, přistoupilo jen 14 z 28 členských zemí EU. Evropská unie se rozštěpila na poloviny. Rozštěpila se v zásadní otázce. Poprvé se otevřeně rozštěpila v otázce vztahů s Ruskem. Poprvé dokonce formální opatření (která neovlivňovala hospodářskou spolupráci) byla zamítnuta polovinou EU.
Londýn se z žalobce stává obžalovaným
Připomeňme si, že o evropskou podporu nepožádalo nějaké Estonsko nebo Polsko, ale přímo Velká Británie. Samozřejmě, opouští EU, ale neopouští Evropu. Z pohledu jednoty Západu jsou spojenecké vztahy s Británií (dokonce ani ne členem EU) důležitější, než je podpora všech východoevropských členů dohromady. USA, mimochodem, také neprokázaly extra úsilí při podpoře Londýna. Vypovídají 60 ruských diplomatů a uzavírají konzulát, ale Washington zatím neoznámil žádná skutečná finanční a ekonomická opatření.
Ještě před několika měsíci by bylo možné se tomuto vývoji skandálu radovat. Bylo by to bezpochyby vítězství Ruska. Vždyť právě kvůli přitvrzení hospodářské konfrontace Západu s Ruskem se provokace se Skrypaljem chystala.
Dnes se však situace změnila. Moskvě už nestačí “vítězství na body”, ale vyžaduje od Británie vysvětlení o otravě ruských občanů na jejím území, přístup příslušných orgánů Ruské federace k vyšetřování (obdobný požadavek předložilo Rakousko Srbsku v případě vraždy arcivévody Ferdinanda) a také připomíná další špatně vyšetřené případy úmrtí opozičních Rusů v Británii. Ruská opozice v Anglii začíná přinášet své vlasti užitek posmrtně. Londýn se z žalobce pomalu ale jistě mění na obžalovaného.
Navíc, ústy Marie Zacharové slíbilo ministerstvo zahraničí Ruska Londýnu překvapení v případu “Skripalja” na briefingu ve čtvrtek. Po překvapení, které uspořádal vedoucí oddělení ministerstva zahraničních věcí RF Jermakov na briefingu 21. března Britům a Američanům, to zní hrozivě. Pokud je budou na Smolenském náměstí každý týden veřejně hubovat jak provinilé školáky, pak se brzy bude Anglosasy, kteří ještě včera byli tak hroziví, bavit celý svět.
Znamená to, že namísto posílení pozice nebo neutrálního řešení se Londýn a Washington musí bránit. Pro obě země to znamená další komplikace pro již tak nestabilní domácí politickou situaci. V USA se pokusí trumpisté a antitrumpisté využít zjevné fiasko chemické provokace, která výrazně zhoršila pozici Washingtonu jak v Sýrii, tak i v Evropě, každý ve svých vlastních zájmech. V Británii vláda Mayové, která je i tak pod úderem parlamentní i vnitrostranické opozice, riskuje předčasné odvolání.
Londýn se může dostat z této situace pouze tím, že poskytne nevyvratitelné důkazy o ruské vině, pouze slovu “gentlemenů” spojenci věřit nechtějí. Ale tyto důkazy neexistují a je obtížné je za současných podmínek vyrobit. Rozkol v EU je zřejmý a státy, které oznámily svůj postoj, budou pod mikroskopem zkoumat vše, co Británie poskytne.
Čas běží a zároveň probíhá také šetření, které vede britská policie. Dříve či později bude muset Scotland Yard podat zprávu o výsledcích, přičemž nikoliv summitu politiků, ale britskému soudu. Britské právo je precedentní. Pokud bude soud moci na základě předpokladů Mayové obvinit Rusko, pak na stejných základech bude možné později podat obvinění proti kterémukoli občanu Britské koruny, včetně samotné Mayové (o to se obratní britští právníci postarají). To znamená, že neprávní rozhodnutí soudu v daném případě zničí celý právní systém Spojeného království. To zase ovlivní tak důležité zájmy, tolik respektovaných rodin, že bude jednodušší změnit dvacet vlád, než se pustit do tohoto hazardu.
Závěry
Za prvé, zasadit silný úder hospodářské spolupráci mezi Ruskem a EU se nepodařilo. Hlavní je, že projekty proudů nejsou zmrazeny, a že čas, který zbývá do jejich plného rozjezdu, ten je minimální.
Za druhé, posměšné odpovědi Ruska na anglo-americké invektivy, které od Washingtonu a Londýna vyžadovaly tvrdou reakci, jež by potvrdila jejich exkluzivní postavení ve světové tabulce hierarchie, ukázaly, že anglosasové už nejsou schopni takových reakcí ani společně, ani zvlášť.
Za třetí, počátek diplomatického protiútoku Ruska zastihl Washington a Londýn nepřipravené. Nebyly s to přijít s ničím jiným, než je standardní vypovězení diplomatů. Všichni nebudou vypovězeni, neboť by to znamenalo skutečné zrušení diplomatických vztahů, ale zrcadlová nebo dokonce ne zcela zrcadlová (ruské ministerstvo zahraničních věcí je vynalézavé) opatření budou nevyhnutelně následovat.
Již nyní je zřejmé, že Británie (USA také, ale především Británie jako iniciátor skandálu) musí hledat cestu jak z něj s minimálními škodami. Avšak snaha okamžitě nasadit příliš drsný a autoritářský tón, který vyvolal odpovídající reakci Ruska, zahnal vládu Jejího Veličenstva do kouta. Teď už jakékoli zmírnění postoje bude znamenat ztrátu tváře – bude nutno přiznat, že vláda uvedla v omyl parlament a evropské partnery (USA také neopomenou říci, že byly podvedeny), když obviňovala Rusko bez dostatečných podkladů. To je ostudná rezignace.
Ale hrotit situaci už dál není možné. Rusko se otevřeně směje, Evropská unie je rozpolcena a v USA a Velké Británii už není tak moc ruských diplomatů – brzy už nebude koho vypovídat. A co pak? Vyhrožovat se už nedaří, jim samotným je příšerně.
V každém případě jediným východiskem pro Londýn je, že změní vládu Mayové a svalí všechno na její nedostatečnou kompetenci.
A zde je zakopána největší nepříjemnost. Jde o to, že rozložení sil v britské politice je takové, že v případě odstoupení kabinetu Mayové se zvýší politická váha příznivců rozvodu s Evropou podle tvrdého scénáře (v Británii se vůbec neradují, že Mayová souhlasila s vyplacením desítek miliard eur náhrad Bruselu). Evropská unie naopak nemá v úmyslu couvat a zdarma ponechat Británii všechny ekonomické preference člena EU, ale bez politických závazků člena EU.
Jedná se o boj o skutečné peníze, zisky a trhy, o ekonomickou efektivitu. Tady nikdo neustoupí. Skandál to bude významný, bude dlouhodobý a způsobí “evropské jednotě” takový rozklad, že situace v předvečer 1. světové války se bude zdát jako blahostný piknik nejlepších přátel na paloučku.
A poprvé za sto let může Rusko pozorovat tento skandál zpovzdálí.
Na poslední chvíli se objevil legrační faktor – “svišť Phil se probudil”: Ukrajina, která dlouho preferovala “nevšímat si” případu “Skripalja”, to nevydržela a svým obvyklým způsobem se rozhodla být evropštější, než jsou samotní Evropané. Pokud 14 zemí EU “na podporu Británie” vypovídá 1-4 ruské diplomaty každá, pak Kyjev hned třináct – když ne všechny, pak drtivou většinu z těch, kteří ještě na území Ukrajiny zůstali.
Ve skutečnosti přetrhává Porošenko s Ruskem poslední vztahy právě tehdy, kdy se Evropa snaží tyto vztahy pokud možno obnovit.
A to i přesto, že jeho domácí politická situace je velmi nestabilní, EU a USA se prakticky distancovaly od ukrajinských vnitropolitických problémů a Rusko zůstává jediným hráčem, který se snaží alespoň nějak udržet zbytky stability a zabránit tomu, aby se situace zvrhla do úplného chaosu.
Ostatně, řezat si pod sebou větev, na které sedí, je národní ukrajinská zábava. V tomto ohledu jsou Evropané, včetně Theresy Mayové, žalostní epigoni.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
