Jaroslav Bašta: Bláznovo zrcadlo

Avatar
Původní autoři
Jaroslav Bašta

– rp – a Jaroslav Bašta
15. 4. 2018    PrvníZprávy
Tento týden jsem se zase přesvědčil, že kritické chvíle, které jsem kdysi prožíval, a o nichž jsem si myslel, že jsem je už dávno zapomenul, se v analogické situaci dokáží vrátit s nepříjemnou naléhavostí. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta. 



V roce 1962 mi bylo čtrnáct let, takže jsem věci vnímal více pocitově než rozumem, přesto jsem si všiml, že rodiče a  učitelé ve škole začali být nervóznější a daleko častěji poslouchali rádio. Občas se dokonce bavili o tom, že by mohla být válka.

Žili jsme v Žatci, kde byla přímo ve městě tanková posádka a poblíž velké vojenské letiště, čímž si po letech vysvětluji tu dusnou atmosféru – všichni vojáci tušili, a někteří věděli. Takže se mluvilo o Kubě a  raketách. Jednou večer jsem šel se spolužákem z kina přes náměstí a  náhle jsme uslyšeli zvuk, který jsme znali z vojenských přehlídek, totiž rachot tankových pásů po dláždění a hluk motorů. Zdálo se, že všechno, co v kasárnách mělo pásy nebo kola jede pryč z města. Na západ, na hranice s Německem. I v mých 14 letech mi došlo, že takhle nejspíš začíná válka.

Doma otec moji zprávu o tom, že tanky jedou pryč, komentoval slovy o tom, že něco takového se od toho magora, který mlátí botou o řečnický stolek, dalo čekat. Když se situace nakonec uklidnila, přes veškerou propagandu jsme byli všichni přesvědčeni, že to byla zásluha J. F. Kennedyho a nejpopulárnějším heslem mé generace se stal slogan „Válka je vůl“. V roce 1968 ho mladí lidé psali i na tanky okupantů.

Dnes jsem skoro pětkrát starší než v tom dusném podzimu roku 1962 a chvíli jsem se bál skoro stejně. Tentokrát sice ten impulzivní jedinec sedí ve Washingtonu a ne v Moskvě, nemlátí botou, ale vyťukává tweety, nicméně znovu lidstvu přálo štěstí, a dopadlo to stejně jako tenkrát. Lodě se otočily, válka nezačala.

Historie se zase jednou zachovala jako bláznovo křivé zrcadlo – vlevo je vpravo, někdejší Východ i se svými hony na čarodějnice se přestěhoval na Západ, kde se ze slova mír stalo něco nepatřičného. Jediné, co zůstalo stejné v  Karibské a Chemické krizi, jsou racionálně uvažující vojáci na obou stranách, kteří opravdu vědí, že Válka je vůl, proto ještě dokáží šlápnout na brzdu.

Odezní-li v nejbližších týdnech krize doopravdy, nastane čas začít hledat obranu proti tomu, aby se brzo (třeba zase příští rok v dubnu) nezopakovala. V  obou chemických kauzách se členské státy Evropské unie rozdělily na dvě základní uskupení: na stranu války vedenou Therese May a Emmanuellem Macronem a stranu zdrženlivější a rozumnější, do jejíhož čela se kupodivu nakonec postavila Angela Merkelová.

Česká vláda v  demisi je stejně bojechtivá jako rakousko-uherský generální štáb v roce 1914 a Jakešovo vedení před Listopadem. V případě konfliktu se dá očekávat, že bude i stejně schopná.

Nejspíše to také patří českým historickým tradicím.



Související články: