Chceme být národem dobrého sousedství. Tento velkolepý slib byl pověšen na hřebík. Šílenství!

Avatar
Původní autoři

Albrecht Müller
3. 4. 2018        Nachdenkseiten
Pokud jste od počátku doprovázeli politiku uvolňování a pak ji i společně s ostatními uskutečňovali a pracovali pro ni, tak dnes upadáte do hluboké meditace. Vyměnili snad lidi? Je politická garda postavena na hlavu? Došlo k vymytí hlav a duší? Ze smíření se stalo nepřátelství. Ze spolupráce jsou sankce, ze vzájemné tolerance vzájemné urážení. Z budování důvěry zasívání nedůvěry. Je to šílené. A je to nebezpečné! Co se to stalo? Jsou možné dvě odpovědi. Zaprvé: Ony síly, které určovaly již studenou válku v padesátých letech a jejich duchovní následovníci jsou dnes vedoucími silami určujícími veřejné mínění a mají rozhodující pozice. Za druhé: duch určující naše soužití a vztahy k ostatním národům „byl otočen opačným směrem“. Mohli bychom to nazvat proměnou hodnot.


Poslední tvrzení lze nejlépe vysvětlit, pokud si vzpomeneme na základní výpovědi, charakterizující politiku uvolňování napětí od října 1969: „Chceme být národem dobrého sousedství“. Toto propagoval Willy Brandt ve svém prvním vládním prohlášení. Tím se řídili i koaliční partneři ze strany FDP. Po tvrdých vnitropolitických střetech se k nim připojili také Křesťanští demokraté. To platilo i pro pozdějšího spolkového kancléře Helmuta Kohla. Nejpozději od roku 1990 existoval strany přesahující konsensus na základě politiky uvolňování napětí, založené Willy Brandtem

Dnes je to všechno pryč. Politika CDU/CSU je dnes určována lidmi jako je paní von der Leyen, paní Merkelovou a – což je typické – evropským poslancem za CDU a lobbystou koncernu Bertelsmann, Elmarem Brokem, který se zvláště v těchto dnech rázně vyjádřil proti Rusku. Na straně sociálních demokratů a zelených tomu není jinak. Také nový sociálnědemokratický ministr zahraničních věcí v mírných variacích sleduje tuto linii konfrontace. Zelení se stali předvojem těch, kdo budují obraz nepřítele a hrobníkem někdejší myšlenky, že chceme být národem dobrého sousedství. V Rusku, které jsme v roce 1990 prohlásili za partnera, spatřují dnes nepřítele, vidí v něm zemi, proti níž je třeba bojovat namísto toho, abychom s ní spolupracovali.

A jak to vypadá mezi našimi lidmi? Zřejmě o něco lépe. Většinou nechceme žádnou válku, většina lidí chce s Ruskem dobře vycházet. Jak dlouho se však ještě tato nálada udrží, když duch nepřátelství a nedůvěry se šíří shora a je dále podporován médii, tak to je otevřená věc. Pro nás, kdo vytváříme NachDenkSeiten jsou takovým malým měřítkem příležitostné a stálé častější maily od čtenářů, stěžujících si na jednostrannost, ačkoli se my, prostřednictvím skromných prostředků našeho webu NachDenkSeiten, snažíme alespoň trochu vyvážit trvalou propagandu založenou na obrazu nepřítele, objevující se v našich médiích a ve vyjádřeních našich političek a politiků. Naštěstí převažují maily lidí, kteří se zasazují za zmírňování konfliktů a za dobré sousedské spolužití a proto nás také podporují. Také sloupce komentářů například na Spiegel Online a na Tagesschau Online ukazují, že to mezi našimi lidmi není tak zlé, jak se to jeví mezi našimi politiky a v médiích.

To, co se děje mezi nimi je příznačné pro vysloveně nebezpečný vývoj. Je to hra s ohněm a ukazuje, že ti, kdo dnes vládnou a ty političky a politikové, kteří určují ducha doby, nejsou vůbec schopni pochopit následky svého jednání a svých prohlášení. Tito lidé nemají vůli a nejsou schopni alespoň trochu strategicky uvažovat. V tom se zásadně odlišují od oněch politiků, kolegyň a kolegů, kteří navrhli a uskutečňovali politiku uvolňování napětí.

Pozitivní změna prostřednictvím sbližování
To byla základní myšlenka politiky uvolňování napětí. Budeme odstraňovat konfrontace, nebudeme hrozit akcemi Rollback a Regime Change a dosáhneme tak uvolněnějšího a přátelštějšího postoje u někdejšího protivníka a především i toho, že i u něj se budou věci uvnitř země měnit pozitivně. To také nastalo – v NDR, v Polsku, v Česku, v Sovětském svazu a tím také i v Rusku a také v dalších státech a národech.

Chceme být národem dobrého sousedství. Toto vyjádření vůle platilo tudíž nejen pro Holanďany a Francouze a Italy atd. Platilo také pro naše východní sousedy. Na základě tohoto základního postoje ohledně zacházení s jinými národy byla zaváděna takzvaná politika uvolňování napětí a dorozumění a smíření, a to prostřednictvím smluv s Moskvou, Varšavou, Prahou atd… .

Strategie „Změny prostřednictvím sbližování“ byla koncipována Brandtem a kruhem jeho spolupracovníků a přátel již počátkem padesátých let a poté v roce 1963 byla v bavorském Tutzingu vyhlášena Egonem Bahrem a Willy Brandtem jako nová strategie v protikladu k Adenaurově politice.

Představa, že zacházíme s ostatními národy jako s ostatními lidmi vlídně a přátelsky, znamenala také změnu hodnot. Toto uvažování, dalo by se říci, bylo zčásti inspirováno Kázáním na hoře. Ani tenkrát to neodpovídalo hodnotovým představám pravice a pravicových konzervativců a političkám a politikům, kteří považovali a považují vojenské intervence za důležitou součást politiky. Tito lidé dnes opět opanovali scénu.

Důležitým nástrojem politiky uvolňování byl pokus vytvářet důvěru mezi národy a mezi vládami. Z naší strany jsme to také vědomě prováděli. Klíčovým slovem byl poněkud krkolomný výraz: „opatření vytvářející důvěru“. Bylo zcela jasné, že v tomto smyslu nebudeme činit opak. Platilo to jako samozřejmé pravidlo tehdy konajících a odpovědných političek a politiků, že nechtěli mít nic společného s vyjádřeními a rozhodnutími, která by zasévala nedůvěru, ničila partnerství a vytvářela nové agrese.

Všechny tyto zkušenosti a poznatky byly zapomenuty a pošlapány. K čemu to vede, jsem pochopil při četbě novin „Frankfurter Allgemeine“ v neděli 18.3.2018. Citovali tam ruského ministra zahraničních věcí Lavrova: „Západní propaganda je bohužel neustále primitivnější a nestoudnější.“

Kdyby sovětský ministr zahraničí ve fázi politiky uvolňování v sedmdesátých letech musel něco takového prohlásit, tak by Schmidt nebo Brandt svolávali svůj poradní kabinet ke krizovému zasedání. Dnes je to odpovědným politikům v Berlíně šuma fuk. To je nebezpečné a především hloupé.

Nebezpečná proměna prostřednictvím konfrontace

Dnes mají rozhodující slovo právě ony síly, které nepovažují za důležité ono „snášet se”, nýbrž „potírat se“, nikoli politiku smiřování, nýbrž politiku síly a konfrontace. Afektovanému chování těchto lidí v politice odpovídá zřejmě také jejich postoj k zacházení s lidmi v osobním okolí: Kdokoli, kdo je jiný, je potenciálním protivníkem, maximálně spojencem v boji. Tento přístup je od malička vštěpován. Nelze se pak divit, že hodnotová změna ve vysoké politice nenaráží na masivní protest.

Určující síly v ruské politice dlouho a trpělivě usilovaly o zachování politiky dorozumění a spolupráce. Ještě dva roky po válce NATO v Jugoslávii, válce, která byla v rozporu s mezinárodním právem a také směřovala proti Rusku, se ruský prezident v roce 2001 v německém Spolkovém sněmu ucházel o spolupráci. Také toto úsilí nebylo na západní straně bráno vážně. V Rusku z toho poté evidentně vyvodili důsledky a přeřadili. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 bylo možné tu změnu pocítit.

Tato změna, negativní změna uvnitř a vyhlášená směrem ven, je pochopitelná. Síly porozumění, například ministr zahraničí Lavrov a prezident Putin, jsou Západem vystavováni výsměchu jejich vnitropolitických protivníků. Přirozeně existují i v Rusku politici a ideologové, kteří nemají valné mínění o úzké spolupráci s USA a jeho blízkými spojenci. Těm hraje Západ na ruku, a pokud takto bude pokračovat, pak bychom se mohli ocitnout na prahu skutečné změny k horšímu. Z hospodářské spolupráce se pod tlakem sankcí a nepřátelských výroků ze strany západní politiky a médií stává nová a zostřená vojenská konfrontace, tedy vyzbrojování a hrozivá gesta. To bylo v Putinově projevu k situaci národa 1. března 2018 již naprosto citelné. A kdyby se měl tento prezident dostat pod vnitropolitický tlak nacionalistických sil Ruska inspirovaných Západem nebo by měl být dokonce vyměněn, pak by mohl být svět již zítra mnohem nebezpečnější. Oboustranné vytváření obrazu nepřítele obsahuje totiž mnoho záludností. A jednou to zkrátka bouchne.

Člověk si musí klást otázku, zda v Berlíně a Londýně, ve Washingtonu a Bruselu vůbec existují nějací političtí vůdci, kteří nad tím uvažují. Zjevně máme co do činění s generací gamblerských charakterů. Vzhledem k tomu, že jsem ještě osobně poznal Willyho Brandta a Helmuta Schmidta a Waltera Scheela a Gustava Heinemanna i Helmuta Kohla a Hanse Dietricha Genschera, mohu poněkud poměřovat, co nám dnes chybí. Chybí nám totiž bezpodmínečná vůle k míru – a strategické uvažování v každém případě.

Existuje jedna profesionálně a částečně soukromě organizovaná lobby, která sází na konflikty a dělá jim reklamu.

Vytváření obrazu nepřítele se provozuje na profesionální úrovni – a to prostřednictvím dobře podmazané lobby a ochotných médií. Výše uvedený citovaný výrok ruského ministra zahraničních věcí má zjevně pozadí, které nemusí být vykládáno pouze zlou vůlí. Západní propaganda je primitivní a nestydatá, ale nejen to, je také prováděna profesionálně a disponuje velkými finančními a organizačními prostředky. To jsme mohli právě teď pozorovat opět při vývoji a provádění kampaně týkající se útoku jedem ve Velké Británii.

Náhled na tento fenomén profesionálně a privátně organizované lobby a klamného veřejného mínění bychom mohli uvést na ulehčení a na omluvu toho, že to dnes mezi odpovědnými političkami a politiky na Západě vypadá tak pochmurně. To je určité vysvětlení, ale uklidňující není. A také to není omluva za chybně vedenou politiku.

Jako protizbraň nám toho moc nezbývá. Zbývá ještě prosba k Vám, milé čtenářky a milí čtenáři NachDenkSeiten, Zabývejte se otázkou války a míru. Hovořte s těmi mladšími mezi námi. Pokuste se získat je pro ten náhled na věc, že duch násilí a konfrontace v osobních vztazích ale i v politické oblasti je zničující. A my proti tomu musíme povstat. Usilujte o to, abychom zůstali národem dobrého sousedství a tam, kde jím již nejsme, a bychom se jím opět stali.

Vybrala a přeložila Jitka Kňourková

Albrecht Müller – původním vzděláním ekonom. V roce 1970 byl vedoucím oddělení pro práci s veřejnosti SPD a odpovědný za vedení voleb do Spokového sněmu za SPD 1972. Od r. 1973 vedoucí oddělení plánování v Úřadu spolkového kancléře Willyho Brandta a Helmuta Schmidta. V letech 1978 – 1994 poslanec Spolkového sněmu.