Tereza Spencerová
27.6.2018 Literárky
Americké vedení současně informovalo jihosyrský džihád, že nemá očekávat jakoukoli americkou pomoc. Čili, že jsou v tom sami. Ta překvapivá — až šokující — zpráva se objevila nejprve na Twitteru, kde si džihád napojený na Al Kajdu fakticky postěžoval na americký nevděk, posléze ji potvrdila i agentura Reuter´s. Lze tím vysvětlit následné hromadné kapitulace džihádistů v oblastech, do nichž syrská armáda míří – za jediný den díky tomu bez boje osvobodila nejméně 11 vesnic a na její stranu přešlo údajně na 900 bojovníků.
Největší otázkou ale samozřejmě zůstává, zda Rusko a USA postupovaly koordinovaně. Bez ohledu na pohrůžky Nikki Haleyové je tu totiž dál skutečnost, že Donald Trump chce ze Sýrie rychle „odejít“, a tak se mu hodí jakákoli syrská strategie, která donutí džihád, který rovnou „nepřeběhne“, ke kapitulaci a následné evakuaci, stejně jako tomu bylo na jaře v oblasti Východní Ghúty u Damašku.
Ani Rusko, ani USA se k otázce nějaké společné dohody nevyjádřily, ale fakt, že ruská letadla už pomáhají útočící syrské armádě, mluví sám za sebe. Je stejně výmluvný, jako konstatování Izraele, že s Ruskem koordinuje vývoj situace na jihozápadě Sýrie, tedy u „svých“ anektovaných Golanských výšin. A kdo chce „řídit“ americkou politiku, přinejmenším tu na Blízkém východě, musí s Izraelem alespoň „koordinovat“. A když dokonce i vrcholní izraelští politici už popírají zprávy, podle nichž na jihu Sýrie — v rozporu s donedávna ještě neuvěřitelnou dohodou — působí „převlečení“ bojovníci různých íránských nebo hizballáhovských milicí, teprve pak se ukazuje skutečná míra oné „koordinace“.
Jinými slovy, Izrael dal syrské ofenzívě „zelenou“, a tak totéž činí i USA. Určitým paradoxem je přitom fakt, že Sýrie zatím oficiálně žádné zahájení ofenzívy k osvobození jihozápadu země ani neohlásila. Nicméně, lze předpokládat, že je to jen „technické zdržení“, protože všichni zúčastnění si uvědomují rizika pro Izrael i Jordánsko, která by z rozsáhlé vojenské operace právě na hranicích s těmito státy mohla vzejít. A co víc, nelze přehlédnout, že osvobození dvou posledních oblastí kontrolovaných džihádem válku v Sýrii prakticky ukončí. První oblastí je Idlíb na severozápadě u tureckých hranic, tou druhou právě Dará´a.
Situaci na jihu Sýrie přitom komplikuje nejen blízkost Izraele a Jordánska, ale také americká vojenská základna Al Tanf u hranic s Jordánskem, které si mimochodem stěžuje, že další případné uprchlíky ze Sýrie, vyhnané další eskalací války, už opravdu nezvládne. A to je ostatně další důvod, proč se USA nejspíš budou držet stranou a nebudou povzbuzovat větší odpor džihádu – prudké boje by mohly sousední Jordánsko destabilizovat a případná změna tamního režimu by znamenala další zásadní ránu pro americký vliv v regionu. Američané si proto aktuálně „jen“ stěžují, že na jejich vojáky u Al Tanfu útočí „neznámé síly“, a tak bombardují nedaleké pozice syrské armády, nicméně výběr, kdo všechno si nepřeje další setrvání amerických okupačních sil v oblasti je mnohem širší, přičemž se nesmí zapomínat ani na zrazený džihád… Situace je to nepřehledná, což ale současně znamená, že se nabízí další ospravedlnění pro případný americký odsun ze Sýrie, nebo přinejmenším z Al Tanfu.
Dosavadní postup syrských pozemních sil a syrské i ruské nálety v každém případě opakují strategii z Východní Ghúty a dělí džihádistickou oblast na jihu Sýrie prakticky na půl. Masivní bombardování – asi 30 náletů během prvních 40 minut — mělo pak tamním džihádistům „připomenout“, jak se v podobné situaci zachovali jejich spolubojovníci u Damašku, tedy že beztak kapitulovali, a tak je lépe totéž učinit dříve než později… Nelze proto vyloučit, že se v příštích dnech nezopakuje i výsledek bojů z Východní Ghúty, tedy kapitulace džihádistů, jejich „usmíření s režimem“ nebo evakuace do Idlíbu, přičemž nově se nabízí i útěk do Jordánska.
Klíčovým přitom je, že se Rusku podařilo přimět Írán i Hizballáh, aby v souladu s izraelským postojem vyklidily jihozápadní Sýrii u hranic s anektovanými Golanskými výšinami a přenechaly celou oblast výhradně syrské armádě. Ačkoli blízkovýchodní sociální sítě nabízejí spousty protichůdných tvrzení, zdá se, že například Hizballáh vyměnil svou vojenskou nepřítomnost u Dará´a za sblížení se s Ruskem. Právě tím lze vysvětlit třeba rozhovor ruského velvyslance v Libanonu pro tamní Al Achbár, v němž čistě v hizballáhovském duchu odmítl americký a saúdský „mírový plán“ pro Palestinu coby „kapitulaci“ odporující míru a ujistil, že všichni teroristé na jihu Sýrie budou zničeni (i bez Hizballáhu). A pokud si Rusko drží Hizballáh blízko, poskytuje tím bezpečnostní záruky Izraeli, a pokud nemá problém Izrael, tak ani USA, ale to už vzniká kruh…
Suma sumárum, ať už USA hodily své džihádisty na jihu Sýrie přes palubu z jakéhokoli důvodu, skutečností je, že syrská válka se – čistě zeměpisně i z hlediska ambicí vnějších útočících i domácích džihádistických stran – zase o něco „zmenšuje“. A co víc, zdá se, jako by všichni zúčastnění přijímali kompromisy. Sice v různých formách, ale (pod ruským vedením) ve finále směřujících – přes zbývající Idlíb — k ukončení více než sedmileté války.
Zní to příliš růžové?
Jistě, ale…
