Zamyšlení o migraci

redakce LN

20.7.2018 LiterárníNoviny
Letní měsíce bývaly kdysi pro svůj oddechový charakter nazývány „okurkovým obdobím“, ale realita globalizovaného světa, v němž neustále vyvstávají nové problémy, vše změnila. Jedním z takových aktuálních a především akutních problémů je migrace. Názory politiků jsou vesměs známé, například Andrej Babiš před několika dny rezolutně odmítl migranty přijmout. Oslovili některé osobnosti, jimž jsme položili záměrně volně formulovanou otázku: „Jaký je váš názor na migraci a její dopady na společnost z úhlu pohledu vaší odbornosti, profesních zájmů nebo životních zkušeností.“

Hana Lipovská
ekonomka, Masarykova univerzita, Brno 

Pokud má ekonom posoudit dopady nějaké změny, ptá se, zda je tato změna Pareto-efektivní: zda si díky ní někdo polepší, aniž by si kdo jiný pohoršil. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Solow kdysi na adresu jiného nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Samuelsona jízlivě řekl: „Když Samuelson přestoupil ze studia fyziky na ekonomii, průměrné IQ v obou disciplínách vzrostlo.“ Taková změna vědecké disciplíny tedy byla plně Pareto-efektivní. Je Pareto-efektivní i migrace?

Nejprve musíme znovu připomenout, že migrace, která nás od roku 2015 trápí, je migrací masovou. Jednotlivci se stěhovali vždy – ať už z důvodů politických, ekonomických, přírodních nebo osobních. Masová migrace motivovaná ekonomickými faktory však na rozdíl od stěhování jedinců a rodin byla většinou spojena s problémy, které se značnou setrvačností přetrvávaly po celá století, ba dokonce i tisíciletí. Emigrační vlny v době pobělohorské či ve dvacátém století ochudily naši zemi, naši kulturu a naše hospodářství o vynikající představitele vědy, umění i veřejného života. Ještě ničivější byly důsledky mohutné imigrace, ke které docházelo ve 12.–14. století. Důsledkem takzvané „německé kolonizace“ českého pohraničí bylo vytvoření heterogenní společnosti dvou národů, které ve vypjatých dobách nedokázaly žít spolu, nýbrž nanejvýš vedle sebe. Problémy, na které tato migrace založila ve středověku, kulminovaly až ve 20. století při záboru takřečených Sudet.

Tyto dva příklady ukazují, že masová migrace může mít negativní dopady nejen na mateřskou zemi, ze které odchází nejvzácnější z jejích vzácných zdrojů – její lidé – ale v dlouhém období i na zemi cílovou. Současná vlna masové migrace tak s sebou nese například náklady na sociální systém hostitelské země: jen podle oficiálních čísel stály první dva roky uprchlické krize německý státní rozpočet nejméně 43,25 miliardy eur (zhruba ekvivalent celého našeho ročního rozpočtu). Německý úřad práce přitom v květnu letošního roku registroval téměř půl milionu migrantů. Turecké zkušenosti po propuknutí syrské války také ukazují, že masová migrace může vést k inflačním tlakům, a tedy k růstu cen spotřebního zboží i nemovitostí.

Stále podceňovaný je vliv masové migrace na politickou a tím i hospodářskou stabilitu země. Přepjatá politická korektnost vedla tradiční strany k zavírání očí před riziky a nejistotou, která se s migrací pojí. Právě tyto strany svým pokryteckým chováním otevřely dveře novým hnutím, která byla ochotna s voliči o problému migrace hovořit (jakkoli ne vždy rozumně a akceptovatelně) a která dnes dostávají ať již zaslouženě či nezaslouženě nálepku „populisté“ či „extrémisté“. Druhým zdrojem zejména budoucí hospodářsko-politické nestability v Evropě mohou být nově vznikající muslimské politické strany například v Belgii, Francii, Španělsku, Švédsku, Nizozemsku či Rakousku. Dopady takovéto politické polarizace snad nejlépe popsal Houellebecq v románu Podvolení.

Emigrace či imigrace jednotlivce může být za určitých okolností efektivní, jakkoli je takřka vždy pro člověka bolestná a náročná. Jak napsal v roce 1921 Viktor Dyk: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mě, zahyneš.“ Současná masová migrace motivovaná přebujelým sociálním státem západních ekonomik však našim národním státům zakládá na velmi vážné problémy hospodářské, politické i kulturní.

– – –
Petr Pelikán
arabista 

V roce 2015 zasáhl Evropu šok z toho, pro co se vžil název „uprchlická vlna“, a stále více ovlivňuje politickou agendu všech evropských států. Šokem přitom mohla být jedině pro slepého a hluchého, navíc žijícího ve slonovinové věži, a už vůbec to nebyla vlna. Spíš se jen ještě o něco víc otevřel kohoutek tekoucí už desetiletí a proud překročil míru, kdy si dlouhodobého procesu povšimli ti, kdo ho měli sledovat už dávno.

Převládají dvě zjednodušená vysvětlení, proč k tomu došlo: buď že příchozí do Evropy prchají před válkami a hladomory, anebo že přicházejí s cílem pobírat sociální dávky. Příčin je však víc a jsou složitější. Do konjunkce se totiž dostala řada trvale ignorovaných faktorů a zatím se nezdá, že by se jimi někdo příliš zabýval.

1. Pracovní trh bohatých ropných států, kam přirozeně směřovala největší část migrantů z Blízkého východu a Afriky, se zaplnil. Vytlačuje je levnější a výkonnější pracovní síla z indického subkontinentu; dva dřívější cílové státy, Irák a Libye, odpadly a staly se pro migraci naopak zeměmi zdrojovými.

2. Zatímco blízkovýchodní státy bezpečnostní opatření proti imigraci dramaticky zpřísnily, cesta do Evropy a uvnitř ní se naopak úplně uvolnila. Jedinou zábranou zůstaly přírodní překážky. Bránit hranice proti průniku civilistů jakoukoliv represí se stalo v éře politické korektnosti nepřijatelné.

3. Za uplynulá desetiletí se v Evropě postupně nahromadilo takové množství imigrantů, že začali vytvářet stále více autonomní komunity. Místo aby se příchozí asimilovali a odřízli se od zemí původu, aktivně za sebou přitahují další a další příslušníky svých kultur, mezi kterými mohou uchovávat způsob života, jaký jim vyhovuje.

4. Rozšíření a všeobecná dostupnost internetových sociálních sítí jsou pro současné migrační toky nezbytnou technickou podmínkou ve všech jejich fázích. Války a sucho, označované ve studiích páchaných kabinetními analytiky jako „push faktory“, vytlačí skutečné postižené z jejich vesnice do slumu na okraji metropole, nanejvýš do uprchlického tábora v sousedním státě. Díky fotografiím umístěným na Facebook příbuznými, kteří dlí v Evropě už druhým rokem, a každodenním mnohahodinovým hovorům s nimi, však i mnohem méně trpící lidé získávají lákavý životní cíl. Přes internet se posílají peníze, informace o trasách a převaděčích, rady, jak se chovat při azylových řízeních. Mladí muži s chytrými mobily nejsou mediálním klišé.

Současný trend postoje k imigraci není dlouhodobě udržitelný. Hranice, kdy bylo možné vyřešit situaci relativně bezbolestně, už je však bohužel za námi. Lze předpokládat, že dříve či později se kyvadlo tolerance vychýlí na opačnou stranu a v nejhorším případě čeká Evropu jakási obdoba předválečného antisemitismu. Čím déle budou elity popírat objektivně existující problémy, oddalovat jejich nápravu a ideologicky cenzurovat hledání skutečných příčin, tím horší bude pravděpodobně nakonec katarze, k níž společnost časem dospěje.

– – –
Stanislav Novotný
bývalý policejní prezident

Migrovat se musí, lidská migrace je věčná. Ale náhlý přesun statisíců a milionů lidí působí vždy škody značného rozsahu. A takový charakter má určitě masová migrace z Afriky a Blízkého východu do Evropy. Navíc právě tento masový přesun lidí má řadu znaků, které umocňují jeho katastrofičnost.

Do Evropy se stěhují lidé velmi odlišných kultur, tradic, společenských a politických zvyků a náboženského vyznání. Náraz na evropské starousedlíky musí nutně vyvolávat sérii konfliktů. Konflikty v takovém rozsahu však není schopna řešit ani státní moc a už vůbec ne zideologizovaní a často naivní a zhýčkaní zaměstnanci účelových neziskovek. Integrace milionů je jednoduše snem a čistou vymyšleností. Bezpečnostní riziko navíc zvyšuje dobová radikalizace části muslimských přistěhovalců, jejichž teroristická strategie nebývale zatěžuje bezpečnostní složky evropských zemí.

Neschopnost rozumného řešení masivních problémů spojených se současnou migrací má dále silný dopad na důvěru v dosavadní evropský establishment a politický systém. Lidé postupně odhalují nejenom impotenci eurounijních institucí, ale i mnoho souvislostí vypovídajících o zlé vůli politických představitelů a vysokých úředníků. Dovídají se o příčinné souvislosti mezi migrací a euroamerickou válečnou aktivitou v severní Africe a na Blízkém východě. Dovídají se o bezskrupulózních spekulantech sorosovského typu, kteří se snaží násobit rozmach migračních vln a ještě na nich bohatnout skrze státní rozpočty. Dovídají se o obrovském kšeftu neziskového i ziskového sektoru, který plyne z fakticky vyprovokovaného stěhování národů. Dovídají se o Barcelonském procesu, jehož architekti naplánovali „proměnu“ evropské populace.

Nerovnost v přístupu k vlastním občanům a imigrantům také prohlubuje rostoucí pocit nespravedlnosti. Štědré zabezpečení příchozích ostře kontrastuje s péčí o vlastní potřebné, přičemž tento kontrast je nejvýraznější v nových členských státech EU. Skandální mezinárodní Úmluva o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni dokonce předpokládá volební právo cizinců! Cizinci bez občanství mají mít tedy právo rozhodovat o občanech evropských zemí, o jejich prostředí, o jejich veřejných rozpočtech.

Migrační tsunami nutně přináší zhoršení zdravotního stavu Evropanů v důsledku importovaných nemocí a obtížně kontrolovatelných epidemií, snížení úrovně sociálního zabezpečení a celkové zhoršení životního prostředí již tak přelidněné Evropy. Přináší mnohosečný rasismus, náboženskou a kulturní nesnášenlivost a vrství tak oběti na všech stranách barikád.

Ale celé to šílenství by mohlo mít jeden skutečně pozitivní efekt. Mohlo by a mělo by zamést s dosavadními sociálněinženýrskými experimentátory, kterými nasákla evropská politika. Skončit s tou jejich bohorovností. Vrátit se k Evropě národů a kontrolovatelnější politické odpovědnosti. Nedovolit bruselskému knihkupci či berlínské spasitelce rozhodovat o tom, kdo s námi zasedne ke stolu.

V nejbližší době přineseme v Literárních novinách další názory