Válka začala

Michail Chazin
1. 8. 2018 Outsidermedia

Jejím prvním cílem je kontrola nad politikou Fedu*)

Téma sazby Fedu USA připadá jako neaktuální snad jen zpozdilému člověku. Žijeme v Bretton-Woodském (B-W) finančně-ekonomickém systému, kde dolar je jednotnou mírou hodnoty v současné ekonomice a s ním je spojeno veškeré naše živobytí. Stačí jen říci, že je možné dostat bankovní úvěr (samosebou, že nejde o krátkodobou půjčku před výplatou), pouze pokud předložíte podnikatelský záměr (přinejmenším pečlivě propracovaný byznysplán), který musí být založen na ekonomické prognóze MMF**). Právě onoho MMF, který je dosud hlavním strategickým koordinačním orgánem B-W systému.

Proto je to téma tak důležité. Takže ne nadarmo se prezident USA hned po setkání s Putinem v Helsinkách tohoto tématu chopil. Přitom ne jednou, ale hned dvakrát (v oficiálním interview a na svém twitteru). Mimochodem si všimněme, že všechny úvahy o „ruském vlivu“ jsou tu, upřímně řečeno, docela mimo: věc má čistě ekonomický, objektivní ráz. Otázka spočívá ve volbě scénáře rozvoje a Rusko situaci ovlivnit zásadně nemůže, snad jen otevřeně vyložit svoje hodnocení různých faktorů. Jiná věc je, kdo tomuto hodnocení bude ve Spojených státech naslouchat.

Pro začátek si položme otázku: A v čem je vlastně problém? Problém je v tom, že od roku 1981, kdy byla spuštěna politická linie „reaganomiky“, byla ekonomika, zpočátku USA a poté celého světa, stimulována růstem soukromé spotřeby. Ten byl ovšem zajišťován nikoli růstem reálně disponibilních příjmů (ty v USA počátkem 70. let nerostly a dnes jsou s hlediska koupěschopnosti na úrovni roku 1957), ale cestou zvyšování dluhového zatížení. Přitom bylo samo toto zatížení kompenzováno refinancováním dluhu při stále klesající hodnotě úvěru.

Procentní sazba US Fedu se mimo jiné od roku 1980 (USA bojovaly s inflací) propadla k prosinci 2008 z 19 % prakticky až k nule. Je jasné, že cena příslušenství komerčních úvěrů byla vždy nad nulou, ale klesala do jisté doby rovněž. Ovšem následně jen soukromý dluh v USA stoupl z přibližně 60 % ročních příjmů průměrné domácnosti v roce 1980 na úroveň 130 % v roce 2008. Nyní se jeho úroveň poněkud snížila (asi ke 120 %), ale stejně zůstává neúměrně vysoký pro normální procentní sazby.

Otázkou je proč v takové situaci zvedat sazbu? Stačí, když všecko, zaplaťpámbů, funguje! Odpověďje velmi jednoduchá: Jestliže stimulujete ekonomiku pomocí tisku dolarů, tak efektivita tisku každého takového dolaru stále klesá. A v momentě, kdy se ta efektivita snížila na nulu, začaly se projevovat další problémy. Například to, že podstatná část státních institucí (rozpočtových) se už přizpůsobila vysokému přítoku likvidity a snížení emise vedlo k problémům na státní úrovni.

Tak například je už několik let nominální hodnota výnosu cenných papírů Německa a Švýcarska záporná. Ona je ostatně i u jiných rovněž reálně záporná (protože inflace překračuje nominální výnos), ale formálně, přece jen jakýs-takýs plus dává… Podobné jsou problémy s hospodářským růstem – bez použití stále mazanějších metod jeho výpočtu není kladný růst pozorovatelný, a to připustit nelze…

S hlediska „mainstreamové“ ekonomické logiky je třeba zvyšovat sazbu, tedy zlikvidovat všechny finanční „parazity“, kteří vyrostli na tocích emisní likvidity a vrátit kapitálu efektivnost (tzn. kladnou výnosnost), možnost k automatické reprodukci. Jistěže přitom budou mít problémy mnohé subjekty světové ekonomiky (dolar je světovou měnou!), ale ve výsledku se ekonomika musí uzdravit. Poznamenávám, že my, jako teoretici, máme poněkud jiný přístup k problému, včetně připuštění možného poklesu, ale to není vůbec důležité, protože prakticky celý finanční establishment se této logiky drží. Vzpomeňme si na konec 70. let (číslo 19 % uvedené několik odstavců výše nikoho netrklo?).

Takže neštěstí je v tom, že v takové situaci nejvíce prohrávají ti, kteří mají největší náklady. A výrobci v USA je mají nepochybně vyšší, než v Číně, v zemích Jihovýchodní Asie, Indii, nebo dokonce zemích Latinské Ameriky – vzhledem k tomu, že vyšší jsou i mzdy, ceny infrastruktury a finanční náklady (pojištění). A když jsem 5. listopadu 2014 hovořil na Dartmouthské konferenci v Daytonu, že jsou dva scénáře vývoje a jedním z nich je záchrana světového dolarového systému na úkor průmyslu a reálného sektoru USA vůbec, tak jsem měl na mysli právě tuto variantu se zvýšením sazby jako první části alternativy.

Druhý scénář navrhuje právě Trump. Nebo přesněji síly, které za ním stojí, a které jsem měl na mysli ve svém vystoupení, protože v listopadu 2014 Trump ještě neoznámil svoji kandidaturu. Podstata tohoto scénáře spočívá v navrácení výroby do USA a – s využitím vnitřního trhu jako základny – také maximálně zvýšit export (včetně použití politických nástrojů) zachránit svůj americký reálný sektor. A protože bez zvýšení sazeb bude hospodářská krize ve světě pokračovat, tak také zvedat ekonomiku na účet obecného růstu nebude možné, zato ale bude možné to provést na úkor ostatních účastníků (především Číny a Západní Evropy), kteří měli největší výhody z předchozí emise.

Vtip je v tom, že vysoké procentní sazby vytvářejí problémy při exportu, usnadňují dovoz a potlačují investice do reálného sektoru. Čemuž by se dalo zabránit, pokud by USA, jako ve 20.-30. letech minulého století, mohly uzavřít svoje hranice a nepouštět importní zboží na vnitřní trh, pak by sazba nehrála roli (všichni hrají podle stejných pravidel hry), ale pro realizaci takového scénáře je nutné zlikvidovat nejen WTO, ale i celý Bretton-Woodský systém s jeho závaznou svobodou pohybu kapitálu. A navíc čistě vnitřní trh (americký) nemusí pro obnovu stačit. Je jasné, že to nemůže najednou udělat ani prezident USA. Je ale už zřejmé, jakým směrem jde. A tím je právě druhý scénář z alternativy, kterou jsem v roce 2014 označil: Záchrana hospodářství USA na úkor rozbití světového dolarového systému.

Po nějakou dobu si Trump nemohl dovolit to všechno více nebo méně otevřeně prezentovat a činil jen obecné závěry typu: „Učiníme Ameriku znovu velkou“ nebo „Nedovolíme jiným žít na náš účet“ atd., tedy teze, které americký občan těžko může rozporovat. Jeho protivníkům (jsou to, jak chápeme, příznivci alternativního hospodářského modelu) to ale bylo jasné od samého počátku a kvůli tomu vše intenzivně sabotovali. Po setkání v Helsinkách ale Trump otevřeně oznámil, jakou kótu chce obsadit (do té doby byla tajná) v této válce, a tím vytvořil „casus belli“. Tedy záminku k otevřené válce. Znovu opakuji: přestože zápas vidí ve Washingtonu všichni, tak jeho skutečná příčina zůstávala v utajení, což vyvolávalo v pozorovatelích velmi podivné pocity. Teď se ale vše změnilo.

Odvetné ultimatum, jak jsme viděli, uložili zveřejnit šéfce MMF Christine Lagard. A od toho momentu (tedy od poloviny minulého týdne) zákulisní buldočí zápas skončil. Začala přímá válka, jejímž prvním cílem je kontrola nad politikou Fedu. Konkrétněji: Zda sazbu zvyšovat nebo snižovat. To, jak se budou válečné operace rozvíjet, budeme pozorně sledovat.

Zdroj: www.khazin.ru

*) Fed – (Federal Reserve System) – nezávislá federální agentura založená v roce 1913 v zájmu posílení pozice centrální banky

**) MMF – mezinárodní měnový fond – vytvořený v r.1944 na podporu mezinárodní finanční stability (IMF= International Monetary fund)

Překlad: st.hroch 180731