Petr Trombik
18.7.2018 NWOO
V historii nemá smysl vyčítat si navzájem, jako malí kluci, kdo si začal. Ale velcí kluci se chovají často stejně, ne-li trapněji, mají však k tomu, bohužel, jiné prostředky než děti. Tak tomu bylo s mezinárodní politikou v minulém století, ať už byl mír, byť studený, nebo válka, byť vždy jen lokální. I v tomto novém tisíciletí tomu bude stejně, čehož jsme dennodenně svědky. Pokusme se tedy mezinárodní politiku pochopit s ohledem na náš český úděl, přestože nejsme ti velcí kluci, kteří ji hrají. Nikoliv kvůli tomu, abychom měli pro ty „velké kluky“ pochopeni!
Podle běžných názorů, byla studená válka zahájena projevem Winstona Churchilla ve Fultonu v roce 1946. Ve svém řečnicky brilantním projevu, sdělil Američanům a zbytku světa, že v Evropě spadla železná opona.
Nejen kvůli tomuto projevu dostal Nobelovou cenu za literaturu. Proč mu nebyla udělená i Nobelova cena míru, těžko pochopit. Můžeme posoudit fakta i bez občas matoucího výkladu dějin a četby paměti státníků a diplomatů všech úrovní. Zamysleme se jen s pomocí zdravého rozumu nehistoriků a nepolitiků nad tím, kdo železnou oponu vlastně spustil a studenou válku zahájil. Pochopíme pak, proč Československo zůstalo za tou oponou a na nesprávně straně.
Studená válka byla fakticky zahájena demonstrací válečného potenciálu USA, které ve dvou okamžicích předvedly SSSR, co dokážou. Kde? V Nagasaki a Hirošimě. Truman na civilním obyvatelstvu ukázal Stalinovi svou mocenskou převahu. Ve dvou vteřinách doslova odpařil 40 a 70 tisíc obyvatel a následně v děsivém utrpení zahynulo dalších 300 000 tisíc obětí v řádu hodin a dní.
O utrpení dětí, žen a starých nemohoucích lidi se americká propaganda příliš nešíří, na rozdíl od neustálého popisu krutostí všech ostatních. Vojáků v Hirošimě ani Nagasaki moc nebylo, byli na frontě. Nagasaki a Hirošima byly první vedlejší oběti budoucí studené války.
Můžeme slyšet seriózní argumentaci, že „díky“ Nagasaki a Hirošimě USA jen uspíšily konec války. Ale nesmí vás přitom nekorektně napadnout srovnávání zločinů diktátorů Stalina a Hitlera se smělým strategickým rozhodnutím vůdce demokratického světa, prezidenta Trumana.
USA názorně předvedly Stalinovi, že jsou odhodlané demokracii bránit za jakoukoliv cenu, jakýmkoliv způsobem. Tohoto způsobu vedení zahraniční politiky se Američané drželi, drží a budou vždy držet. Ani EU a NATO ani my Češi se proto nemusí nikoho obávat, stačí, když navýšíme rozpočet na obranu na 4%. Použití jaderných zbraní pro “ urychlení konce války“ bylo důležitým signálem Stalinovi, kde je místo SSSR a současně dobrým způsobem jak začít nový poválečný život v míru.
Jako alternativu k studenému míru dostal jen velmi horkou válku. Když Stalin předstíral, že nepochopil, spadla železná opona. Můžeme pochybovat o tom, že sovětské impérium, se zdecimovaným obyvatelstvem a zničeným nebo zastaralým průmyslem, bylo schopné ohrozit válkou nedotčené USA a zničit ostatní demokracie? Ještě i teď je třeba pro paní Albrightovou Rusko srovnatelné s Bangladéšem, liší se jen tím, že má atomovky.
Bylo toto poničené a zaostalé komunistické impérium hrozbou pro demokratické státy a jejich tržní ekonomiku? Jaderné zbraně ještě po válce pár roků Stalin neměl. V čase slavného fultonského projevu určitě ne. Koho mohlo SSSR, srovnatelné s „Bangladéšem bez atomovky“, ohrožovat?
Stalin už dlouho před 2. světovou válkou opustil marxleninskou teorii o historickém úkolu SSSR globálně šířit pokrok. Prosadil ve dvacátých letech budování socialismu v jedné zemi a jeho oponenti byli dílem v SSSR odstraněni, dílem se i s touto teorii uchýlili do jiných končin světa, kde se sem tam uchytila.
Říkali si trockisté a mnozí nynější demokratičtí politici EU a politologové v USA se svým trockistickým mládím nebo rodokmenem už nechlubí. Přejmenovali tuto ideologii a slouží podobnému globálnímu šíření pokroku, jen pod jiným názvem.
Kominterna sice zatápěla globálně kapitalismu a demokracii pod kotlem, ale jaký měl k ní Stalin vztah, to předvedl na mnoha jejích předních činitelích, o spoustě ostatních aktivistů nemluvě. To však patří k jeho zločinům, známým jako stalinské procesy. SSSR potřeboval po devastující válce skutečně mír a čas na svou rekonstrukci a konsolidaci života svých obyvatel. Stalinovo impérium na tom nebylo tak dobře jako USA, kterých se válka prakticky nedotkla.
Amerika jen nevěděla, co si se svým nedotčeným průmyslovým a rozvinutým válečným potenciálem počít. Velkou krizi z konce dvacátých let ukončil nikoliv Roosweltův New Deal, ale až vstup USA do světové války. Jak se vyhnout další poválečné krizi v mírovém světě? SSSR potřeboval jen spolehlivý ochranný nebo nárazníkový pás okolo svého území. Po jeho předválečných i válečných zkušenostech je to pochopitelné. „Sanitární kordon“ potřeboval SSSR i před válkou, kdy byl delší dobu izolován hospodářskými sankcemi. Proto mohly mít samostatnost nárazníkové, lépe řečeno transferové státy jako Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. O rok déle než Československo.
Kdo zná dějiny, ten ví, že nejde jen o zkušenost SSSR, ale i o staletou zkušenost Ruska se spojenci, kterou se musí řídit i jeho současná zahraniční politika s ohledem na ruské globální i lokální partnery. Tuto zkušenost má ostatně každá mocnost, pokud není ostrovní a nechrání ji moře.
Rusko je surovinově příliš bohaté, rozlehlé a málo osídlené území a mělo by se o své bohatství podělit, pravila Madelaine Albrightová. Kdo by se měl o ruské území podělit, je této paní jasné, jako to bývalo jasné i jistému německému vůdci Nové Evropy, který kvůli tomu realizoval plán Barbarossa.
Jak byl ochranný a nárazníkový pás Stalinem v Jaltě a pak v Postupimi konstruován, aniž by se ohlížel na rafinovanost Churchillova procentuálního podílu velmoci v jednotlivých osvobozených státech? Pokud jde o Churchillův plán na mezinárodní mírovou politiku ve svobodném světě, vypadal by asi takto: v suverénním a demokratickém státě by britský velvyslanec se sovětským vždy po místních svobodných volbách spolu usedli a rozhodli, jak v akciové společnosti podle procentní účasti, jakou politiku zvolena vláda neporobeného státu bude realizovat. Na současné EU s její Evropskou komisi nemyslete. Tak daleko to tehdy nedošlo. Stalin to řešil jinak.
Pokud jde o Polsko, kterému, na rozdíl od Československa, přispěchala „sladká Francie a hrdý Albion“ před Hitlerem na pomoc, nutno říct pár slov, protože zde Stalin Churchilla velmi rozhněval. Vždyť přece kvůli Polsku do války Británie a Francie s Hitlerem šla. Ted už víme, jak ta pomoc Polsku v roce 1939 začala i jak dopadla po roce 1945. Můžeme být rádi, že nás v Mnichově spojenci zradili a nepomohli nám jako Polákům, zamýšlíme-li se nad výsledky války a následky míru pro Polsko a srovnáme-li to s Československem.
Co Polsko získalo a co ztratilo, je jeho úděl. Hrdost si jistě tehdy Poláci uchovali, ale to je tak asi vše. Poláci a Rusové se nikdy k sobě přátelsky nechovali, což nás Čechy, jako jejich slovanské bratry, trápí už od národního obrození v XIX. století. I když se nám může zamlouvat, že polský odpor k Němcům a všem jejich Říším byl a je určitě ještě větší než ten náš.
K Polsku musel Stalin přistupovat jako ke starému nepříteli, ze kterého spolehlivého spojence po dobrém udělat nelze. Proto byl Polsku vnucen komunistický režim a nadiktováno složení vlády proti vůli Poláků. Churchill se zlobil, protože pro Poláky toho tolik udělal a polské vojáky nechal krvácet na všech svých frontách. Mohl na jejich adresu vyslovit bonmot, jak bylo jeho zvykem: „Nikdo neobětoval jako Poláci vše, aby nezískal vůbec nic. I mou zásluhou“.
Lze tedy tvrdit o Československu totéž co o Polsku, i když zdánlivě byla naše budoucnost v táboře míru a socialismu stejná? Naše cesty do tábora míru a socialismu se velmi lišily. My jsme si nikdy mezi rusofobií a germanofobií nemuseli vybírat. Na rozdíl od Poláků, kteří si také nevybírali, protože měli ve svém polském údělu dáno jedno i druhé.
Československá republika byla vůči SSSR loajální, Češi i Slováci byli rusofilní. Naše republika byla spolehlivý spojenec SSSR. S komunistickou stranou v čele a stejně tak by byla i bez „Vítězného února“. Eduard Beneš a všechny předúnorové politické elity v tom jediném byli zajedno. Československo bylo stejně spolehlivé jako Rakousko. Rudá armáda Rakousko opustila v 1954 i bez toho, že by se k moci dostali komunisté. Ostatně i naše území opustila Rudá armáda dlouho před únorem 1948.
Československo bylo spolehlivé jako poražené Finsko, kde také Stalin nemusel násilné instalovat komunistickou vládu. Československo, tak jako Rakousko a Finsko, by se s E. Benešem a J. Masarykem, včetně ostatních demokratických politiků „finlandizovalo“ samo a bylo by dobrým nárazníkovým nebo spíš transferovým státem. I bez vládnoucí role místní komunistické strany.
Ale to by se demokratičtí politici museli chovat ve vnitřní politice jinak. Naše politické elity nebyly schopné se o dělbě moci dohodnout demokraticky a proto demokracii na víc než 40 roků prohrály všem ostatním neelitním Čechům i Slovákům.
Proč tahle varianta poválečného rozdělení světa železnou oponou není analyzována historiky a politology? Vždyť z takové analýzy by vyplynulo, proč Československo skončilo za železnou oponou, na její špatné straně. Zásluhou vlastních politických elit. Archivy přece hovoří, anebo spíš platí, „nenechme je promluvit“.?
Bývalé sovětské archivy jsou otevřeny i pro naše historiky. Je tomu tak i díky jednomu údajnému proruskému politikovi, který sedí zrovna na Hradě a jeho návštěvě v Kremlu. Využijeme archivních pokladů pro nový výklad našich moderních dějin? Prozatím k tomu došlo, pokud vím, v jediném případě: zpracování životopisu Gustava Husáka.
Dejme historikům stipendia, ať jdou sovětské archivy studovat a mohou vyvrátit takové historické fejky a konspirativní hypotézy, jako tenhle text. Ať najdou v archivních svazcích politických elit pravdu o únoru, srpnu, listopadu a o všem, co dělaly mezi těmito roky, které jmenovat netřeba. Hovořit o jiné otevřené cestě Československa než té za železnou oponu, společně odmítli jak bývali českoslovenští komunističtí politici a historici, tak politikové a historici předúnoroví, buržoazní. A kupodivu i nynější svobodni historici a demokratičtí politikové. Historikům se nedivím, jsou to většinou jen státem placeni státní úředníci. Před vítězným listopadem i po něm. Nedivím se ani politikům, kteří se Vítězným únorem chlubili, jak ho demokratickou cestou provedli nebo naopak své únorové politické fiasko popisují ve svých pamětech, jak byli nedemokraticky podvedeni.
Dobrá výmluva je prý lepší než krajíc chleba. Určitě je však lepší, než přiznání vlastní neschopnosti a odpovědnosti za celý poválečný vývoj, včetně posrpnového, který byl jen další epizodou českého údělu, který započal státní reprízou ČSR po druhé světové válce. Sledujte nynější „boj v ulicích“ ve volbách poražených politiků, jak vykřikují o ohrožení demokracie, protože oni ty volby nevyhráli, přestože na demokracii mají patent.
Prvorepublikové Československo odhabsburšťovalo jen něco přes deset roků. Patentovaní demokraté dekomunizuji a bojují proti neexistujícímu SSSR jen proto, že prohrávají demokratické volby, po třiceti letech. Jak dlouho ještě budou bojovat minulé války?
Není na čase spojit se proti skutečným hrozbám? První republika to nestihla. Zklamaly naše politické elity v roce 1948 a chystají se za pokřiku o nepodstatných záležitostech zklamat opět. I „malí kluci“ v Rakousku nebo Finsku uhráli se Stalinem lepší výsledek než naši patentování demokraté. Rakousko a Finsko měly díky své transferové pozici obrovskou ekonomickou výhodu, železná opona je od svobodného světa neoddělila a následkem toho měli za studené války dlouhodobý blahobyt i demokratický režim.
V srpnu 1968 už nebylo o co hrát. Hra skončila dvacet let před tím, Vítězným únorem 1948. Nemusíme za socialismus s lidskou tváří držet smutek. Jako všechny ismy s přívlastkem nestál za nic. Jen rozhádané komunistické elity vtáhly národ do svých vnitrokomunistických bojů spojených s výměnou generací svých elit bez demokratických voleb.
My Češi, bychom jako národ, byť malý, měli mít víc sebevědomí a nevymlouvat se, že nám náš úděl stále nějací „velcí kluci“ vnucují. Jsou to naše malicherné elity, které za nás hrají své nicotné hry. Zrovna hrají o post ministra zahraničí, jakoby měly v úmyslu dělat nějakou zahraniční politiku. Ta se dělá za nás jinde, což všichni dobře víme.
Politikům, kteří nám plavbu tím či oním směrem, kotvení v tom či onom přístavu pevně stanovili, nenaslouchejme. A nebuďme trapní, na piráty si také nehrajme. Jsme suchozemci. A většinou dospělí. Doufejme, že čas vlastního rozhodování národa přichází. Geopolitická situace je sypká. EU se dřív nebo později sama i bez dalších referend rozsype. EUroelity to zvládnou samy.
Autor je bezpečnostní expert a bývalý člen Zastupitelstva hl. města Prahy
