Patrick Ungermann
11. 5. 2018
V nelehké době, kdy by pro nás, kteří s jistou pravidelností sledujeme televizi a pročítáme deníky, nemělo být těžké představit si možné válečné útrapy, jsem si připomenul dva příběhy, které se odehrály na ukrajinské Volyni za účasti mých předků v čase válečného napětí. Vlastenecké nadšení a neohroženost zůstaly jaksi samozřejmě při tom, o čem se chystám vyprávět. Jako by tvořily pevný rám výmluvného a ne vždy líbivého obrazu lidských nálad a skutků.
Chci přispět do odvěkých rozprav o vzájemných vztazích mužů a žen hluboce procítěným svědectvím o síle a slabosti. Pokračuje květen, měsíc konce druhé světové války. Těm, kteří ji přežili, musím poděkovat nejen za Československo. Kdyby nepřežili, nenarodil bych se a nikdy bych nebyl kouskem živého Československa.
O mužské prchlivosti, kterou vyléčila láska
Armádní generál Ludvík Svoboda přijel do Lvovské oblasti rozšířit sbor českých dobrovolníků, kteří by pomohli vypudit nepřítele z vlasti od východu. Mezi krajany se šířilo a rostlo jásavé vlastenectví. Všude, kam generál zavítal, docházelo ke shromážděním lidu. Do Prvního československého armádního sboru se hlásili muži i ženy, staří si upisovali roky, mladí si přidávali léta, aby jim byla dána zbraň a výcvik a bylo jim umožněno odpochodovat na Slovensko, kde spolu na život a na smrt zápasili o životní prostor slovenští partyzáni a Němci. V českých vesnicích na ukrajinské Volyni se zpívaly husitské a sokolské písně, které pomáhaly mužům se smíšenými pocity a s těžkým srdcem hospodářů, opouštějících své rodiny, odejít do kasáren ve městě Luck. Tady Sbor zesílil o 12 000 Voyňáků.
Byl pozdní večer, stáda podřimovala v chlévech, svítilo se v předsíních a ze zahrad unikaly vůně dusného soumraku květin. V sadech bylo o něco volněji, zatímco obilné lány domalovával poslední červánek. Mladík, který před okamžikem vysedával na prahu, vyšel na hliněnou cestu mezi zahrady. Byl by mířil až do polí nebýt toho, že spatřil v sadu svoji vytouženou dívku, jak stojí na krok blízko k jednomu muži. Pak se obě siluety objaly, ba ženský obrys zavzlykal, což bylo v tichu prosyceném hvězdami velice zřetelně slyšet. Mladík dlouho nepostál. Ráznou, nazlobenou chůzí zapadl do domu, kde se do rána svítilo, shánělo se jídlo, šatstvo a peníze. Za kuropění zaklapla za ním a za kamarády vrátka. Muži se šli hlásit k vojsku. Tři z nich si vyzpěvovali, čtvrtý zarytě mlčel do kvákotu žab a do větru v alejích. Cítil se pokořený nevěrnou snoubenkou, kvůli které byl ještě nedávno rozhodnut zůstat a neválčit. Teď neváhal. Stačilo si připomenout objímající se siluety, aby se rozhodl zemřít. Zocelil se výcvikem a brzkými střety s nepřítelem. Všude se hlásil do první linie, všude unikal smrti. Sklidil mnohá vyznamenání za chrabrost a za hrdinství. Všechna je přijal bez účasti, s ledově bledou lící. Válka skončila. Přežil a vracel se domů. Jen domů, ne k sousedům, ne do světničky své bývalé milé. Co mohla dělat? Sebrala své ponížení a šla za ním. Vyháněl ji, křičel a ona klečela u prahu, plakala. Oba se chvíli rmoutili, než se vysvětlilo, o co šlo tehdy večer v zahradách. Dívka se velmi trápila, že i jí zatouží chlapec odejít do války. Žalem ji bolela hlava, slzami pálily oči a její bratr ji objal, aby se vyplakala na lidském rameni. Zamilovaný mladík bratra ve tmě nepoznal, ale hvězda nakonec šťastné, naplněné lásky nedovolila zlomenému srdci zemřít.
O ženské slabosti a o síle odpuštění
Za války ne všechny ženy neochvějně čekaly na své muže. Nejčestnější z těch, které čekat nevydržely, propadly beznaději na základě poplašných zpráv, že ten či onen navrátilec viděl jejich drahé umírat tam a tam. Takové zarmoucené hospodyně se ve snaze uvést do domu mužskou ruku znovu a třeba bez lásky vdávaly. Jiné, prostopášnější, si užily s neodvedenými hospodáři a mimochodem narozené děti přijaly do kruhu svých manželských dětí ve víře, že muž tak jako tak nepřežil.
Po válce se se svobodnými vraceli ženatí. Děti, které si otce téměř nepamatovaly a teď by jim měly padnout do náručí, anebo ženy, které se již rozloučily s nadějí na návrat svých mužů, tiše až zaraženě postávaly u stolů, zatímco otcové rodin vcházeli do dveří. Jeden z nich stál v předsíni dobrých deset minut, děti se jedno po druhém odlepovaly od máminy sukně, aby si sáhly na tatínkovu uniformu a nechaly si pohladit vlásky. A žena jenom klopila zraky, nic neříkala, ani nevstala ze židle. Konečně se chtěl i její nejmladší, sotva dvouletý, synek rozběhnout k tátovi. Matka jej zadržela a schovávala za zády. „Nech ho jít ke mně,“ řekl jí muž, „on za tvou slabost nemůže. Zplodila jsi ho v mém domě, tak mu nebraň patřit do naší rodiny.“
Žijeme v nelehké době a téměř nejsme připraveni čelit namáhavým zítřkům. Mnohdy zaměstnáváme svou nenechavou mysl sobectvím, které rozmělňuje síly, a často živíme vypočítavou neochotu klamnými zárukami, že nejsme na zvládnutí své budoucnosti sami. Trochu zapomínáme, že naše východiska a naděje jsou právě takové, jací jsme my, jejich nositelé.