Stanislav A.Hošek
8. 4. 2018
Voliči rozdali karty naprosto zřetelně. Preferovali vládnutí ANO s ODS. Ještě ani hra nezačala, když se diváctvo přesvědčilo o dávné zkušenosti, podle níž vědátor je pro praktický život nepoužitelný. Dvojkoalice měla jistotu získání důvěry sněmovny hned při první schůzi po ustavení jejích orgánů, leč pan Fiala tvrdě naprosto nepoliticky řekl, s Babišem nikdy.
Do prezidentských voleb
Takže místo vládnutí se ve sněmovně rozehrálo poněkud složité, většinou absurdní, ale vždy vůči voličům bezohledné „dívadlo“. Přesněji celá soustava her a jednoaktovek, v nichž jednotlivá sněmovní pimprlata šla bezhlavě za svými soukromými zájmy pod bojovou standartou s heslem: „Všichni co spolu mluví tvrdě proti Babišovi“. Do sněmovny ale voliči poslali i dvě strany, s „nimiž se nemluví“. Tradiční outsider se značkou KSČM a nový společensky vyloučený s názvem SPD. Takovou komplikaci by nedokázali ani osvědčení matadoři ustát a což teprve sněmovna s tak velkým počtem „novočiků“! Bylo naprosto logické, že zmíněné dva politické subjekty, které musí snášet neustálé ústrky, se hry na „Babiš má babu“ nezúčastnily. Tak vznikla zdánlivá koalice, spíše ale pouze hlasovací mašinérie, které se s jedním kiksem a jednou prodlevou povedlo celkem úspěšně a rychle ustavit sněmovní orgány.
Vypadalo to na dobrý začátek, který nejednoho naladil k očekávání poměrně brzkého složení vládního kabinetu schopného získat důvěru sněmovny. Marnost nad marnost a všechno je marnost. Babiš od počátku plédoval pro jednobarevnou, čti menšinovou vládu, dokonce ještě před odmítnutím vládní spolupráce ze strany ODS. Rozdával sliby na všechny strany, což byla průkazná chyba. Hyeny totiž ucítili smrtelný odér. Zahájily proto napřed “čekanou“ na volbu prezidenta. Když vyzněla výhodně pro Babiše, musely teprve konečně začít odkrývat karty. Ovšem dobu čekání dobře využily k manipulaci s veřejným míněním. Hlavně si ale připravily taktiku, jak vinu za neúspěch při sestavování vlády plně házet jen a vždy na hlavu Babiše.
Jelikož jednání o sestavování vlády nikdy nebylo a ani nyní není veřejné, musí se ubožáci voliči spoléhat na to, co jim strůjci jejich budoucnosti milostivě utrousí. Jenže. Soutěž o moc, to je jako válka. A v ní aktéři, slušně řečeno, neříkají všechno, což je horší, než čistokrevná lež. Ani ten nejschopnější zpravodajec proto není v takové situaci schopen interpretovat dění, bez toho, aby se neuchýlil ke spekulacím.
Do hry vstupuje prezident
Zeman, pod vlivem svého dogmatu o výsostné politické pravdě spočívající pouze a jen ve výsledku voleb, od samého počátku vsadil na jednu kartu. Předsedou vlády podle něj musí být Babiš a mimořádné volby nepovolí. Od politika jeho formátu to zní poněkud příliš nekompromisně. Lze to chápat pouze tak, že říká. Já a Babiš jsme dvojka a kdo je proti nám, od ďábla jest.
V mých očích opravdu hrají výborně sehranou dvojku. V situacích kritických, především na mezinárodní aréně, se dokáží zdánlivě postavit každý na jednu stranu jejího řešení, ale vždycky tak, že je to osobně „na tvrdo“ nerozdělí. Zdá se mi naopak, že se tím vzájemně kryjí, protože ať se problém později vyvine jak chce, vždycky zájem státu se dá dokázat z jednání jednoho, či druhého představitele výkonné státní moci. Velice chytré. Jen jenom, jestli má interpretace není příliš optimistická.
Vedení ČSSD v mlýnici
Zeman v roli prezidenta projevil další, na můj vkus příliš jednoznačný, záměr. Vnutil Babišovi i novému vedení ČSSD návrh, na sestavení společné vlády. Nebylo to příliš od věci. Ovšem pouze do prvního dne mimořádného sjezdu sociální demokracie, zahájeného 18. února 2018. Ten zvolil Hamáčka předsedou a Zimolu statutárním místopředsedou. Jak to znám, tak to právě ti dva „nainfikovali“ účastníky sjezdu k přijetí usnesení, které už nebylo pouhou absurdností, ale politickou pitomostí. Nebo?! Jakékoliv nové vedení strany by si totiž nikdy nenechalo uložit sjezdem úkol, se kterým by nesouhlasilo. Jinými slovy, Hamáček i Zimola již tehdy jednali podrazácky vůči Babišovi. Ale nejen vůči němu.
Sjezd totiž svým usnesením milostivě povolil novému vedení ČSSD jednat o vládní spolupráci s hnutím ANO. Na druhé straně ale s pýchou sobě vlastní v něm vzkázal vítězi voleb, který nad ČSSD vyhrál o tři délky, ať do vlády nenominuje osoby trestně stíhané, či obviněné. Ve skutečnosti tím uložil Hamáčkovi realizovat kvadraturu kruhu. Řečeno lidsky, zadal mu nesplnitelné, takže prakticky od samého počátku šlo o podvodné, až lživé chování. Jeho smysl byl na první pohled zřejmý. Sjezd si je dobře vědom, že jeho usnesení je nesplnitelné. Proto svému vedení ukládá, aby jednalo tak, aby vina za jeho krach padla plně na Babišova bedra. Tedy ubohá spoluúčast na hře všichni proti Babišovi. Jak to dopadlo je už dneska jasné a stejně tak je jasné, že to ani jinak dopadnout nemohlo. Proč?
Protože v názorově rozpolcené a především silně skomírající ČSSD panuje, a já si troufám říct že možná i sílí, skrytá i když u některých už jen podvědomá nenávist vůči Zemanovi. Na něj totiž mnozí svádí volební neúspěch víc jak na samotného Sobotku a Zaorálka. Zeman totiž prvého úplně zesměšnil a druhého mnohokrát označil za neschopného. Dovoluji si proto spekulovat, že krach jednání s ANO není jenom atak na Babiše, ale především atentát na Zemanovu snahu mít vládu Babiše s ČSSD, kterou by tak považoval nejen za své dítko, ale za spojence.
Pragmatismus exekutivní dvojice
Naznačil jsem již, že Babiše a Zemana považuji za spojence. V posledních dnech si uvědomuji, že se ale pozvolna dostávají do situace, kdy budou muset vytvořit doslova nerozbornou dvojici. Hra všichni proti Babišovi, kterou zahájil Sobotka poněkud zbrkle už za svého premiérství, se nyní ve Sněmovně, s vlivným přičiněním Senátu, propojila s mnohem delší dobu probíhajícím spektáklem „Všichni proti Zemanovi“. Při sledování mediálních manipulací cítím stále silněji, že se vlivní komentátoři, knechti Čtyřbloku a dalších anonymních mocenských sil v ČR, snaží jmenovanou dvojici rozeštvat. Pokud by se jim to povedlo, pád Babiše by byl skoro nevyhnutelný a následně již stárnoucí Zeman by nakonec nemusel ustát stále sílející štvanici.
Závěrem tedy jenom jedna věta. Babiš se Zemanem nesmí podlehnout emocím a nadtož nevybíravým mediálním útokům. Každý sám dokázali, že to dokáží. Teď musí dokázat, že to dokáží i společně.
