Dva příběhy

Patrick Ungermann
11. 5. 2018
V nelehké době, kdy by pro nás, kteří s jistou pravidelností sledujeme televizi a pročítáme deníky, nemělo být těžké představit si možné válečné útrapy, jsem si připomenul dva příběhy, které se odehrály na ukrajinské Volyni za účasti mých předků v čase válečného napětí. Vlastenecké nadšení a neohroženost zůstaly jaksi samozřejmě při tom, o čem se chystám vyprávět. Jako by tvořily pevný rám výmluvného a ne vždy líbivého obrazu lidských nálad a skutků. 


Chci přispět do odvěkých rozprav o vzájemných vztazích mužů a žen hluboce procítěným svědectvím o síle a slabosti. Pokračuje květen, měsíc konce druhé světové války. Těm, kteří ji přežili, musím poděkovat nejen za Československo. Kdyby nepřežili, nenarodil bych se a nikdy bych nebyl kouskem živého Československa.

O mužské prchlivosti, kterou vyléčila láska
Armádní generál Ludvík Svoboda přijel do Lvovské oblasti rozšířit sbor českých dobrovolníků, kteří by pomohli vypudit nepřítele z vlasti od východu. Mezi krajany se šířilo a rostlo jásavé vlastenectví. Všude, kam generál zavítal, docházelo ke shromážděním lidu. Do Prvního československého armádního sboru se hlásili muži i ženy, staří si upisovali roky, mladí si přidávali léta, aby jim byla dána zbraň a výcvik a bylo jim umožněno odpochodovat na Slovensko, kde spolu na život a na smrt zápasili o životní prostor slovenští partyzáni a Němci. V českých vesnicích na ukrajinské Volyni se zpívaly husitské a sokolské písně, které pomáhaly mužům se smíšenými pocity a s těžkým srdcem hospodářů, opouštějících své rodiny, odejít do kasáren ve městě Luck. Tady Sbor zesílil o 12 000 Voyňáků.

Byl pozdní večer, stáda podřimovala v chlévech, svítilo se v předsíních a ze zahrad unikaly vůně dusného sou­mraku květin. V sadech bylo o něco volněji, zatímco obilné lány domalo­vával poslední červánek. Mladík, který před okamžikem vysedával na prahu, vyšel na hliněnou cestu mezi zahrady. Byl by mířil až do polí nebýt toho, že spatřil v sadu svoji vytouženou dívku, jak stojí na krok blízko k jednomu muži. Pak se obě siluety objaly, ba ženský obrys zavzlykal, což bylo v tichu prosyceném hvězdami velice zřetelně slyšet. Mladík dlouho nepostál. Ráznou, nazlobenou chůzí zapadl do domu, kde se do rána svítilo, shánělo se jídlo, šatstvo a peníze. Za kuropění zaklapla za ním a za kamarády vrátka. Muži se šli hlásit k vojsku. Tři z nich si vyzpěvovali, čtvrtý zarytě mlčel do kvákotu žab a do větru v alejích. Cítil se pokořený nevěrnou snoubenkou, kvůli které byl ještě nedávno rozhodnut zůstat a neválčit. Teď neváhal. Stačilo si připomenout objímající se siluety, aby se rozhodl zemřít. Zocelil se výcvikem a brzkými střety s nepřítelem. Všude se hlásil do první linie, všude unikal smrti. Sklidil mnohá vyznamenání za chrabrost a za hrdinství. Všechna je přijal bez účasti, s ledově bledou lící. Válka skončila. Přežil a vracel se domů. Jen domů, ne k sousedům, ne do světničky své bývalé milé. Co mohla dělat? Sebrala své ponížení a šla za ním. Vyháněl ji, křičel a ona klečela u prahu, plakala. Oba se chvíli rmoutili, než se vysvětlilo, o co šlo tehdy večer v zahradách. Dívka se velmi trápila, že i jí zatouží chlapec odejít do války. Žalem ji bolela hlava, slzami pálily oči a její bratr ji objal, aby se vyplakala na lidském rameni. Zamilovaný mladík bratra ve tmě nepoznal, ale hvězda nakonec šťastné, naplněné lásky nedovolila zlomenému srdci zemřít.

O ženské slabosti a o síle odpuštění

Za války ne všechny ženy neochvějně čekaly na své muže. Nejčestnější z těch, které čekat nevydržely, propadly beznaději na základě poplašných zpráv, že ten či onen navrátilec viděl jejich drahé umírat tam a tam. Takové zarmoucené hospodyně se ve snaze uvést do domu mužskou ruku znovu a třeba bez lásky vdávaly. Jiné, prostopášnější, si užily s neodvedenými hospodáři a mimochodem narozené děti přijaly do kruhu svých manželských dětí ve víře, že muž tak jako tak nepřežil.

Po válce se se svobodnými vraceli ženatí. Děti, které si otce téměř nepamatovaly a teď by jim měly padnout do náručí, anebo ženy, které se již rozloučily s nadějí na návrat svých mužů, tiše až zaraženě postávaly u stolů, zatímco otcové rodin vcházeli do dveří. Jeden z nich stál v předsíni dobrých deset minut, děti se jedno po druhém odlepovaly od máminy sukně, aby si sáhly na tatínkovu uniformu a nechaly si pohladit vlásky. A žena jenom klopila zraky, nic neříkala, ani nevstala ze židle. Konečně se chtěl i její nejmladší, sotva dvouletý, synek rozběhnout k tátovi. Matka jej zadržela a schovávala za zády. „Nech ho jít ke mně,“ řekl jí muž, „on za tvou slabost nemůže. Zplodila jsi ho v mém domě, tak mu nebraň patřit do naší rodiny.“

Žijeme v nelehké době a téměř nejsme připraveni čelit namáhavým zítřkům. Mnohdy zaměstnáváme svou ne­nechavou mysl sobectvím, které rozmělňuje síly, a často živíme vypočítavou neochotu klamnými zárukami, že nejsme na zvládnutí své budou­cnosti sami. Trochu zapomínáme, že naše východiska a naděje jsou právě takové, jací jsme my, jejich nositelé.