Patrick Ungermann
9. 5. 2018
Nejsem zas tak nadšený ze slova humánní – lidské. Pokouším se studentům vštípit poznatek, že lidskost je to lepší a to horší v nás. Mladší kolegové říkají, že jsem pesimista. Já na to odpovídám, že pesimismus bych si nikdy nedovolil, ale že zůstávám realistou. A oni krčí rameny… Zahrádkář, co mi hodí trochu klestí přes plot, nebo opilec, když mi pod oknem za tmy vystřihne árii, anebo zpovykaný dorost ve vlaku, nic z toho mě doopravdy nevyvede z míry. Ale zlostný smutek se projeví, když novopečená „matka“ utluče novorozence paličkou na maso. Když si surová surovinová válka klestí cestu k naftě. Anebo, jak jsme to uviděli v Sýrii, když už jen samotná válečná agrese je „dobrý“ obchod. A proto nemám v úctě humánní – lidské prevíty, a těm, kteří z lidskosti vybudovali oltář spásy, nezbývá, než krčit rameny.
Ne, že bych měl potřebu nadávat. Ale musím vám, bystří čtenáři, ukázat, jakou rotyku spustí taková lidskost ve styku s penězi. Neběží o žádnou ohromnou kauzu. Prostě jsem vzal jeden případ za všechny:
Student, který v parku u gymnázia čítal Evžena Oněgina a očkem, tuze nesmělým, házel po štíhlých kotnících maturantek, se vrátil po dvaceti osmi letech na ona místa. Park ale mezi tím zmizel. Jak se to dělá? Dá se pár mazaných hlav dohromady a vznikne revitalizační firma. Firma sama žádné revitalizační práce neprovádí. Má ale plno styků. Zná třeba několik dřevorubců, někoho s bagrem, nějaké zahradnictví a fachmana přes inženýrské sítě. Zná taky starostu, který moc potřebuje ukázat nějakou předvolební činnost. Revitalizační společnost je patřičně dravá, má obchodního zástupce, to je náměstek šéfa a jezdí se ptát: Nepotřebujete, pane starosto, něco zrevitalizovat? Třeba by vám to pomohlo. A když pro nás konkurz dopadne dobře, tak my vám něco osobně… Nebo se domluvíme na další zakázce za rozumnou cenu. Jakmile se podepíše smlouva, vzpomene si revitalizační firma na udělajícího dřevorubce: Vůbec to nebylo jednoduché, dřevorubců je nadbytek, ale když vy nám tu práci neprovedete moc draze, zkrátka pro nás budete nějak zajímavý, my vám zprostředkujeme báječnou zakázku. Budete kácet park. Drvoštěp je blahem bez sebe. Představil si tu frontu dřevorubců, kterou právě předběhl, a rozumí se, že nějaké všimné musí dát. Stejným způsobem zlanaří obchodní zástupce revitalistů bagristu, skupinu přes inženýrské sítě, a pak ještě jedno zahradnictví. Všichni se snaží práce nepředražit, aby vzniklo nějaké všimné. Jenom pan starosta zaplatí z městské pokladny dost. Ale jeho kapitál neleží v penězích. Bude to on, kdo vyvěsí na volební plakát položku – zrevitalizoval jsem park.
Význam slova obchod chápeme. Obchod jsou peníze druhých, říká známý citát. Co je to ale ta revitalizace? Vlastně je to oživení. A k jakému oživení tady došlo? Dřevorubec, bagrista, pokladač inženýrských sítí i zahradník, který na místě holoseče vysázel odolné křoví a buxusy, ti všichni oživili svou živnost náhlým a nečekaným příjmem. Že revitalizační podnik, co všechno pouze zprostředkoval, velmi pookřál, o tom není pochyb. A pan starosta oživil svou oblíbenost. Když se tolik činitelů obohatí něčím, co se nešíří, ale kumuluje, tedy penězi, výhodami, prestiží, nutně na tom musí někdo zchudnout. Přijít o výhody, o prestiž. Ten někdo byl překrásný park se vzrostlými stromy. S trávou a s kytkami, se studenty a s mladým svěžím vzduchem. Teď je to tam step a polopoušť, pravda, s malým vodotryskem a s takovým plivátkem pod ním.
Když nás Václav Dvořák informoval, že manžel britské předsedkyně vlády Philip May, který jí zároveň neformálně dělá poradce, je na vysoké židli v investiční firmě Capital Group a má prospěch z rozhodnutí své ženy, zpozorněl jsem. Premiérka nařídila útok na Sýrii střelami, které vyrábí společnost, v níž má firma Philipa Maye investiční podíl. Pak se cena akcií zbrojařské společnosti vznesla vzhůru a podíly Mayova podniku se pěkně zhodnotily. Tolik Václav Dvořák.
Vůbec mě to neudivilo. Vždyť jde skoro o to, co jsem popisoval, ledaže ve větším a v horším. Že lidskost ve styku s Eldorádem (se zlatým teletem) může svou zásadovost všelijak zprohýbat, svou principiálnost různě odklánět a svědomí může zabalit do různých hledisek, jen aby tolik nevidělo, to vím. Kdybych byl pesimista, usiloval bych o ještěří nebo o vorvaní občanství. Jako realista se pro tentokrát rozloučím myšlenkou nesmrtelného novináře, syna národa, Karla Havlíčka Borovského: „Jedna nepravda ze sebe rodí tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce pravd.“
