Krystlíkova „převyprávěná“ historie o odsunu Němců z Československa

Avatar
Původní autoři

Jiří Baťa
22. 7. 2018
Dříve, než se budu zabývat zavrženíhodným obsahem pojednání pana Krystlíka, (ZDE) není od věci si připomenout, že pan Tomáš Krystlík je česko-německý (více německý) spisovatel a žurnalista, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů o vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce. To všechno může být, ale pana Krystlíka to rozhodně nestaví do role pozitivního a objektivně píšícího autora. Pan Krystlík totiž je, objektivně řečeno kontroverzním, tendenčně oponentujícím individuem především v otázce „vysídlení“ německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce. 


Nejsem první ani poslední, který s jeho hodnocením průběhu těchto historických událostí nesouhlasí. Ostatně potvrzují to kritici, zpochybňující Krystlíkovu nezaujatost a historickou (ne)přesnost. Za jeho knihu Zamlčené dějiny jej kritizují Věra Olivová, nebo Stanislava Kučerová, opakovaně jej také kritizoval například vojenský historik Pavel Šrámek a kritikem T. Krystlíka je rovněž novinář Otto Drexler. Nepochybně se najde celá řada dalších oponentů, kteří s Krystlíkovým výkladem „vyhnání“ Němců budou nepochybně rovněž nesouhlasit.

Již v samém úvodu zavádějícího Krystlíkova pojednání lze zásadně nesouhlasit s jeho tvrzením, že ČSR začala „vyhánět“ své Němce bez svolení spojenců. Tento termín je silně zavádějící, dnes hlavně používaný lidoveckými představiteli pány Bělobrádkem, Hermanem, ale také K. Schwarzenbergem a v neposlední řadě také představiteli sudetoněmeckého landsmanšaftu v projevech, ve kterých se (mj. marně) domáhají návratu (starých časů) nebo aspoň navrácení majetku. Pan Krystlík se odvolává na řadu faktů či dokumentů, pro své tvrzení však žádné alibi, bohužel nepřikládá a pouze ostentativně konstatuje věci, které jsou podle jeho názoru relevantní a pravdivé. To jen posiluje skutečnost, že jeho pojednání lze v podstatě považovat za jakousi demagogickou analýzu faktů a skutečností popisovaných řadou českých renomovaných odborníků, dokumentaristů či historiků, zaměřenou na poválečné události a odsun Němců. Pan Krystlík se snaží tato fakta přehodnotit, resp. „převyprávět“ jako mylné, nepravdivé, nebo dokonce lživé. Jako absolutní laik stran historie a dějinných událostí Československa si zde k této věci nemohu dovolit předkládat nějaké odborné závěry, nicméně jako občan mám právo se k jeho pojednání vyjádřit. Tímto tak činím a konstatuji, že s nimi jednoznačně a zásadně nesouhlasím. Především nelze věřit antinacionálnímu tvrzení pana Krystlíka na jedné straně a nerespektovat fakta a skutečnosti, jak je dokumentačně věcne a historicky předkládá celá řada českých renomovaných osobností na straně druhé. Přece není možné popřít jimi uváděné skutečnosti jenom proto, že „nějaký“ pan Krystlík má na tyto události subjektivní, nacionálně protičeský pohled, či jiné dehonestující důvody..

Snaha pana Krystlíka je však celkem pochopitelná. Žel není jediný, který se snaží české historické a dějinné události přehodnotit k obrazu svému (nebo někoho jiného) a předkládat je veřejnosti, která by za posledních cca 30 let mohla být už natolik zmanipulovaná alias zblblá, že i takovým představám by byla ochotna uvěřit. Nelze ovšem vyloučit, že se mezi občany nenajdou lidé, kteří těmto verzím uvěří, zvláště, jde-li o mladé lidi, kterým je nedávná historie předkládána v jiných tónech, barvách, v jiných skutečnostech a souvislostech. Na jiném místě a v jiném případě zmiňuji své pochybnosti o úrovni a kvalitě našeho školství. Je známo, že na nejedné škole vyučují nebo přednášejí, nebo dokonce šéfují lidé, kteří mají k vlastenectví, české státnosti a nacionálnosti evidentně negativní vztah. Jejich existenci pak zaštiťují prozápadně, neřku-li vlastizrádně orientovaní pravicoví politici. Svědčí o tom řada iniciativ, jako je např. snaha o převyprávění historie osvobození Prahy, event. Plzně, nebo snaha utvrdit občany v tom, že zadržovací tábor v Letech byl koncentrák, byla v něm páchána genocida, že komunistický režim byl naprosto negativní, nelidský, ne nepodobný fašistickému režimu a pod.

Útěchou nám snad může být, že pojednání pana Krystlíka bude valnou části občanů odmítnuta a odsouzena, případně silně zpochybňována, což ovšem ještě neznamená, že i takovéto tendence nemohou zasít zrnko věrohodnosti, že pan Krystlík má v té či jiné věci pravdu. Lidé, kterým se takový výklad hodí tzv. „do krámu“ (Bělobrádek, Herman, Schwarzenberg pod.) jej pak budou dále ve svých svérázných, ryze „demokratických“, svobodomyslných vystoupeních nenápadně, ale cílevědomě podsouvat (vtloukat do hlavy) „naměklé“ části veřejnosti (mládeži).

Pan Krystlík je, jak výše uvedeno, česko-německý spisovatel a žurnalista, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů. Z jeho životopisu není nijak patrné (což neznamená, že je to vyloučeno), že by měl nějaké německé kořeny, přesto pan Krystlík trvale žije a pracuje v SRN. Nic proti tomu, má na to právo, ale současně lze také pochybovat o tom, zda má nějaké citové, či vlastenecké vazby k ČR. Z toho, že trvale žije v SRN můžeme vyvodit, že inklinuje více k německému národu než českému a podle toho se také snaží své česko-německé vidění nedávné minulosti prezentovat.

Bylo by jistě také více než zajímavé, jaké stanovisko by asi pan Krystlík zaujal ve věci českou stranou (alespoň dosud) neuplatňovaného plnění válečných reparací Německa vůči České republice. Budeme-li vycházet z jeho známých stanovisek, názorů a hodnocení na události stran poválečného odsunu, resp. „vyhnání“ Němců z Československa, nepochybně by se pan Krystlík k této věci také ve stejném duchu vyjádřil. Také co jiného očekávat, když je mu zřejmě německá košile bližší, než český kabát. V rámci všeobjímající demokracie si budeme zřejmě muset zvykat i na tyto a podobné irelevantní, nečestné a iracionální myšlenkové pochody, demagogické názory a nekorektní jednání, neboť v těchto věcech již nehrají roli žádné vlastenecké city a postoje, ale „vůně“ peněz. Zvláště když víme, že v našem liberálním prostředí „svobodně“ vydělané peníze nesmrdí. Stačí k tomu jen málo: ve správný čas a na správném místě otevřít (často nevymáchanou) „klapačku“!