Zbyněk Fiala: Ohňostroj na rozloučenou

Nejprve se však chvíli věnujme tomu, co se stalo v Sýrii. Podle New York Times byl autorem útoku s nulovými škodami a nulovým rizikem ministr obrany Jim Mattis. To zní věrohodně a potvrzuje to dosavadní ministrovo chování. Ačkoliv tento generál z irácké války vstupoval do Trumpova týmu s pověstí “krvavého psa”, jeho role je v současnosti opačná. Od vzteklého běsnění tu mají v týmu jiné. Pozornost médií mají poutat agresívní výlevy nového poradce Johna Boltona jako pokus o sjednocení národa kolem vlajky. V jeho stínu pak Mattis dohlédne, aby se nic nebezpečného nestalo.

Podobnou argumentaci jsem našel také na cenami ověnčeném zahraničněpolitickém serveru Lobelog.com. Ten se opírá o zpravodajství listu Wall Street Journal před útokem, ze kterého je zřejmé, že Mattis brzdí i Trumpa. “Ultrajestřáb” Bolton podporoval Trumpovy výzvy, aby úder byl mnohem tvrdší, ale Mattis se snažil vyhnout ruské a íránské odvetě. “Pro tuto chvíli se zdá, že Mattis tento spor vyhrál a díky němu není pravděpodobné, že operace, která byla dvakrát větší než ta předchozí, drasticky zvýší napětí mezi USA a Ruskem.” (viz ZDE)

Když pak prezident Trump raketový útok ohlašoval, dal najevo, že se nemíní hrnout do další války a že Spojené státy tu nejsou od toho, aby řešily tamější problémy: “Sebevětší množství americké krve a výdajů nemůže zajistit trvalý mír na Středním východě. Je to problémové místo. Můžeme to trochu vylepšit, ale problémy tam prostě jsou,” řekl. (viz ZDE)

Ostatně Trumpovi stačí problémy, které jsou doma. V Sýrii, která je beztak v troskách, se střílelo po prázdných budovách, aby Trump mohl předvést vlastenecký zápal a okázalé protiruské chování a upustil trochu páry z pokusů prezentovat ho jako Putinova muže.

Ptáte se, jak k tomu Syřani přijdou? A koho by to podle vás zajímalo? Obyvatelé vzdálených zemí přece představují jen mihotavé stíny na obrazovkách v obýváku. V televizi se toho semele, neberte všechno vážně. A když se realita vsákne do vylepšených příběhů, klíčová už není pravda, ale umělecký dojem. Proto to tak láká šoumeny a herce.

Skutečnost je nuda. Není divu, že vojenští a zpravodajští veteráni, kteří události pozorují se zkušeností svého řemesla, mají tak malý ohlas. Na serveru Veterans Today můžeme sledovat, jak jsou zděšeni z nesmyslů z oficiálních zdůvodnění útoku:

„K výrobě chlóru už přece pěkně dlouho nepotřebujete žádné vědeckovýzkumné zařízení. Veterans Today publikoval reportáž z naprosto primitivní džihádistické výrobny /chemických zbraní/ ve Východní Ghútě. Koalice Spojených států přitom podle všeho vůbec neuvažuje o tom, že by její džihádističtí spojenci měli a používali chemické zbraně. To už je za hranicemi představivosti.“ (viz ZDE)

Jacob Shapiro na serveru Geopolitical Futures poukazuje na to, že hned tři země využily příležitosti jak v Sýrii vykydat svá vnitropolitická svinstva. „Zapojila se i Británie a Francie. Do syrské války však tento úder žádnou změnu nevnese, zúčastněné země sledovaly hlavně své politické cíle doma.“ (viz ZDE)

Nejlíp to vyjádřil jako obvykle Jan Schneider na závěr své vynikající analýzy na Parlamentních listech: „Trump se snaží dokázat, že je silný a protiruský, přitom však ví, že největšího nepřítele má doma. Spojené státy si tak řeší své vnitropolitické problémy na účet cizích zemí. Možná by bylo nejefektivnější, kdyby své skutečné nepřátele Trump vybombardoval doma.“ (viz ZDE)

Je tu však bohužel ještě další vláda, která by si přála, aby syrské trosky zasypaly její domácí politické problémy. Je to Babišova vláda v demisi. Logiku to nemá, tady odkazuji na vynikající Schneiderův blog. Já bych však rád tu domácí složku ještě trochu rozdmychal. Naše otrocké přikývnutí agresívní akci několika dezorientovaných spojenců z NATO je mimořádně silným argumentem v současném sporu, zda zákon o obecném referendu má obsahovat i možnost, aby se lidé vyjadřovali k mezinárodním závazkům ČR. Tedy i k našemu členství v NATO.

V tuto chvíli je to bohužel Babišova vláda, kdo šlape po závazcích, které jsme podepsali při vstupu do této organizace. A je to bohužel pouze KSČM, kdo má odvahu upozornit, že jednáme v rozporu s prvním článkem této smlouvy:

Článek 1

Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů .

Česká vláda – ale nejen ona – přistupuje k tomuto závazku příliš lehkomyslně, protože je to pohodlné. Sýrie je daleko, a kdyby to nakonec vyneslo i nějaké vedlejší komplikace, jako pohyb uprchlíků, bude to vítaná příležitost jak ukázat svaly a tvářit se jako ochránce klidu na práci. Kdyby však byla vláda vystavena riziku, že její chování bude občany odmítnuto, chovala by se mnohem odpovědněji. A nemohla by mít ministry obrany z ochoty nebo ministry zahraničí na půl úvazku.

V situaci, kdy jsou závazky ze smlouvy NATO porušovány, je povinností vlády nikoliv uctivě panáčkovat, ale ostře se ohradit a žádat nápravu. Jako třeba Německo, které syrský ohňostroj nepodpořilo a žádá nejprve seriózní vyšetření údajného incidentu s chemickými zbraněmi.

NATO je navíc aktuální nejen probíhajícími pokusy seřadit členy za agresívní cíle USA bez ohledu na původní smysl organizace jako spojenectví na ochranu míru. Nemělo by nám uniknout, že pomalu dobíhá dvacetiletý termín nepřerušitelného členství. Příslušná podmínka je zakotvena v předposledním článku smlouvy:

Článek 13

Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od smlouvy rok poté, co podá vládě Spojených států amerických zprávu o vypovězení smlouvy, a ta podá informaci vládám dalších smluvních stran o uložení každé výpovědi.

Česká republika vstoupila do NATO v březnu 1999, do konce dvacetiletí tedy zbývá rok času. V každém případě lze v tomto článku vycítit povinnost s občany znovu probrat smysl tohoto našeho spojenectví. Nemusí to vyústit do referenda o dalším členství, stačí, když vláda prosadí, že toto členství má pro nás i příštích dvacet let smysl tím, že naši bezpečnost zvyšuje, nikoliv snižuje. Je přece jasné, že naše bezpečnost se snižuje, když jsme vtahováni do zahraničních agresí, které zvyšují počty nepřátel a ohnisek napětí, s jejichž důsledky si pak nevíme rady.

Jistěže toho česká vláda nedosáhne sama, musí hledat spojence a vytvářet koalice, ale musí to být koalice ve prospěch mírového řešení mezinárodních sporů, nikoliv koalice s nešťastníky, kteří vydírají okolí svou nesnášenlivosti nebo vidí vzdálenou válku, ať už v Asii nebo v Evropě, jako nástroj pro prosazení mocenských a obchodních priorit.

I pro vládu pak bude výhodnější, pokud bude jednat s jasnou domácí podporou za zády. Bude-li moci poukázat na fakt, že pokud se jí snaha o mírovou rekonstrukci NATO nezdaří, občané mohou v referendu škodlivé spojenectví odmítnout.