Patrick Ungermann
27. 9. 2018
Přečetl jsem si na kelímku od kávy, že slavíme sto let republiky. Raději říkám, sto let od založení a prosazení naší novodobé státnosti. Víte, povídá se, že Japonci ovládají umění, jak z velkých věcí dělat malé. Říkají tomu bonsaj. Můj bývalý přítel je na zámku v Hořovicích zahradníkem. Mezi barokním a prvorepublikovým křídlem komnat až k zadní brance se železným sluncem ve mřížích šumí a kvete dílo jeho rukou, zámecký park.
Naposledy mě tudy provázel navečerní kaštanovou alejí a mezi nahodilou řečí roztržitě pohvizdoval. Přitom se tvářil, jak se tváří, když se chce někomu s něčím pochlubit. Pohazoval svazkem klíčů, než jsme se nazuli do galoší. Jídelnou a přijímacím salónem jsme vklouzli do stále pobořené části paláce, odkryli fošny pod lešením a obezřetně klesali do podzemí do hraběcích lázní s tajným zahradnickým pavilónem. Takového směšnohrdinství nikdo jaktěživ neviděl. Titěrné mnohaleté obtloustlé kmínky sekvojí, jedlí, palem a bříz dosahovaly neuvěřitelné výšky dvaceticentimetrového pravítka. Bonsaje. Zakrslá tenata připomínají panáčkující pacinky štěňat, které by přerostla vesnická tráva.
Zdá se, že největším úspěchem přítelova umu je bujarý trpaslík, co paroduje květy obsypanou lípu. Už jeho minulost stojí za řeč: Otcové pradědů vysadili stromek v roce 1848 na zadní mez hospodářství. O sto let později se pole scelilo s jinými lány a vyvrácená lípa putovala do parku. Čtyřicet let ji „ošetřovatelé“ proměňovali. Předně ořezali spoustu samorostlých větví, které by prý celému parku bránily v rozkvětu. Ostatně, takhle oklestili všechny okolo stojící dřeviny. V osmdesátém devátém roce se lípy ujal nastupující zahradník. Bezmála tři desetiletí se snaží z ještě velké věci udělat malou. Jde to ztuha, lípa je prý nejodolnější materiál. „Nejdřív musíš sestříhat a spoutat kořeny, odebrat mnoho živin a vláhy. Materiál by neměl zůstávat v parku mezi ostatními. Novou společnost najde v zaprcatělých dřevinách v pavilónku a nový domov v úmyslně těsném květináči. V umělém prostředí se udržuje v naději, že roste. Růst samozřejmě nesmí, leda tak tloustnout.“
Nedalo mi, abych si nepřivoněl ke korunce. Pod víčky se mi rozkošatěla obrovitá křídla stromu se zvučícím národem pilných včel. Lípa kvete! Města, lidé a prapory prolétli oduševnělou trestí a bzukot otevíral chorály. Žadonil jsem, aby mi přítel (duchem prťavější než jeho výtvory) bonsaj prodal. Je dost drahá, ale složím se s mnoha lidmi. Je známo, že v lipách se soustřeďuje síla. Koupím a vysadím zohavený kmínek a budu léta odpovídat jeho prosbám, možná, že znova sto let, než se zmátoží. Pak ho včlením do družiny bratří v zámeckém parku v Hořovicích. Až pokvete, nikoho nenapadne, jak byl strom týraný.
